Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?
Previous
Next
Nad písňovými texty šedesátých let
STEFAN SEGI
Literárněvědné monografie o písňovém textu nejsou v českém ani...
Prozaičky nejsou hrdinky aneb O literárních badatelích a pistolnících
PETRA KOŽUŠNÍKOVÁ
Autoři publikace Sedm statečných a spol. si vytyčili úkol...
Brána do světa české hrůzy
JAKUB JARINA
Sousloví český horor zpravidla vyvolává otázku, zda něco...