Aage A. Hansen-Löve je emeritní profesor slavistiky mnichovské univerzity (Ludwig-Maximilians-Universität München), kde působil v oboru slovanské filologie v letech 1987–2013. Žije ve Vídni, odkud pochází a kde studoval slavistiku a byzantologii a později pracoval na univerzitě jako asistent. Na začátku sedmdesátých let absolvoval studijní pobyty v Praze a v Moskvě, v té době vznikala jeho doktorská práce o formalismu, obhájená v roce 1975, knižní vydání 1978. Ve své habilitaci se věnoval mytopoetice ruského symbolismu. Člen rakouské Akademie věd (Philosophisch-Historische Klasse der Österreichischen Akademie der Wissenschaften), od roku 1978 je spoluvydavatelem slavistického periodika Wiener slawistischer Almanach.

Pokud vím, navštívil jste už během studia na začátku sedmdesátých let Sovětský svaz a také Československo. Změnily nebo nasměrovaly tyto návštěvy vaše vědecké zájmy?

Měl jsem nastoupit výměnné stipendium v Moskvě už v roce 1970/1971, ale sovětské úřady mě neschválily, protože můj otec zastával tehdy vysoké postavení v rakouském rozhlase a televizi a to se považovalo za významnou státní funkci. Místo toho jsem během tohoto roku — stejně jako pak i mnohokrát později — pravidelně jezdil do Československa. Moje tehdy nastávající žena Christa Rothmeierová, bohemistka a později překladatelka české literatury, připravovala svoji dizertaci o poetismu. V Praze, především ve Slovanské knihovně, jsem mohl dostat hodně textů ruských formalistů. Byly zde třeba i svazky Jakobsonovy ruské knihovny, které nashromáždil od počátku dvacátých let. Nebylo ovšem nic divného, že za sovětské okupace byly tyto knihy uklizeny do Muzea Klementa Gottwalda. Než se tam přesunuly, dával mi je se svým nezapomenutelným potutelným úsměvem k dispozici básník Ladislav Dvořák, který byl v knihovně zaměstnán. Já jsem tehdy pracoval na ruském formalismu v rámci své dizertace, kterou jsem psal v Ústavu slavistiky na Vídeňské univerzitě.  Teprve v roce 1971/1972 jsem mohl na dva semestry do Moskvy na Moskevskou státní univerzitu. V té době získala moje práce o formalismu základní obrysy, především v Leninově knihovně (dnes Ruská státní knihovna), která pro nás stážisty byla přednostně, i když nikoli neomezeně přístupná. Téma mé dizertační práce nebylo tehdy samozřejmě v Sovětském svazu v žádném případě vítané ani přípustné. Proto jsem taky jednu část, věnovanou teorii skazu, uváděl oficiálně jako téma celé práce. Inspirace ze strany tehdejších sovětských odborníků se nedala očekávat, kontakty nebyly snadné.

V Praze jste asi na začátku sedmdesátých let nemohl minout dědice pražského strukturalismu? Kdo tehdy patřil do okruhu vašich známých a přátel?

Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta jsem byl často v Praze a byl jsem v kontaktu s generací zakázaných literárních vědců a strukturalistů, hlavně s Miroslavem Červenkou, Antonínem Jelínkem, Alešem Hamanem, Miroslavem Procházkou, Vladimírem Binarem, Miroslavem Drozdou, Zdeňkem Mathauserem, Milanem Jankovičem. Tito lidé působili převážně mimo hlavní akademické instituce, v podstatě byli odevšud vyhozeni. Také proto se naše kontakty omezovaly na velmi inspirativní, ale také dost melancholická setkání. Právě z lidského hlediska to pro mě byla zásadní zkušenost, která mě nutila zabývat se otázkou, jak by se člověk v takové situaci měl zachovat.

Svoji knihu o ruském formalismu jste v podtitulu označil jako „metodologická rekonstrukce“. Vyšla v roce 1978, tehdy byl jediným komplexním monografickým dílem na toto téma Russian Formalism Victora Erlicha, kniha z poloviny padesátých let, jejíž způsob výkladu byl od vašeho velmi odlišný, jak napovídá už Erlichův podtitul „History, Doctrine“. Vnímal jste tuto souvislost jako polemiku?

