Tomáš Havelka
Hájkova Kronika česká je bezpochyby jedno z nejvýznamnějších, nejčtenějších, ale zároveň i nejrozporuplnějších literárních děl starší české literatury. Přes dvě, resp. tři století ovlivňovala národní cítění, sytila potřebu narativního vzpomínání na minulost, vychovávala k identifikaci s kladnými postavami historie (Karel IV.) a k odporu k záporným postavám (Václav IV., Jan Žižka aj.); učila vnímat dějiny jako jeden velký příběh, obsazený hlavními a vedlejšími postavami, představovanými jako figury reálného života a zasazenými do kauzálních souvislostí boje o řád, o cestu k ideálnímu státu.
Čtenář nyní díky mnohaleté práci Jana Linky dostává do rukou vůbec první moderní edici (vědomě vynechávám schönfeldské faksimile (Kronyka czeská [Praha, Johann Ferdinand von Schönfeld] 1819–1823): ani Václav Flajšhans (Kronika česká, Praha, Nákladem české akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1918–1933), ani Jaroslav Kolár (Kronika česká: výbor historického čtení, Praha, Odeon 1981) nevydali dílo celé. Už z tohoto hlediska jde tedy o mimořádnou událost, a mimořádné je dílo také svým rozsahem: Hájek jistě překonává i na stránkách České literatury v roce 2009 tak diskutované vydání Kochemova Velikého života (Martin von Cochem: Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny: jakož i všech jiných krevních přátel Syna božího; přel. Edelbert Nymburský, Praha, Argo 2007). Hájkova kronika by koneckonců mohla podobnou diskuzi vyvolat také: byl-li tehdy jeden z argumentů, proč nevydávat tato umělecky těžce hodnotitelná díla jako celek, jejich rozsah a kvalita, pak to na monumentálního a „ulhaného“ Hájka může platit také. Pochybuji, že nějaká podobná diskuze vznikne: o Hájkově významu se diskutovat nebude, Hájek je pořád autorita. To potvrzuje i konference, uspořádaná při příležitosti vydání Kroniky české (listopad 2013). Nejenže byla hojně obsazená, ale navíc se skoro všichni shodli, že Hájkovo dílo je nesmírně zajímavé, bohaté, objevné, nosné a vtipné; až na Václava Cílka, který tvrdil, že je nudné. Ale protože není literární historik, nevadí to.
Když v roce 2013 bohemista a polonista Jan Linka ohlásil dokončení editorské práce na Hájkově kronice, měl za sebou dlouhá léta úmorné práce, která spočívala v transliteraci, vytvořené jako diplomatický základ pozdějších několika postupných verzí edičních úprav (transliterace je přiložena k edici na CD), a pak hledání takové podoby transkripce, která by kompromisně respektovala čtenáře, ale stále ještě poskytovala představu o původním textu. Tohle je obvyklá formulka, která se připojuje k drtivé většině edic, v případě Hájkovy kroniky však získává nový význam. Hájkovo dílo totiž představovalo natolik rozsáhlý a složitý dobový tiskařský počin, že o nějaké jednotě textu, která by umožňovala najít princip, podle něhož by transkripce proběhla, lze mluvit jen s velkými obtížemi. Jan Linka to přesvědčivě ukazuje na dvojí podobě tisku Zlaté buly sicilské (s. 1402–1403), která byla shodou okolností vytištěna v knize dvakrát. Snad je pravda, že jde o práci dvou sazečů, jak čteme v ediční poznámce (nepovažuji to v tomto případě popravdě za podstatné), určitě jde ale o doklad neusazenosti pravidel sazby, resp. ortografie. Například distribuce tvrdého a měkkého b (b × β) je takřka nahodilá (jak píše i editor, s. 1399); ve výsledku se mi zdá pravděpodobné, že i jediný sazeč byl schopen totéž slovo vysázet po pár stránkách zcela jinak.
K tomu si zaslouží ještě pár věcí dodat: Hájkova kronika je kvůli svému rozsahu vynikajícím příkladem dlouhodobé neudržitelnosti jednoty. Jak z hlediska typo- a ortografie, tak i z hlediska obrazové výzdoby je zřetelné, jak pružně museli všichni zúčastnění ustupovat ze svých velkorysých plánů, částečně zřejmě kvůli požáru roku 1541, kdy část nákladu shořela, jistě také kvůli problémům s financováním tak obrovského úkolu. Bohatou ilustrativně pojatou výzdobu ze začátku knihy dřevorytci zredukovali na minimum (k tomu viz pasáž P. Voita na s. 1376–1377 a zde zmínku dále), a stejně tak lze vysledovat původní záměr udržet vyšší typografickou úroveň na začátku kroniky, aby ji zhruba od třístého listu (tj. asi po polovině) začali tvůrci opouštět s pragmatickým ústupkem k rychlejšímu řešení, jehož vinou vzrůstá počet kolísání i dalších problematičností v textu (k tomu zase J. Linka, např. s. 1396).
