GABRIELA ROMANOVÁ

Editorský tým si vytyčil nelehký úkol sestavit publikaci dopisů, jež si posílali básník a teoretik výtvarného umění, jedna z vůdčích osobností českého undergroundu Ivan M. Jirous, s ženou Julianou, výtvarnicí, vnučkou katolického nakladatele Josefa Floriana. Na konci předminulého roku tak v nakladatelství Torst vznikla kniha s něžným a přiléhavým názvem.
Publikovaná korespondence není kompletní, zahrnuje listy ze tří posledních období Jirousova věznění, tedy z let 1977–1989. Podle těchto období je kniha členěna do tří hlavních oddílů. Kromě dopisů se v ní čtenář seznámí s okolnostmi, za nichž byla Jirousovi opakovaně odnímána svoboda, a s normami, které tehdy platily v československém vězeňském systému. Poučně a zajímavě o tom pojednává Tomáš Bursík v eseji „Perzekuce Ivana Martina Jirouse“, jenž je zde zařazen do oddílu „Magorova vězení“, před ediční poznámku. Ta je, očekávatelně, vodítkem, které čtenáři osvětluje vztah již dříve publikovaných Magorových dopisů (edd. Andrej Stankovič a Zuzana Jürgensová, Praha, Torst 2005) a předkládaného svazku. Prvním rozdílem je časové hledisko výběru dopisů — těžiště předchozí sbírky totiž zahrnovalo období prvního až čtvrtého autorova žaláře v letech 1973–1985. Druhým faktorem, jenž obě edice výrazně odlišuje, je „oboustrannost“ zde předkládané korespondence — Ahoj můj miláčku zveřejňuje nejen básníkovy listy, jak tomu bylo u předchozí publikace, ale jsou zde vůbec poprvé otištěny i dopisy jejich adresátky, které jsou v několika případech dokonce doplněny dětskými malůvkami a roztomile neumělými vzkazy vyrůstajících dcer Františky a Marty.
Nejen tato skutečnost dodává knize nádech citlivý, blízce rodinný. Přispívá k němu i velice senzitivní až pietní jazyková redakce, díky níž se podařilo zachovat téměř všechna specifika rukopisné předlohy: novotvary (dokonce i nespisovné tvary a pravopisné chyby), jichž se pisatelé dopouštějí, ať už záměrně, ve prospěch soukromého, intimizujícího jazyka, nebo — v Julianině případě — z neznalosti ortografických pravidel. Emoce vzbuzují i básně a pohádky, které manžel a tatínek posílá podle místa vazby a výkonu trestu tu z Valdic, tu z Ostrova nad Ohří či z Litoměřic, a které se staly základem samizdatových sbírek Labutí písně a Magor dětem (v samizdatu byly vydány v roce 1985, respektive 1986). Všudypřítomné je v neposlední řadě vyznání lásky, které ani jednou neopomene na závěr vetkat pero obou pisatelů. Vedle důvěrných informací líčí Juliana příběhy každodenního života ve Staré Říši, kde nejdříve s rodiči a později i s holčičkami bydlí v rodinném domě (osudy všemožných sousedů i domácích zvířat nezůstávají opomenuty). Její muž zase popisuje, jak si krátí dlouhou chvíli (četbou, psaním, sledováním televize či hraním stolního tenisu se spoluvězni), příležitostně posílá instrukce, co má obsahovat balíček, jejž čas od času může rodina odsouzenci poslat — v tomto ohledu Jirous není tak přísný a systematický jako kupříkladu Václav Havel v Dopisech Olze, rád by ponožky střízlivých barev, vitamíny, čaj a finanční dotaci, ale pouze v případě, že je to bez větších obtíží splnitelné.
V charakteru Julianiných dopisů lze vypozorovat změnu způsobenou především narozením dcer a přibývajícími léty. U prvních listů je pisatelka bezdětná, téměř v Kristových letech, a svému muži přibližuje proces malování obrazů, zaobírá se někdy až sentimentálními popisy přírody, kterou se procházívá, a zvířecích her, které pozoruje s laskavou účastí. Pozoruhodné je, že všechna psaní vzniknuvší v tomto období si připravovala nejprve nanečisto, takže podoba, kterou získaly odesílané dopisy a jež se dostává do rukou čtenáři, je už mírně upravená — „zredigovaná“ pisatelčinou autocenzurou během přepisu „načisto“. Po narození dcer není na předchozí zvyklost tolik času — dopisy jsou daleko věcnější, autorka zcela pomíjí své „filozofování“ a výtvarnou tvorbu, neopisuje již svému muži sáhodlouhé úryvky z různých beletristických děl, zaměstnávají ji praktické činnosti v domácnosti. O dříve běžném pozdním vstávání již není ani zmínka, rovněž přechází k praktičtějšímu způsobu „výroby“ dopisů — píše rovnou načisto, čímž se texty stávají často útržkovitými. Na naléhavosti a srozumitelnosti sdělení to ale neubírá, naopak na čtenáře takto vzniklé nastavování působí daleko autentičtěji.
