Česky
(1865–1925)
Letos uplyne 150 let, co se 3. listopadu 1865 narodil český národohospodář, profesor politické ekonomie Univerzity Karlovy, rytíř rakouského císařského řádu Železné koruny III. třídy a držitel zlatého Záslužného kříže s korunou Josef Gruber. A zároveň 90 let od jeho úmrtí 3. května 1925.
Jak uvádí vzpomínková literatura, jeho život byl již „od útlého mládí plný svědomité a vytrvalé práce“. Syn kožešnického mistra z Luže (nyní okres Chrudim) po maturitě na gymnáziu v Litomyšli odešel v roce 1885 do Prahy, kde se zapsal ke studiu na právnické fakultě a 19. července 1890 zde získal titul doktora práv. Již počátkem tohoto roku byl přijat coby koncipient na pražském policejním ředitelství, načež v roce 1893 odešel na dlouhých 14 let pracovat do pražské Obchodní a živnostenské komory. V roce 1905 se stal nakrátko jejím sekretářem, než se naplno soustředil na pedagogickou činnost. Na popud Albína Bráfa se totiž 18. srpna 1901 habilitoval pro obor národní hospodářství prací Finanční principy moderních prostředků dopravních (vyšlo i tiskem) a 14. ledna 1907 byl jmenován řádným profesorem věd právních a státních na české technice v Praze. O dva roky později přešel na českou Univerzitu Karlovu a ve školním roce 1912–1913 vykonával funkci děkana právnické fakulty. Jeho přednášky se podle slov pamětníků vyznačovaly stručností podání, přehledností a přiléhavostí výrazů; pozitivem bylo i to, že se je snažil vydávat tiskem.
Krom toho byl činný v řadě veřejných institucí (mj. v zemské statistické komisi pro království České nebo v představenstvu a správním výboru České úrazové pojišťovny dělnické a s ohledem na svou specializaci i v zemské radě železniční a poradním sboru pro otázky vodocestné); byl také zvolen členem KČSN, ČAVU a jejího Národohospodářského ústavu. Po převratu roku 1918 se stal členem Státní rady statistické Sociálního ústavu ČSR (od roku 1923 předsedou) a zasedal v komisi pro úpravu a vybudování sociálního pojištění. Mimoto jej do svých řad přijala MAP. V letech 1920–1921 se stal ministrem sociální péče v úřednické vládě Jana Černého. Jelikož nebyl politikem nuceným brát ohled na program své strany, ale odborníkem, mohl se pokusit realizovat některé své ideje. Zároveň však v co největší míře navazoval na linii započatou jeho předchůdcem Lvem Winterem a snažil se dovést do konce jím iniciované projekty. Usiloval, aby se dodržoval zákon o osmihodinové pracovní době, předložil parlamentu k projednání zákon o tzv. gentském systému, nechal vypracovat osnovu zákona o závodních výborech, vytvořil komisi pro vypracování vládní osnovy sociálního pojištění.
Mnohem déle J. Gruber působil v již zmíněném Národohospodářském ústavu při ČAVU, a to od roku 1906 až do své rezignace v roce 1919 v souvislosti s přijetím ministerské funkce, přičemž již krátce po vzniku ústavu byl zvolen jeho generálním sekretářem. Největší část života však spojil s časopisem Obzor národohospodářský, jehož prvních 30 ročníků redigoval. Byl také jedním z iniciátorů vzniku Technického muzea Království českého, předchůdce současného Národního technického muzea v Praze, a jako jeden z členů státní rady statistické stál u počátků státní statistiky, respektive Státního úřadu statistického.
J. Gruber byl velmi činný i publikačně. Vedle několika desítek článků a zpráv otištěných v časopisech Čas, Rozhledy, Naše doba, Obrana, Obzor národohospodářský, Tribuna a dalších publikoval i rozsáhlé studie, zčásti sloužící jako vysokoškolské učebnice, mezi jinými O vodních cestách a vodní dopravě námořní a vnitrozemské (1902), Obchodní a živnostenská komora v Praze. Její vývoj, dnešní činnost a organisace (1908), Průmyslová politika (1910), Dopravní politika a základy politiky tarifní (1915), Sociální politika (1916), Nauka o důchodu a o spotřebě (1920), Národohospodářská theorie (1922) nebo Populační otázka (1923). Mnohé z nich vyšly později v několika přepracovaných vydáních. Vedle toho spolu s Cyrilem Horáčkem připravil k vydání několik svazků pamětí a vybraných statí A. Bráfa Albín Bráf. Život a dílo (1922–1924).
Intenzita Gruberovy činnosti „nezůstávala jen při počátečním vzmachu, ale byla spojena s překvapující vytrvalostí, takže kdekoli zasáhl, zůstala po něm solidní práce“, napsal Josef Macek. Přemíra pracovního nasazení se však projevila na jeho zdravotním stavu – infarkt jej připravil o život ve věku nedožitých 60 let. Místo posledního odpočinku nalezl na vyšehradském Slavíně.
JAN CHODĚJOVSKÝ
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.