JAKUB JARINA

Sousloví český horor zpravidla vyvolává otázku, zda něco takového vůbec existuje. Z pohledu dnešního čtenáře se skutečně může zdát, že horor je v české kultuře něco exotického a ojedinělého, co se teprve v porevoluční době nesměle a opatrně nadechuje k životu. Mezi současnými autory i příznivci žánru — ať už literárního, nebo filmového — se lze setkat s představou jistého průkopnictví, zakládání tradice u nás dosud nepřítomné. Tomu napomáhá i nakladatelská praxe, spojující český horor s hesly o hledání českého Stephena Kinga, a v neposlední řadě i chybějící odborná reflexe žánru. U posledně jmenovaného můžeme nicméně sledovat jistý posun: po nevyhnutelně nevyrovnaném a roztříštěném sborníku příspěvků ze slovenské konference Strach a hrôza (2011) a polské monografii Groza po czesku (2014) Patrycjusze Pająka vyšla na konci loňského roku i kniha Martina Jirouška Černý bod s výmluvným podtitulem „Horor v českých zemích“.

Černý bod si klade za cíl připomenout, že horor není české kultuře tak cizí, jak se obvykle tvrdí. Martin Jiroušek se soustředí především na literaturu 19. a první poloviny 20. století, v devíti kapitolách provází čtenáře nazelenalým světem groteskní hrůzy, vytahuje na světlo polozapomenuté spisy, vzácné kolportážní romány i méně známá díla „čítankových“ autorů. Tradici českého hororu hledá mezi knihami lidového čtení, populárními sešitovými edicemi, na stránkách Lumíra i Moderní revue, v dílech romantiků a realistů i v loutkohrách pro děti. Co všechno se tu hororem myslí, přitom není úplně jasné: autor se nesnaží předmět svého zájmu jasně vymezit a definovat. Jako o hororu se mluví o „Svatebních košilích“ (v celé knize se užívá názvu v jednotném čísle) a Pouti krkonošské, ale také třeba o Domu o tisíci patrech nebo povídce „U Tří lilií“. Celkově se zdá, že Jirouškovi ani tak nejde o horor jako specifický druh fikce, ale láká jej obecně transgrese a exces, tvorba dekadentní, pochmurná, vyšinutá a šokující. A také okraje: přestože se pravidelně vrací ke jménům kanonických autorů (Ladislava Klímy, Josefa Váchala či Vítězslava Nezvala, ale také českým prostředím inspirovaných Hannse H. Ewerse, Gustava Meyrinka či Franze Kafky), jejich textům příliš prostoru nevěnuje. To, co je již objevené a obecně známé, jako by pro autora ztrácelo půvab a přitažlivost.
Do světa starých spisů se Jiroušek noří s očividnou láskou a zaujetím. Knihy pro něj nepředstavují jen texty, ale také materiální objekty kolující v určitém prostoru a žijící vlastním životem. Velkou pozornost tak věnuje jejich provedení, vazbám, obálkám a ilustracím (součástí knihy je i třiatřicetistránková obrazová příloha). Všímá si také vlivů světové literatury a jedním z nejzajímavějších zjištění, které kniha nabízí, je, jak dobrá byla díky pohotovým překladům obeznámenost s dílem autorů, které porevoluční antologie znovu pracně objevují. V některých případech se pak kniha dotýká i otázek produkce a distribuce hrůzostrašné literatury, zvyklostí jejich čtenářů a dalšího vlivu na kulturu. Přestože jsou tyto kontextové exkurzy jen povšechné a nesystematické, dávají nahlédnout zajímavý obrázek světa nižších pater literatury, vyvolávajících vlny morální paniky na jedné straně a trvale inspirujících na straně druhé.