Kromě změn v „jirousovském mikrosvětě“ je nemožné nevšimnout si celospolečenských změn, které se udávají ve světě okolním — ze začátku pisatelé řeší postihy přátel následující po podepsání Charty 77, debatují nad možností emigrace některých kolegů, naopak ke konci je celá řada dříve zmíněných osobností v zahraničí, což dokládají výčty přijatých pohlednic a dopisů, jež Jirousovi do vězení přicházejí z různých koutů světa. Celkově tak kniha dokresluje povědomí o vztazích v undergroundu. Stálými aktéry dopisů jsou členové hudební skupiny The Plastic People of the Universe, hlavně její frontman Mejla Hlavsa, básníci Petr Kabeš, Eugen Brikcius, Andrej Stankovič, rodina filozofa Jiřího Němce a celá plejáda dalších (později se objevuje František Stárek, Jáchym Topol, občas je zmíněn pan doktor, tedy Egon Bondy).
K předestřenému korpusu textů lze přistupovat různě — rozhodující je, zda je editor vnímá jako historický dokument, nebo spíše jako umělecké dílo. V tomto případě převážila druhá z možností, takže pro jejich prezentaci byla zvolena metoda „estetizující“ — nejdříve jsou do svazku zařazeny všechny dopisy, rozdělené chronologicky podle vazeb a výkonů trestů do tří oddílů: I. říjen 1977–duben 1979, II. listopad 1981–duben 1985 a nakonec III. říjen 1988–listopad 1989. Texty dopisů, jimž byly východiskem rukopisné originály, respektive jejich xerokopie nebo strojopisné přepisy, jsou zde otištěny bez komentářů, kromě sporadicky se vyskytujících poznámek pod čarou, jež se vztahují toliko ke grafické podobě originálu. Detailní komentáře tvoří samostatnou část publikace a jsou řazeny téměř na závěr, před rejstřík za ediční poznámku. Svou strukturou tedy kniha následuje stejnou kompozici jako Magorovy dopisy, odkud je také značná část vysvětlivek převzata. Ovšem pro účely tohoto — více než tisícistránkového — svazku to nepovažuji za vhodné řešení. Docílená elegance jde na vrub praktičnosti. Celková grafická podoba publikace je přitom vkusná a oku lahodící — na sněhobílé obálce je otištěno faksimile rukopisu Juliany Jirousové a podobně jsou vypraveny i některé stránky napříč celým knižním blokem, jejž nápadně rozdělují černé listy, které přehledně značí začátky jednotlivých oddílů, a úplně poslední dvoustrana je věnována ručně kreslené mapce Staré Říše, jejíž autorkou je Marta Veselá Jirousová.
Přehledné uspořádání nicméně nutí čtenáře neustále listovat objemnou a těžkou bichlí, což je poněkud nepohodlné. Pro srovnání uvádím například sbírku zápisků Michaila a Jeleny Bulgakovových Deníky Mistra a Markétky (Praha, Academia 2003), kde jsou vysvětlivky řazeny vždy přímo za příslušným oddílem a nemyslím, že by výrazně znehodnotily estetický dojem z knihy. Zdálo-li se editorkám takové řešení přílišným zásahem do kontinuity primárních textů, mohly dle mého názoru alespoň zařadit krátký kontextový úvod před příslušný oddíl dopisů. V Ahoj můj miláčku jsou i tyto průvodní texty umístněny dozadu před oddíl komentářů, nikoli před dopisy, k nimž se ovšem fakticky vztahují.
Informace, které komentáře nabízejí, přibližují osoby, události a literární odkazy v korespondenci zmíněné. Během čtení si ovšem nejsme jisti, která z vyjmenovaných položek bude, případně nebude vzadu vysvětlena. Tato nechtěná tajemnost se bohužel může stát prvkem značně iritujícím. Oddíl komentářů je sice také přehledně rozdělen do tří částí vztahujících se vždy k příslušnému oddílu dopisů, nicméně výběr vysvětlovaného působí poněkud nahodile. Troufám si tvrdit, že pokud by si editorky byly stanovily hierarchii důležitosti, dosáhly by uspokojivějšího výsledku. Měla-li by kupříkladu osobní jména přednost před vyčerpávajícím výčtem bibliografických odkazů nebo třeba podrobným popisem očkovacího systému dětí v tehdejším Československu, nedosáhlo by se v daném časovém (a nejspíše i stránkovém) limitu dokonalosti a úplnosti, ale alespoň jeden typ informací by mohl být kompletní. Z mého pohledu by tento způsob byl uživatelsky vstřícnější.
Posledním nedostatkem je absence byť jen krátkých životopisných medailonků obou hlavních postav. Editorky zřejmě spoléhají na to, že jsou oba adresáti dostatečně známými osobnostmi, a tudíž je netřeba představovat. Vzhledem k nadčasovosti a dokumentárnosti knihy je to, myslím, postoj mylný. Publikace, kterou vysloveně zdobí její obsah i grafické zpracování, by si zasloužila propracovanější poznámkový aparát.

Juliana Jirousová — Ivan Martin Jirous: Ahoj můj miláčku. Juliana Jirousová — Ivan Martin Jirous, vzájemná korespondence z let 1977–1989. Edd. Daniela Iwashita, Petra Poukarová Klimešová a Marta Kordíková. Praha, Torst 2015.1051 strana.

Vyšlo v České literatuře 1/2017.