Chci na základě této drobné poznámky podotknout, že Jan Linka svou rozsáhlou ediční zprávou v závěru edice a přiloženou transliterací šikovně oslabuje možnost kritiky zvolené transkripce. A jsou v ní zásahy, které by kritizovat možné bylo: změny samohlásek ve slovech jako nejmilejšímu (místo tištěného naymilegſſymu, s. 633, srov. k tomu poznámku na s. 1421–1422), nebo souhláskových skupin: mohuckého (místo mohutſkého, k tomu s. 1415–1416), nerespektování varianty koncovky -ii, -ií (Lucí na místě tištěného Lucij v 6. pádu), poměrně výrazné modernizace tvarů slovesa být: např. jsou místo ſu (k tomu viz 1415–1416); dokonce zásahy do lexikální vrstvy jazyka, v textu edice naznačené kurzivou (viz např. s. 469: přikazují, k půlnoci). Tady mám poněkud vážnější výhradu: původní varianta se neobjevuje na příslušné stránce v poznámce pod čarou; tyto poměrně řídké případy by podle mého názoru aparát nezatížily a přitom by dobře posloužily. Ve zvoleném řešení formou soupisu (či výběru) změn v ediční poznámce nejde výskyt takřka nalézt: musíme hledat podle typu chyby, a nevíme-li, jaká byla, je to takřka nemožné, v lepším případě se orientujeme podle typu jevu (ale zase platí: vidíme-li mlčky zanesenou změnu, nevíme, jaký jev hledat). K druhému příkladu uvedenému v závorce výše jsem našel na s. 1410 v pasáži o chybách typu „Záměna lexému“, že v tisku bylo o půlnoci. Prvý příklad se mi dohledat nepodařilo. Přítomnost kurzivy naznačující emendaci, nevíme-li, jaká byla, je tak docela iritující.
Porovnejme úpravy Flajšhansovy, Kolárovy a Linkovy. Vyberme si namátkou dva kratší úseky jedné pasáže z roku 872 o Durynkovi.
Tisk 1541, fol. LIIIIv, má tuto podobu: O yak ſem miel od meho Srdce zlu radu/ […] A giž wida že ſſyrſſy raddy nenij, y zwolil ſobie obieſſenij.
Flajšhans, I, s. 318: »Ó jak sem měl od mého srdce zlú radu! […]« A již vida, že širší raddy není, i zvolil sobě oběšení.
Kolár, s. 163: „Ó jak sem měl od mého srdce zlú radu! […]“ A již vida, že širší rady není, i zvolil sobě oběšení.
Linka, s. 152: „Ó jak jsem měl od mého srdce zlou radu! […]“ A již vida, že širší rady není, i zvolil sobě oběšení.
Vidíme i na tak krátkém úseku onu zmiňovanou modernost, výrazné úpravy směrem k současnému úzu: sjednocování prézentních podob slovesa být, odstraňování úzkých samohlásek, odstraňování geminát. (A vidíme mimochodem i tu rozkolísanost tisku kroniky: slovo rada je zde užito dvakrát, jednou jako radu, vzápětí podruhé raddy.)
Editor si je vědom některých ambivalentních postupů a předchází námitkám tím, že seskupuje příbuzné jevy do obsažného sdělení v ediční poznámce. Nejprve deklaruje typografický (spíš grafémický a typografický) stav tisku (členicí znaménka; samohlásky; souhlásky; titly, slitky a zkratky), dál, v nejobsáhlejší části ediční poznámky, popisuje neobvyklosti, potenciálně možné chyby (vynechávání liter; prohození liter a znaků; záměna liter; záměny liter vzniklé vinou chybného zachycení rukopisu, jako jsou anakoluty apod.; nadbytečné litery; zaměna lexému; vynechání lexému; nadbytečné a reduplikované lexémy; prohození textu). Dál upozorňuje na specifičnosti užívání samohlásek a souhlásek, ukazuje rozkolísanost těchto jevů v strukturovaném svodu různých jevů. Nakonec uvádí výsledné zjednodušené, sjednocující řešení, zpravidla tendující (podotkněme, že poněkud překvapivě) k progresivní, moderní podobě. Ediční poznámka je ve výsledku poněkud neobvyklá, rozsáhlá, strukturovaná, s výčtem výskytů (nevím ale, jestli jde o opravdový soupis, anebo jen o výběr, jak už jsem naznačil výše). Každopádně zodpovědnost editora je znát: výčty jevů v tak rozsáhlém díle poskytují reprezentativní materiál snad nejen k tisku Hájkovy Kroniky, ale potenciálně přinejmenším k severinské produkci a možná vůbec k dobové produkci — to by se ale mělo samozřejmě potvrdit podobnou prací nad jinými tisky před polovinou 16. století.