Jiroušek je jedním z nemnoha lidí, kteří se u nás hororem soustavně zabývají a jeho znalost domácí i světové žánrové produkce je znát z každé stránky. Do hlubších analýz a interpretací se nicméně nepouští, jen na několika místech se pokouší postihnout historický vývoj žánru. Přiklání se spíše k vytváření soupisů děl a jejich stručných charakteristik, shrnutím děje a vypichování zajímavostí. Jistá povšechnost je dána už širokým záběrem knihy, do značné míry jde ale i o znak autorského přístupu. Jiroušek působí jako zanícený fanoušek, kterému dělá radost hovořit o svých oblíbených dílech a vyvolávat jménem jejich autory a který spíše než k analytickému odstupu tenduje k subjektivizovanému výkladu prostoupenému hodnotícími soudy, takže se místy zdá, že spíše než co jiného sděluje právě svůj postoj a své fanouškovské nadšení.
Černý bod tak navzdory tvrzení v závěrečném resumé není odbornou studií založenou na kritickém přístupu, dokládání a argumentaci. Tomu nakonec odpovídá i nahodilá práce s literaturou a nedbalé uvádění zdrojů, stejně jako zvolené výrazové prostředky, jež se přibližují rozebírané látce a oscilují mezi hravou evokativností a lacinou senzačností. Kniha tak funguje spíše jako čtenářský průvodce a do jisté míry i jako láskyplné vyznání a apologetika žánru. I při vědomí tohoto faktu se však nelze nepozastavit nad některými autorovými tvrzeními a obecnou nesystematičností a chaotičností výkladu. To první je do značné míry dáno nejasným a nereflektovaným užíváním pojmů: v jakém smyslu by například Hanns Heinz Ewers měl být realistickým autorem (s. 171) nebo filmová adaptace Frankensteina (kterákoli) expresionistickým filmem (s. 215)? Chaotičnost je pak dána především autorovým zvykem nechat se na základě vlastních, mnohdy nejasných evokací volně unášet od jednoho tématu k druhému. Jirouškovi stačí málo — vizuální motiv, slovo z názvu nebo povědomý pocit — k tomu, aby na světlo vytáhl některé ze svých oblíbených děl a vydal se na exkurz, jehož smysl bude unikat i poučenému čtenáři. Toto těkání má někdy potenciál narušovat obvyklé periodizace a kategorizace, častěji ale jen uvádí čtenáře ve zmatek subjektivitou a svévolnou nahodilostí autorových evokačních pochodů. Nesystematičností a nekonzistencí trpí i kniha jako celek. Sled jednotlivých kapitol sice v zásadě sleduje časovou linii a vytváří tak jistou návaznost, ovšem každá z nich je střižena podle jiného metru. Některé kapitoly jsou vymezeny na základě časového období, jiné podle specifického formátu a další zase tematicky. Nejednotnost kapitol spolu s častým opakováním informací a formulací (na s. 92 dokonce čteme: „Nejen Váchal, ale také […] Josef Váchal…“) zřejmě vypovídají o okolnostech vzniku a dokončování knihy. Ta se bez jednotícího rámce a náležité systematičnosti rozpadá ve sled zmatečných, únavných a v zásadě nepodstatných poznámek a odboček, kterým se čtenář musí probíjet, chce-li se dostat k solidnímu, informativnímu jádru výkladu.
Největší pochybnosti kniha budí tam, kde hraje na národnostní strunu. Celým textem se prolíná teze, že české země zásadním způsobem ovlivnily podobu žánru jako takového. Odvážné tvrzení je ale vesměs založené na ukvapených závěrech a zavádějících srovnáních. Ve druhé kapitole například Jiroušek upozorňuje na podobnost Krameriem vydaného spisu Železná košile (česky 1831) a Poeovy povídky „Jáma a kyvadlo“ (1842). Oba texty podle něj mají „natolik nápadné společné rysy, že bychom mohli s úspěchem tvrdit, že Kramerius byl Poeovým učitelem“ (s. 25). Nezmiňuje už ale povídku Angličana Williama Mudforda „The Iron Shroud“ (1830), tedy „Železný rubáš“ či — překvapivě — „Železná košile“, jež bývá uváděna jako jeden z Poeových inspiračních zdrojů. Mnohem pravděpodobnější, než že „»Jáma a kyvadlo« má v sobě více české hrůzy, než bychom připustili“ (s. 26), tedy je, že Poe i Kramerius nezávisle na sobě čerpali ze stejného textu.
