V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
Na úvod je třeba podotknout, že česká literární a knihovní věda rozhodně netrpí přebytkem publikací věnovaných modernímu českému knižnímu trhu, o pracích syntetizujících a přehledových ani nemluvě. Posledním a zároveň jediným pokusem pojmout českou knižní produkci druhé poloviny 20. století slovníkovým způsobem je Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006 Jana Halady (Praha 2007), dílčímu okruhu produkce se věnuje Lexikon nakladatelství literatury pro děti a mládež Radka Malého a Josefa Nešpora (Olomouc 2015), který vyšel před Vánoci.
LIBOR MARTINEK
Již jednou jsem polemizoval s recenzí ostravského literárního historika Zdeňka Smolky na jednu moji dřívější práci zveřejněnou na stránkách České literatury (2005/3, s. 445–449). Tehdy se to týkalo souboru studií o polské literatuře na českém Těšínsku po roce 1945. Další moji knihu, monografii o polské poezii českého Těšínska po roce 1920, pak recenzoval v ČL katovický bohemista prof. Józef Zarek v dalece již objektivnějším modu. Evidentně jedno upozornění na osobní zaujatost ostravského recenzenta asi nestačilo, kupodivu mu byla svěřena recenze mojí loňské publikace Identita v literatuře Těšínska (tiskem ČL 2016/2).
V dnešním příspěvku uveřejňujeme recenze Jaroslava Meda a Rajendry A. Chitnise na monografii Dějiny nové moderny 2.
ZDENĚK SMOLKA
Na území České republiky vznikala a vzniká literatura v několika jazycích. Zdejší literární historie se povětšině soustředí na českou, v menší míře (zvláště v rámci určitých historických období) na latinskou a německou literaturu. Hodně opomíjené je mimo jiné polsky psané písemnictví.
LUCIE ANTOŠÍKOVÁ
Odborné práce Vladimíra Papouška se vyznačují jednou základní kvalitou — vytrvale a účinně destruují zdi a stereotypy, které se během let navršily a zbytněly mezi jednotlivými částmi české literatury. Ať už jde o zažité dělení na literaturu exilovou a domácí, nebo o celkové vymezování pole, označovaného pojmem česká literatura. Má také velký podíl na ocenění díla (a snad i pochopení osudu) českých exulantů Egona Hostovského, Zdeňka Němečka či Milady Součkové; a stejně tak doširoka otevírá a popisuje síť vztahů české literatury ve svém pojetí moderny. Poslední Papouškova kniha, Věž a království: Olga Barényiová — studie o díle, pokračuje v tomto úsilí v oblasti snad nejnevděčnější, totiž na styčném poli české a německé literatury, navíc v období Protektorátu Čechy a Morava.