Mikrobiolog se specializací na genové regulace Peter Gruss je slavný vědec a snad ještě slavnější ředitel. Když se v roce 2002 stal prezidentem Společnosti Maxe Plancka, německá média o něm psala jako o šéfovi v „americkém stylu“, o „skromně vystupujícím géniovi.“
Pod sebou měl osmnáct tisíc zaměstnanců a více než osmdesát vědeckých ústavů, a přestože se nebál koncepčních změn, vydržel v čele této špičkové instituce dvanáct let.
Gruss, který je od letoška prezidentem Institutu pro vědu a technologii v japonské Okinawě, vystupuje sebevědomě a razantně, což prokázal i při nedávném jednání Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Jako člen mezinárodního poradního sboru tam diskutoval s předsedkyní Akademie věd ČR Evou Zažímalovou či vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem, mimo jiné o financích pro vědu a spolupráci vědců s průmyslem. Rozhovor pro web AV ČR, který vedl v němčině, rád prokládal anglickými idiomy.
Působíte jako zahraniční poradce české vlády, která nyní řeší škrty v rozpočtu. Do jaké míry má podle vás stát podporovat vědu?
O tom nemusím dlouho přemýšlet. Nedávné studie z Harvardu dokázaly, že čím více je země technologicky rozvinutá, tím více musí investovat do vědy, aby zůstala dlouhodobě konkurenceschopná. Tudíž Česko žádnou jinou volbu ani nemá: když nebudete investovat do vědy, nebudete na špičce. A musíte se už teď zabývat tím, co to bude znamenat po roce 2020, kdy se ztenčí podpora z evropských struktur.
Pokud vím, dostal jste v rámci přípravy i materiály, které se týkaly situace v české vědě. Jaký jste z toho měl pocit?
Ano, těmi materiály jsem se probíral, a musím říct, že jsem z nich neměl pocit, že tady funguje dostatečná korelace mezi analýzou a závěry.
Jak to myslíte?
Zdá se mi, že velký problém v Česku je umění diferencovat a definovat, co vlastně chcete. Já například osobně znám některé z ústavů Akademie věd a myslím, že v základní struktuře se to velmi podobá Společnosti Maxe Plancka: pod jednu zastřešující instituci spadají jednotlivé ústavy s rozdílnými úkoly. Ale řekl bych, že rozdíl je v tom, jakým způsobem se klade důraz na kvalitu. Přitom to všechno souvisí s penězi a důvěrou. Než jsem odcházel, dostávali jsme ročně z veřejných peněz 1.7 miliard euro. A teď si představte tu důvěru, kterou má daňový poplatník, když nám každý rok svěří 1.7 miliard euro! Věří, že děláme ten nejlepší možný výzkum, a my ho nesmíme zklamat.
Ano, ale jak to prosazovat v praxi?
Musíte mít dobře nastavený systém hodnocení a recenzování jednotlivých ústavů, aby se podporovaly jenom ty nejlepší. Když vykazují slabší výsledky, tak dostanou méně peněz. V Německu nejsou jednotlivé ústavy právně samostatné, což znamená, že spadají pod jednu centrálu a ta má možnost je nově zřizovat nebo zavírat. A to jsem také dělal – ty stagnující jsem zavřel a některé nově vytvořil.
Kolik jste jich zavřel a znovu vytvořil?
To číslo je někde mezi deseti a dvaceti, přičemž náš institut o střední velikosti měl v době mého působení čtyři oddělení s jedním ředitelem. Ale nepředstavujte si, že jsem všechny ty lidi vyhodil, to byl proces ukončování a znovuvytváření. Nicméně málokdy jsme pokračovali v té stejné oblasti - pokud chcete skutečně něco nového vytvořit, pohybujete se v časovém spektru dvaceti pěti let.
V poslední době je mantrou na politické i vědecké scéně spolupráce s komerčním sektorem. Ostatně vy sám jste řadu let působil v dozorčí radě společnosti Siemens, jednu firmu jste založil….
To je naprosto pochopitelné. V angličtině se tomu říká „return on investment“: Každá společnost něco investuje a očekává, že za to něco dostane, ať už jde o vzdělání, kulturu, výsledky, které jsou aplikovatelné do produktů… A řada studií ukazuje, že se nacházíme ve fázi zrychlených technologií, „accelerated technologies”. Zřejmě v historii lidstva neexistovala rychlejší doba, než prožíváme teď, a týká se to i ohromného nárůstu poznání. Podle některých studií potřebujeme pouhých dvanáct hodin, abychom zdvojnásobili úroveň dosavadního poznání. Osvícené firmy jako Apple, Google či Amazon si to uvědomují, mnoho z nich má dokonce svoje instituty přímo na kampusech prestižních univerzit.
Znamená to tedy, že bychom se měli všichni více zaměřit na aplikovaný výzkum?
Stavět proti sobě základní a aplikovaný výzkum nepovažuju za šťastné. Přece nejde o to, že jeden přehraje druhý, jde o přechod mezi nimi. A když dám příklad ze svého oboru, vemte si, kolik léčebných prostředků v medicíně je nyní založených na genových technologiích. A to všechno by nebylo možné bez základních objevů, které to umožnily. Na začátku si nikdo z lidí, kteří za to dostali Nobelovu cenu, neuměl představit, co všechno s tím jednou půjde dělat.
A jak toho přechodu podle vás docílit?
Tady bych vládu a jednotlivé instituce hodně motivoval, aby aktivněji postupovaly v transferu technologií. V rámci vědeckých institucí musí fungovat profesionální zprostředkovatel, který objevy ze základního výzkumu převede do praxe. To neznamená, že bude vědcům diktovat, o čem mají bádat, ale naopak řekne: „Ach, co tady máte? To je zajímavé. S tím můžeme udělat.“ Prostě umí přehodit tu správnou výhybku.
Do jaké míry se v tom zprostředkování mají angažovat sami vědci?
Podívejte se, vědec umí bádat, ten neumí obchodovat. Tohle musí dělat skuteční profíci, od toho jsme založili firmu Max Planck Innovation. To je v podstatě prodloužená ruka našich vědců, která je však formálně nezávislá. Firma, která exkluzivně pracuje pro naši společnost. Ročně generuje zisk kolem 20 milionů euro a v transferu technologií patří mezi nejúspěšnější na světě.
Kolik má ta firma zaměstnanců?
Něco kolem dvacítky. A jsou to všechno lidi, kteří mají zkušenosti nejen s vědou, ale i s byznysem. Každý z nich. To je základní podmínka.
Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV
ČR
Foto: Radek Melichar, Úřad vlády ČR
Kompletní rozhovor s Peterem Grussem najdete v zářijovém čísle časopisu AB/Akademický bulletin.
12 Jul 2017