Lze konstatovat, že edice Kroniky české Jana Linky je překvapivě moderní, diplomaticky rozkročená mezi extrémy: na jedné straně je rigidní řešení v podobě transliterace (Jan Linka se netají tím, že považuje transliteraci za jediný seriozní způsob vydávání památek starší české literatury) a na druhé straně čtenářsky velmi pohodlný transkribovaný text. Je to pozoruhodný protiklad, který ukazuje Linku jako editora se schopností vnímat dvě velmi odlišné roviny práce a zároveň i stát na dvou badatelských postech: tou jednou je jazykovědec, který se obává zasáhnout razantněji do textu (a díky němuž se objevují v současných edicích podivnosti jako Krystus, massopust aj., vracející nás do ediční praxe 19. století) a literát, který pracuje s konceptem řekněme zážitkového čtení (kdy jde v první řadě o plynulost vnímaného textu; a čtenář by tedy neměl být na každém řádku zarážen archaičností nebo výjimečností). Považuji to za cenný klad edice, byť někdy stojí na samé hranici únosnosti.
K edici jsou připojeny dvě statě: kromě zmíněné rozsáhlé „Ediční poznámky“ Jana Linky, ke které se ještě jednou vrátíme, je jako první otištěna studie Petra Voita, jenž se řadou konzultací podílel i na procesu vzniku edice.
Petr Voit, vynikající znalec raného českého knihtisku, se logicky zaměřil především na zasazení Hájkovy kroniky do vývoje tohoto uměleckořemeslného odvětví, a zejména až hypertrofovaně podrobně se zabývá pozadím severinské dílny, jejíž péčí kronika vyšla. V podstatě postupuje od širších kontextů k meritu věci: od zakladatele dílny, staroměstského kramáře Severina, přes jeho tři syny, z nichž Jan starší byl otcem Jana mladšího, tiskaře Hájkovy kroniky. Pak se podrobně zabývá okolnostmi a technickými detaily vzniku kroniky. Byť je to popis detailní, v němž Petr Voit uplatňuje své hluboké znalosti raného českého knihtisku (je jasné — a přiznané —, že shrnuje fakta shromážděná pro svou obsáhlou monografii Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí [severinsko-kosořská dynastie 1488 až 1557], Praha 2013), nepostrádá tato pasáž rysy příběhu, skrytého do boje o snahu tiskařů prosadit vlastní vyznění typografické podoby knih; ze strohých informací o vlastnictví určitého počtu písmových sad lze tušit vrstevnaté vztahy mezi tiskařskými rody, mezi nimiž různými způsoby migrovaly, stejně jako nákladnost tiskařského řemesla a obtíže spojené s jeho provozováním: například dohadování se s rytci o provedené práci, zvlášť, když se v průběhu výroby knihy požadavky měnily.
Ve druhé části studie se zaměřuje na samotný vznik kroniky. Omezuje se ovšem zase zejména na okolnosti související s tiskařským pozadím a dílnou, jejím umístěním, věnuje se též postavám, které s výrobou knihy souvisely, zvlášť s postavami druhého tiskaře Ondřeje Kubeše ze Žípů a kontroverzního nakladatele Václava Halaše z Radimovic, kvůli němuž (respektive kvůli sporům, které Halaš s Hájkem vedl) se zproblematizovalo financování díla a značně zkomplikovala i distribuce.
Konečně v poslední části doslovu se obsáhle věnuje výtvarné výzdobě knihy, respektive ilustracím. Jde bezpochyby o jednu z typograficky nejvýraznějších složek tisku a pozornost je zcela na místě. Kronika česká je jedinečným dokladem jednak jednoho z prvních koncepčních uplatnění ilustrací v českém knihtisku, jednak ukázkou spolupráce tiskaře a grafika: koncepce ilustrací se v průběhu tisku měnila a z původních obsahových ilustrací, bohatě se uplatňujících na začátku tisku, se omezila na řídké a symbolické — na vymezení začátků (obrazy korunovací) a konců vlády (obrazy pohřbů). Jde, kromě několika dalších řezáčů, kteří se na výzdobě podíleli jen marginálně, o hlavní mistry, a těmi jsou Mistr EWA (nejvýznamnější řezač), Mistr ME a Mistr široké šrafury. Identita vynikajícího monografisty EWA, bohatě zastoupeného nejen v knihtisku 16., ale díky transferu štočků i 17. století, i dalších anonymních umělců, zůstává i přes obrovský pokrok, který Voit na tomto poli vykonal, bohužel neznámá.
