Fascinující rostliny, díl 46.

Mandloň (latinsky Prunus dulcis) patří do velkého botanického rodu slivoň (Prunus), kde dělá společnost meruňkám, broskvím, švestkám, třešním i dalšímu ovoci.

Plody mandloně jsou peckovice, ovšem trochu zvláštní. Na rozdíl od třešní nebo meruněk je jejich dužnina tenká a kožovitá. Většinu plodu zabírá pecka se semenem uvnitř. Loupané mandle jsou pak semena vysvobozená z pecek (horní snímek). Z mandloně se tedy jí přesně to, co u jejích příbuzných vyhazujeme.

Mandloň pochází z Blízkého východu a jižní Asie. Pěstuje se už od 3. tisíciletí před naším letopočtem. Mandle (patrně dovezené z ciziny) se dokonce našly v hrobce faraóna Tutanchamona. Mandloně se dají sázet i v teplých oblastech České republiky, jak dokazuje dolní snímek ze Seminářské zahrady na pražském Petříně.

Divoké mandle byly hořké a jedovaté. Měly totiž v sobě látku amygdalin, jejímž rozkladem vzniká prudce toxický kyanovodík. Proto se říká, že kyanovodík páchne po hořkých mandlích. Platí ovšem pravý opak – hořké mandle jsou cítit po kyanovodíku.

Jedlé mandle prodávané v obchodech jsou sladké a není v nich prakticky žádný amygdalin. Na zázračnou proměnu hořkých mandlí ve sladké pravděpodobně stačila jednoduchá mutace (změna dědičné informace), která tvorbu amygdalinu v semenech znemožnila. Dávní zemědělci nejspíš v přírodě objevili takovou zmutovanou mandloň a začali ji pěstovat.

Seriálem Fascinující rostliny chceme oslavit Den fascinace rostlinami a zároveň připomenout 50 let od založení Ústavu experimentální botaniky.