Měl jsem úplně jiné zájmy než Victor Erlich, takže ani nešlo o nějaké polemické vyrovnání s jeho zásadní knihou ani s jinými pracemi o formalismu. Mně šlo doopravdy o rekonstrukci, zahrnující všechny podstatné prameny a koncepty samotné této geniální formace. Chtěl jsem jejich výsledky systematizovat a na určitých místech taky v jistém smyslu imanentně doplnit, podobně jako restaurátor kompenzuje chybějící kusy neutrálním materiálem. Tato systematická rekonstrukce nebyla ale jen faktickou kopií 1 : 1, nýbrž umožnila cosi jako ozvláštňující nové vidění rekonstruované metody, a o to vlastně šlo.

Jak byste formuloval hlavní odlišnost vašeho přístupu od poststrukturalistické strategie, která významně ovlivnila recepci strukturalismu i formalismu nejpozději od konce šedesátých let?

V neostrukturalismu nebo postmoderně se objekt znázornění dekonstruuje, metapozice je vystavena negaci. Takže je možné volit naprosto heterogenní způsoby znázorňování — často současně. Rekonstrukce, kterou prosazuji já, si klade neméně skromný nárok: prostřednictvím maximálního a proporcionálního představení korpusu textů určité epochy, kulturního celku a podobně (například symbolismu) zcizit vlastní a dosud platné způsoby znázorňování. Efekt nového a moment překvapení v tomto případě vzniká paradoxně nikoli prostřednictvím odklonu, nýbrž cestou subverzivního překročení plánu — to znamená největší možná plnost příznaků, systematika jejich konfigurace atd. Jde o nahrazení zavedeného, stabilizovaného obrazu. Ale nemělo by jít o to, promítat primárně na předmět vlastní pozici.  

Kdo byl vaším školitelem?

Profesor Günther Wytrzens, u nějž jsem v letech 1976–1984 pracoval ve Vídni jako asistent. Vděčím mu především za to, že mi umožnil naprostou svobodu pohybu a nezávislost.

Byl někdo pro vás v tehdejší slavistice jednoznačnou autoritou?

Ani ne. Pokud někdo, tak můj otec, vnímavý čtenář, ale ne slavista.

Dodnes se vedou spory a diskuze o souvislosti mezi formalismem a pracemi členů Pražského lingvistického kroužku. René Wellek už od konce třicátých let tuto souvislost zdůrazňoval a později v USA na ni navázal ještě vztahem k novému kriticismu, naopak Oleg Sus, jehož stati jste publikoval ve Wiener slawistischer Almanach (WSA) nebo Lubomír Doležel zdůrazňovali podobně jako ve čtyřicátých letech Jan Mukařovský české nebo českorakouské tradice formismu a herbartismu. Jak vnímáte souvislost formalistů s Pražskou školou?

Už během mého moskevského pobytu na počátku sedmdesátých let mě germanista Alexandr Michajlov, který bohužel brzy zemřel, upozornil na GAChN (moskevskou Státní akademii uměleckých věd) a GIII (leningradský Státní institut dějin umění). Právě on mi také zprostředkoval, respektive věnoval celou řadu zásadních publikací z tohoto okruhu. Například sborník statí Iskusstvo portreta (Umění portrétu [1927]) nebo kolektivní monografii Chudožestvennaja forma (Umělecká forma [1927]). Teprve mnohem později byla tato „formálně-filozofická škola“ kolem fenomenologa Gustava Špeta znovu objevena a dnes vychází čím dál víc reedicí a komentářů, týkajících se této umělecko-filozofické školy. Čeští strukturalisté mohli z hlavních děl této skupiny (jejichž autory byli Vinokur, Vinogradov, Žinkin, Grifcov, Petrovskij a další) těžit a také podstatné ideje z jejich dílny převzít už ve dvacátých letech. Rozhodně tento vliv zužitkoval — i když ne vždy zrovna vděčně — Jan Mukařovský. Šlo o naprosto zásadní zprostředkovatelství mezi formalismem a strukturalismem. Společně s Georgem Wittem a Brigitte Obermayrovou připravujeme antologii hlavních děl této skupiny v německých překladech, vyjde v nakladatelství Wilhelm Fink v roce 2018. Ve stejné sestavě jsme připravili sborník Form und Wirkung, který vyšel tamtéž v roce 2013. Také Nikolaj Plotnikov, který působí v Bochumi, připravil důležitý komentovaný výbor textů GAChN a i v Rusku vychází celá řada studií a výborů z prací jejích členů. Už v mé knize o formalismu z roku 1978 (jako dizertace byla obhájena 1975) hraje ale tato linie přinejmenším nezanedbatelnou roli.   

