V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
V Polsku se rychle hromadí publikace o neoficiálně vydávané literatuře minulého režimu (Justyna Błażejowska: Papierowa rewolucja. Z dziejów drugiego obiegu wydawniczego w Polasce 1976–1989/1990, Warszawa 2010; Paweł Sowiński: Zakazana książka. Uczestnicy drugiego obiegu 1977–1989, Warszawa 2011 ad.). K tomu je nutno přičíst i starší tituly na téma cenzury a regulace (např. dva svazky studií Piśmiennictwo — systemy kontroli — obiegi alernatywne, edd. Janusz Kostecki a Alina Brodzka, Warszawa 1992). Činný na tomto poli je zejména Instytut Pamięci Narodowej; zmínit nutno i sborníky toruňské Univerzity Mikuláše Koperníka Niewygodne dla władzy, které se věnují především studiu cenzury, a to v širokém historickém průřezu. To, co bývalo nazýváno bílými místy, se velmi rychle zaplňuje, ba lze říct, že terén se pomalu začíná stávat nepřehledným. Navíc publikace na daná témata jsou vší možné orientace i úrovně. Proto se například Grzegorz Nieć, recenzent zmiňované knihy P. Sowińského, nedokázal ubránit výtce, že autor svůj materiál uspořádává jen velmi nedbale, při interpretaci se uchyluje k ahistorickým povšechnostem nebo zase k „mentorskému, blahovolnému tónu, nedává si práci s verifikací materiálu. Namnoze pak ani tak úplně neví, s jakým materiálem zachází.“ Navíc publikaci chybí i nějaký jasný a se čtenářem počítající způsob, takže autor se „rychle ztrácí v roztřepené naraci“, jinde zase „chaotická narace“ obsahuje spoustu vzájemně si protiřečících tvrzení; bují v ní vsuvky, naproti tomu se objasňují věci zcela banální (Roczniki Biblioteczne LVII, 2013, s. 203–212). Ano, dané téma a jeho atraktivita s sebou nese i jedno velké nebezpečí: historikové chtějí shromažďovat, často až neuvěřitelně pilně, ale mnohdy neumí třídit a interpretovat; často chybí relevantní kontextualizace a zcela nejvíc se pak dané práce vyznačují tím, že jsou k neučtení. Jejich autoři, velmi často mladší historici, zapomínají — a to nemusíme vědět naprosto nic o Haydenu Whiteovi —, že i historické či literárněhistorické práce jsou texty, které je třeba vybavit nějakou narativní strukturou. Psaní bez kompasu, zato v záplavě materiálu, psaní, které je méně psaním a více pouhým hromaděním. Dnes se umí spíše bádat než psát, což v mnohém platí i pro současné české prostředí. Jinak řečeno: ne všechno, co jsem objevil, je hodno světla publikačních ramp.
TOMÁŠ GLANC
Název Uncensored, necenzurováno, je dokladem, že Ann Komaromiová reflektuje potřebu hledat pro známé a zdánlivě samozřejmé jevy (v tomto případě samizdat) výstižná a předchozími výzkumy neopotřebovaná označení, usiluje o nové výkladové rámce pro stará témata.
BOHUMIL FOŘT
Když jsme se v sobotu 28. ledna dozvěděli, že nás navždy opustil Lubomír Doležel, zasáhla nás ta zpráva nepřipravené. Přestože se poslední dobou potýkal se zdravotními problémy a přes jeho požehnaný věk, byli jsme prostě zvyklí, že Lubomír Doležel s námi žil, komunikoval, byl nám přítelem, kolegou, mentorem i oponentem.
STEFAN SEGI
Konference nazvaná „Nedejte se — nedáme se — existujeme!“ Interdisciplinární kolokvium o Jazzové sekci se konala dne 21. září 2016 u příležitosti 30. výročí ukončení činnosti Jazzové sekce a dotkla se řady problémů, které jsou spojeny s výzkumem takzvané šedé zóny. Jak v úvodním proslovu zdůraznil Ondřej Matějka z Ústavu pro studium totalitních režimů, který byl spolu s Ústavem pro českou literaturu AV ČR pořadatelem kolokvia, činnost Sekce a její dopady dosud zdaleka nejsou prozkoumány do té míry jako například kulturní a společenské jevy spojené s undergroundem. Přitom se jednalo o oblast poměrně rozsáhlé produkce a recepce, která se dotýkala řady médií a na které lze velice dobře studovat napětí mezi potřebou legálního fungování, snahou o nonkonformitu a pokusem o rezistenci v období socialistické diktatury. Právě pluralita metod na straně jedné a předmětů zkoumání na straně druhé byly asi nejvýraznějším znakem této konference.
ROMAN KANDA
Fenomén samizdatu se stal předmětem systematického zájmu historiků a literárních vědců. V současné době vznikají na půdě Ústavu pro českou literaturu AV ČR hned dva projekty, jež samizdatovou produkci zachycují a podrobně zkoumají: vedle Encyklopedie českého literárního samizdatu, na které pracuje badatelský tým lexikografického oddělení pod vedením Michala Přibáně a která by měla být dokončena do dvou let, je to také článková bibliografie českého literárního samizdatu, na jejíž realizaci se podílejí pracovníci České literární bibliografie Roman Kanda, Marta Kordíková a Gabriela Romanová. Právě ožehavým metodologickým i praktickým otázkám článkové „samizdatové“ bibliografie byl věnován kulatý stůl, který se uskutečnil 20. října 2016 v rámci Týdne s Českou literární bibliografií (ten se konal mezi 18. a 20. říjnem).