Podobně nedbalý je i výklad o kolportážním spise Umrlčí ruka aneb Nový Monte Christo (1871), který autor představuje jako přepracování Dumasova románu vytvořené v nakladatelském domě Karla Trachty. Domácí a lepší: dílo anonymního „klasika českého černého románu“ (s. 63) podle Jirouška předčí originál v řadě ohledů. Hodnocení ponechme stranou; roku 1854 ovšem vydal portugalský autor Alfredo Possolo Hogan román A Mão do Finado (tedy Umrlčí ruka), který v dalších letech vycházel v řadě evropských zemí pod Dumasovým jménem. V tomto případě nejde o přepracování Hraběte Monte-Christa, ale o neoficiální pokračování, název i stručná synopse se nicméně shodují s Trachtovým spisem, což tvůrčí podíl domnělého českého klasika problematizuje. Na místě by nepochybně bylo alespoň rámcové srovnání obou textů, Hoganův román však není ani zmíněn. Zarážející je i tvrzení, že Trachtova adaptace předběhla oficiální překlad Dumasova románu, který vyšel až po válce — původní Monte-Christo přitom česky poprvé vyšel již roku 1861.
Nejsou to jediná tvrzení, která ve čtenáři nutně budí pochybnosti. Autor například připomíná málo známou hororovou revue der Orchideengarten, která vycházela v letech 1919–1921, což z ní činí zřejmě nejstarší periodikum specializované na vydávání fantastické literatury. Proč ovšem na straně 138 tvrdí, že tato revue byla inspirací pro americké Weird Tales? Vždyť oba časopisy se v rámci svého žánrového pole výrazně liší jak formátem, tak obsahovým zaměřením. A co by mělo dokazovat tvrzení, že s upíry se v českých zemích setkáváme dávno před tím, než osídlili stránky knih? Vždyť s bytostmi upířího typu se setkáváme v řadě (nejen) evropských kultur a — na druhou stranu — jen těžko bychom hledali literární téma, které dávno před svým zpracováním nebylo součástí reálného světa. A skutečně by měl být Ilja Racek „prvním a posledním autentickým hrabětem světového hororu“ (s. 115) proto, že v televizní adaptaci Drákuly z roku 1970 nosí plnovous?
Snaha glorifikovat český horor hraničí s umanutostí. V Jirouškově podání připomíná literární historie závod, v němž jde o to, kdo něco spáchal dříve, lépe nebo účinněji, a ve kterém se českým reprezentantům snaží udělit co nejvíce medailí. Není to přitom zapotřebí: už samotné odhalování české hororové tradice a zdůraznění vlivu, který měl na formování středoevropské hrůzostrašné literatury německý Schauerroman, francouzští frenetici a domácí folklor, představuje přínos pro hororová studia, která se pohříchu omezují na rámec angloamerické literatury. Jiroušek vytváří protiváhu redukujícího anglocentrismu, ovšem nahrazuje jej podobně omezujícím čechocentrimem.
Černý bod představuje nezpochybnitelný přínos jak pro studium české literatury, do níž vnáší horor, tak pro studium hororu, do nějž pro změnu vnáší českou literaturu. Jiroušek prozkoumává málo známá území, a přestože není kartografem, který by zaznamenal jejich podrobnou a věrnou mapu, přiváží ze své cesty alespoň několik deníkových zápisků. Bohatost materiálu, široký rozhled, osobitý přístup a zaujetí se autorovi nepodařilo (na rozdíl od nedávné, v mnoha odhledech spřízněné monografie Patrika Linharta) uvést v soulad s přehledností, jasností a informativností.

Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích. Ostrava, Protimluv 2015. 271 strana.  

Vyšlo v České literatuře 2017/1.