Už v roce 1983 jste zveřejnil článek o intermedialitě v ruské moderně. Byl tento zájem vyvolaný především samotným uměleckým procesem v době avantgard, kdy zájem o pouze jeden typ mediality vždy zůstává dílu mnohé dlužen, nebo převažovaly jiné impulzy?

Skutečně šlo především o všudypřítomnost všech médií, které si lze představit, v ruské avantgardě. A samozřejmě také o propojení formalismu s filmem, výtvarným uměním a se všemi relevantními médii jejich epochy. V letech 2000–2004 jsem k tomuto tématu vedl projekt Německé badatelské agentury (DFG) a v Moskvě nedávno v nakladatelství Ruské státní humanitní univerzity (RGGU) vyšel sborník mých textů, které jsem napsal o tomto komplexu otázek z období mezi symbolismem a socialistickým realismem (Intermedialnosť v russkoj kulture. Ot simvolizma k avangardu).

Jaké analogie a rozdíly vidíte ve vztahu dvou vašich zásadních výzkumných projektů — o formalismu a symbolismu? Jde v nich nejen o dvě různá období kulturních dějin, ale především o zcela odlišný předmět, v jednom případě literární a kulturní teorie, v druhém — umělecký směr.

Ve vztahu k symbolismu mi šlo, na rozdíl od formalismu, o to, uspořádat sémantiku, respektive systém mytopoetických symbolů symbolismu z období 1890–1920, a to v rámci určitých období a programů — z hlediska jak diachronního, tak i synchronně. I v tomto případě, podobně jako v případě formalismu, přivedla snaha o postižení zkoumaného jevu v jeho úplnosti k překvapivým výsledkům. Především k poznatku, že v řádech symbolů, zdánlivě stabilních, byly vždy zároveň obsaženy nebo zabudovány určité vnitřní systémové zlomy a chyby, které umožnily další dynamický vývoj celého hnutí právě prostřednictvím těchto trhlin, nedůsledností, poruch. Kromě toho představuje ruský symbolismus literárněhistorický div světa, jehož objevování nikdy nemůže být dostatečné.

Často píšete o náboženských konceptech a jejich realizaci v literatuře, k tomu jistě přispělo studium byzantologie. Průběžně se ve vašich textech objevují apofatika a apokalyptické proudy a sklony, hereze, v posledních letech tzv. antigenerické psaní a otázka, zda je dílo „zrozené“ či „stvořené“. V symbolismu, jímž jste se důkladně zabýval, je tato orientace imanentně přítomná. Ale ve vašem podání hrají důležitou úlohu i souvislosti s dílem Gogolovým nebo Nabokovovým. Je pravoslaví nebo obecně náboženská dimenze skutečně pro ruskou kulturu tak klíčová?

Byl jsem vždy přesvědčen o tom, že na rozdíl od jiných filologií je v případě slavistiky a obzvlášť pak rusistiky důležité věnovat se všem základním kulturním fenoménům. Nejen různým uměleckým médiím, ale právě také filozofii, dějinám náboženství, sociologii atd. Přitom by samozřejmě převládající verbální těžiště mělo stát mimo jakoukoli pochybnost. Vzhledem k tomu, že jsem se v souvislosti se svým habilitačním projektem od osmdesátých let desítky let zabýval ruským symbolismem (1890–1920), nemohl jsem se vyhnout otázkám mytologie, respektive mytopoetiky, hermetických jevů, sektářským hnutím a náboženské filozofii. Šlo mi přitom hlavně o transformaci heterodoxních, heretických subkulturních jevů počínaje gnózí a konče antroposofií, které všechny prošly v ruské moderně procesem estetizace a sekularizace, v této podobě se staly také součástí literatury. Oproti tomu pravoslaví a velká náboženství hrají obecně spíš vedlejší roli. 

Statí o poetice hrůzy v ruském symbolismu jste počátkem devadesátých let přispěl do sborníku k 70. narozeninám Jurije Michajloviče Lotmana. Byla pro vás sovětská sémiotika inspirující?