Petr Voit uvádí i podíly zmíněných umělců, a to je pasáž zvlášť zajímavá: rozdělil je podle stylu řezby a s kritickým přístupem k použití monogramů definoval účast jednotlivých dřevořezáčů (s. 1375). To jsou informace velmi cenné nejen pro podobu kroniky, ale i pro poznání stavu českého knihtisku kolem poloviny 16. století, byť, jak se domnívám, Voit shrnuje informace shromážděné jinde (monografie o severinsko-kosořské dynastii zmíněná výše) a (pokud mohu soudit) zde příliš nového nepřidává; zde je ale obrovskou výhodou praktický materiál, přítomný v podobě ilustrací.
Prakticky užitečnou částí Voitova doslovu je seznam ilustrací, obsahující popis, uvedenou zkratku dřevořezáče, rozměr a umístění, v mnoha případech několikeré, to podle toho, kolikrát byl štoček opakovaně v knize uplatněn. Je trochu škoda, že v označování folií ve Voitově doslovu a edici je rozpor, Voit čísluje arabskými, edice ve shodě s tiskem římskými (vlastně musím podotknout, že tento rozpor platí pro celou aparátovou část). A také se domnívám, že orientace vůči edici by mohla být vyřešena lépe — hledání ilustrace v edici podle folií je poměrně obtížné; stejně tak by prospěla přítomnost identifikace umělce (už třeba proto, že uváděná zkratka PS je Voitem odmítnuta jako šifra grafika a Mistr EWA si v případě Hájka štočky nesignoval; Voit uvádí informace o autorství alespoň hlavních grafiků na straně 1375, ale k identifikaci si musíme buď vytvořit nějaký vlastní aparát, nebo stále listovat přes tři místa: stránku se štočkem — s. 1375 — soupis). Při kontinuální četbě doslovu se zdá všechno v pořádku, ale při dohledávání vyplouvá obtížnost na povrch.
Když jsme se zabývali edičními zásadami, vynechali jsme úvodní část Linkovy „Ediční poznámky“. Ta je ale také důležitá, protože v ní uvádí Hájkovu kroniku do literárních a tematických souvislostí. Hlavním motivem, o které se opírá, je křesťanský řád, který velel Hájkovi, jakým způsobem celou kroniku pojmout: totiž jako sdělení současníkům o ceně placené za „obecné dobré“. Je to křesťanská, a lépe: katolická zbožnost, dodržování desatera, modlitba církve, dodržování mravního i společenského řádu. Jan Linka vlastně v několika odstavcích načrtl témata, která se řešila na zmíněné konferenci: otázku stylistických rovin na úrovni antroponym nebo toponym, užívání narativních exempel, která spojují jednotlivé dějové etapy, důraz na velké postavy, kolem nichž se příběh dějin odehrává, i nenápadně podsouvané ironické komentáře nebo jen naznačené soudy. Linka ve shodě s J. Kolárem naznačuje dělení Kroniky v podstatě na 4 období, v nichž se postupně vyprávění mění s tím, jak se proměňuje i hledaný řád v Čechách. Z mnohých ohledů je nejbeletrističtější období prvé, do roku 999, pro které měl Hájek nejméně podkladů: fabuluje tedy, jak to text unese. Ale i v dalších úsecích (Linka je rozděluje poněkud mechanicky podle století na období 1000–1300, 1300–1400, 1400–1527) Hájek fabuluje, sice méně, ale jak se dostává k bodu přítomnosti, přidává další strategické metody komentování, zejména skrytou ironii nebo „ezopské“ komentáře. Jan Linka každý z odstavců a tvrzení v něm obsažená důkladně dokládá citacemi z kroniky uváděnými v poznámkách pod čarou. Rozhodně nevyčerpává všechna zásadní témata a postupy, omezuje se jen na to, co posloužilo „pro potřeby ediční poznámky“ (s. 1385). I tak je toho dost na objasnění těch nejvýznamnějších kulturních, literárně stylistických, ale i politických okolností vzniku kroniky.