Tartusko-moskevská škola představovala z mého pohledu důsledné, ačkoli nikoli lineární pokračování těch zájmů, které zastávali formalisté ve dvacátých letech. Ať už Lotman nebo Toporov či Uspenskij, každý svým vlastním způsobem a vždy také v rámci aktuálně vládnoucích politicko-vědeckých podmínek dál promýšlel podstatné principy formalismu, někdy je také přímo zdvojovali (například Lotman s ohledem na Tyňanova). Obzvlášť důležité pro mě bylo myšlení a tvorba báječné Zary Grigorjevny Mincová s jejím výzkumem symbolismu a s její snahou o typologickou systematizaci tohoto komplexního a nevyčerpatelného hnutí. V kontextu postmoderny se na základní stanoviska klasické sémiotiky a sémiologie navazovalo, i když se to ne vždycky dobrovolně přiznává. I v tomto případě „Anxiety of influence“, řečeno s Haroldem Bloomem, sehrála přibližně tutéž roli jako u mladých formalistů, přejímajících vysoce rozvinuté poetologie symbolistů. 

Skutečným šlágrem sovětské literární vědy se z hlediska západní recepce staly spisy Michaila Bachtina, které přes třicet let vůbec nevycházely tiskem a jejich autor žil v Mordvinsku defakto ve vyhnanství a pracoval na Saranské státní univerzitě daleko od světa. Čím si vysvětlujete enormní a můžeme říct globální Bachtinův vliv po jeho smrti v polovině sedmdesátých let?

Ve svých studiích o formalismu jsem se snažil vyjasnit, respektive zdokumentovat Bachtinovu pozici přinejmenším ve dvacátých letech — jeho vztah k radikálním formalistům a tváří v tvář výše zmíněné „formálně-filozofické škole“ pěstované v GAChN a GIII. Enormní Bachtinův vliv na Západě, který se datuje od sedmdesátých let, je založen, jak tomu často v takových případech bývá, na určitém nedorozumění. Bachtinova stanoviska, kritická vůči avantgardě a nepřátelská ve vztahu k formalistům, se s oblibou integrovala do rétoriky překonání strukturalismu (alespoň ve Francii). Mezitím je už dávno načase vysvobodit Bachtinovy koncepce, často velice rozporuplné, z ideologizovaných snah „bachtinologie“. 

V devadesátých letech se ve vašich statích objevuje nové téma, pro leckoho možná překvapující: koncptualismus, Ilja Kabakov, dílo básníka Dmitrije Alexandroviče Prigova. Odkud se vzal tento „konceptualistický obrat“?

V roce 1996 jsem v Mnichově uspořádal konferenci na vzrušující téma Moje Rusko, texty referátů vyšly jako zvláštní svazek WSA o rok později, šlo v podstatě o specifika při modelování obrazu ruské kultury v sovětském a postsovětském období. Při té příležitosti mě napadlo, jak přímo maniakálních forem dosahuje v ruské kultuře analýza sebe sama, to je zřetelné i v moskevském konceptualismu sedmdesátých let. Mimochodem lze za volné pokračování tohoto tématu považovat konferenci o nostalgii, která proběhne v dubnu 2017 také v Mnichově a kde půjde o reflexi dalšího specifického rysu myšlení o Rusku — opět včetně konceptualismu. S Prigovem jsem se před jeho příliš časnou smrtí čas od času setkával a v rámci zvláštní řady mého časopisu WSA vychází v mnoha svazcích jeho básnické dílo pod redakčním vedením Brigitte Obermayrové, na tuto publikaci jsme všichni velice hrdí.

Už jste několikrát zmínil Wiener slawistischer Almanach, časopis, který je pro německojazyčnou slavistiku kanonický a který vydáváte už skoro čtyřicet let společně s klagenfurtským lingvistou Tilmannem Reutherem. Je to pro vás stále stejně přínosné?

WSA vychází od roku 1978 dvakrát ročně, právě připravujeme číslo 79 a řada monografií a sborníků čítá ke dnešnímu dni 95 svazků. Je to takový soukromý podnik bez zisků a ztrát, všechno děláme sami, i chyby. Neexistuje u nás peer review, posudky a všechno tohle šílenství. Ještě za sovětských dob spočíval vtip v tom, že jsme vedle sebe publikovali příspěvky ze Sovětského svazu (většinou neoficiálních autorů) a autorů z jiných zemí včetně exilových badatelů. Potom se důraz přesunul na autory střední a mladší generace, ani ne tak „velká jména“, jako spíš jména budoucnosti. A v budoucnosti možná zase ruská jména těch, kdo doma nemohou publikovat tak, jak by chtěli, což si jistě nikdo nemůže přát. Každopádně ještě budeme nějakou dobu pokračovat. Kdo by to mohl převzít, je absolutně otevřená otázka.

Ptal se Tomáš Glanc.

Vyšlo v České literatuře 2017/2.

Přidat komentář