Vzhledem k rozsahu samotné edice (končí na straně 1173) se dalo očekávat, že vysvětlivky a komentáře budou kvůli úspoře místa chudší. Není to ale tak. Jan Linka zvolil poněkud netradiční, hybridní řešení: pod textem edice jsou v poznámkách pod čarou komentovány lexikální výrazy (diferenční slovníček), data, liturgické okolnosti a různé další výrazy, které se nevejdou do kategorie antroponym a toponym. Ty jsou pak vysvětlovány v rejstřících za textem, a to v několika oddělených částech: v rejstříku vlastních jmen, kolektivních identit (tj. náboženských komunit a řádů; národností, etnik, obyvatel regionů; měšťanů, vesničanů, obyvatel hradů; panovnických, šlechtických a měšťanských rodů; řemesel a různých povolání; stavů a potentátů) a strukturovaném rejstříku místních jmen, v němž jsou pod nadřazený výraz (např. Poznaň) subsumována vztažená toponyma (Poznanský hrad). U hesel, která to potřebují, jsou uvedeny vysvětlovací informace o variantách jména, lokalizaci atd.; pokud jsou to informace nové, v době Hájkově neznámé, jsou tištěny kurzivou. Vysvětlovací aparát je tak rozdělen na dvě výrazné části a při snaze o poučené čtení bude muset čtenář poměrně listovat. Aparát je připraven na, řekněme, „analytické čtení“: tj. vychází vstříc tomu, kdo bude používat Hájka jako jakousi referenční příručku: od rejstříku k textu. Četba „syntetická“, vycházející z textu kroniky, bude asi potřebovat více trpělivosti. Na druhou stranu přiznávám, že nevím, jaká by byla lepší varianta. Kronika česká obsahuje obrovské množství údajů, které je třeba zachytit, a zvolené řešení považuji za nejlepší z možných; není to řešení univerzální, ale dobře poslouží k Hájkově monumentální knize.
Kniha je péčí grafičky nakladatelství Academia Moniky Chomiakové promyšleně vypravena v odstínech béžové, olivově zelené a černé. To jsou barvy, které se objevují na vazbě, uvnitř knihy (tam jsou marginálie tištěny zeleně) i na dvou plátěných záložkách. Kniha tak působící velmi decentně. Dobře se čte díky poměrně velkému písmu, užitému i proti očekávánému diktátu zmenšení písma za účelem nižšího počtu tiskových stran (deklarace písma v tiráži, už poměrně neobvyklá, ukazuje také na sebevědomý přístup: tištěno je písmem Warnock Pro). Nemám důvod cokoli vytýkat výběru ilustrací — jsou užity všechny tak, jak byly publikovány v roce 1541, s úpravou do podoby černobílých perovek. Jen nechápu, proč se na přední straně vazby objevuje český lev z kolofonu Hádání pravdy a lži Ctibora Tovačovského. Vlastně chápu: je to také obrázek z díla vyšlého roku 1539 z tiskárny Jana Severina mladšího, z tohoto hlediska volba zapadá do severinského rámce Voitova výkladu. K Hájkovi to má ale daleko: čekal bych, že jako titulní obrázek bude vybráno něco z vydávané Kroniky, a je tam toho dost…
Na závěr si dovolím poznamenat dvě poněkud odlehčující upozornění na přehlédnutí: jednak na ne zcela dobrou kooperaci mezi autory doslovu ukazuje půvabný rozpor, když Petr Voit na jedné straně podotýká (s. 1370), že exemplář pražské Národní knihovny sign. 54 A 70 je špatně číslován (list XXXXVIII je omylem značen XXXXIII), zatímco Jan Linka na straně 1396 tvrdí, že se právě s touto variantou nesetkali. A bezpochyby humorně také působí překlep, který se dostal do věty o témž jevu: „není vyloučeno, že mohlo dojít k tikařské chybě“ (také s. 1396).
Kronika česká je tedy konečně v celku vydána, jeden velký dluh starší české literatuře byl splněn. Jde o mnohostranně vytěžitelné dílo, pozoruhodné literárně, stylisticky, jazykově, editorsky, historicky, geograficky, typograficky a všelijak jinak, poctivě připravené, promyšlené, nezanedbané. Je pozoruhodné, že takové obrovské dílo muselo vyjít péčí vlastně neinstitucionálního editora (alespoň nezaštiťujícího se žádnou institucí) a bez podpory nějakým větším grantem. Mecenáše 16. století jsme vyměnili za krátko- a střednědobé granty, které po nás chtějí rychlé výsledky; velké věci chtějí entuziasmus.
Václav Hájek z Libočan: Kronika česká. Ed. Jan Linka, doslov Petr Voit. Praha, Academia 2013. 1447 stran + 1 CD.
Vyšlo v České literatuře 2016/1.