PAVEL JANOUŠEK

Bývaly časy, kdy lexikografické práce vzbuzovaly rozruch, neboť schopnost shromáždit a podle určitého klíče systémově uspořádat data do knižní publikace byla vysoko ceněna. Neexistovala totiž vhodnější forma soustředění a prezentace spolehlivých faktů, než specializované knižní slovníky zacílené na určitý okruh vědomostí. Informace v nich obsažené byly v úctě i proto, že tištěná publikace vám poslouží jen v případě, že ji fyzicky držíte v rukách, což vždy znamená více či méně časově náročnou cestu do knihovny, ať vlastní, cizí nebo veřejné. Jinak řečeno, mít k dispozici kvalitní slovník, to nebyla samozřejmost.

Samozřejmostí není ani dnes, nicméně prostředí, do něhož takové publikace vstupují, je odlišné. V informační společnosti, v době všudypřítomné datové sítě, se vztah k encyklopedickým zdrojům utváří jinak: na síti dostupná „data“ jsme si totiž schopni vyvolat během pár vteřin, ať již jsme kdekoli. A zaplavují nás v množství, které devalvuje jejich hodnotu, zvláště když je většina elektronických zdrojů shromažďována metodou aditivní kumulace, aniž by byla ověřována jejich validita. V generaci odkojené webem to generuje klamnou jistotu, že na síti je „nepochybně“ vše a je zbytečné cokoli hledat jinde. A vše, co tam má být, je tam „tak nějak samozřejmě“, takže vlastně není ani nutné se zabývat tím, kdo a kde, jak a proč příslušný fakt vyhledal a zformuloval. S tím souvisí i druhý závažný problém webové kultury, totiž skutečnost, že data na síti přestávají být součástí kompaktních celků, utvářených podle určité koncepce, ale vystupují vždy jako jednotlivost bez širšího a hlubšího kontextu.

Jsem proto více než rád, že jsou doposud lidé a instituce, kteří se věnují klasickým, knižním encyklopedistickým úkolům, kteří pojímají lexikografii nikoli jako aditivní nakupení individuálních aktivit, ale jako profesionální kolektivní systémovou spolupráci, jejímž cílem je vytvořit promyšleně koncipovaný informační celek. (Který ostatně tak jako tak jednou skončí na síti.)

K takovým institucím patří Kabinet pro studium českého divadla Institutu umění — Divadelního ústavu, který dlouhodobě pracuje na projektu nazvaném Česká divadelní encyklopedie. Jeho cílem přitom není sepsat a sestavit jediný abecedně pojatý soubor hesel pokrývajících všechny podoby a složky českého divadla od pradávna po přítomnost, nýbrž vytvořit sérii jednotlivých, vzájemně se doplňujících slovníků, které mají víceméně jednotnou — zkušeností ověřenou — strukturu a jejichž tematické ohraničení pracuje s kombinací kritérií chronologických a druhových. Jako první vyšly publikace nazvané Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla (Alena Jakubcová et al., 2007) a Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Jitka Ludvová et al., 2006). Na ně pak v roce 2015 navázal rozsáhlý, dvousvazkový slovník Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, připravený početným týmem vedeným Evou Šormovou, zkušenou teatroložkou a lexikografkou, která redigovala mimo jiné i obsáhlou encyklopedii divadelních souborů Česká divadla (2000).

Recenzovaná publikace o celkovém rozsahu zhruba 1 300 stran obsahuje 510 hesel, věnovaných divadelním hercům, režisérům, výtvarníkům, ředitelům, intendantům, dramatikům a překladatelům, jakož i kritikům a teoretikům. Snaha nezabývat se pouze prestižní kulturou s uměleckými ambicemi však vedla také k tomu, že pod pojem činoherního divadla byly tvůrci slovníku zahrnuty rovněž osobnosti ze sféry méně reflektovaného divadla populárního, tedy nejen loutkáři a tvůrci loutek, ale také divadelníci, kteří své publikum nacházeli v šantánech a kabaretech. Cílem nebylo vytvořit estetickou normu, ale zachytit (nehudební) české divadlo v jeho širokém rozpětí, bez ohledu na „centrum a periférii“.

Historickou etapu českého divadla, jíž přítomný slovník mapuje, lze označit výrazem „obrozenské“ 19. století — pokud je ovšem budeme vnímat v jeho širokém rozpětí překračujícím obvyklé numerické vymezení. Heslář totiž postihuje materii, která se započíná na sklonku 18. století, tedy od vzniku Vlasteneckého divadla (1786), a některými hesly zasahuje až do prvních desetiletí století 20. Nelehké přitom bylo rozhodování o horní hranici, přesněji o tom, které z tehdy tvořících osobností budou a nebudou mít v přítomné publikaci heslo. Určující nebyl rok narození či úmrtí, ale snaha odlišit divadelníky, jejichž tvorba a přístup k umění odkazuje „spíše“ k obrozenské době před nástupem moderny, od těch, kteří „spíše“ náleží do následujícího období. Řečeno konkrétně, do hesláře byli zařazeni ještě tvůrci spjatí s realismem (například Vendelín Budil, Alois Jirásek, Ema Pechová), kdežto tvůrci typu Jaroslava Kvapila, Jaroslava Hilberta či Gustava Schmoranze budou představeni až v dalším z projektovaných slovníků České divadelní encyklopedie, jenž na předchozí chronologicky naváže. Autoři hesláře si přitom byli vědomi, že vkládají přeryv tam, kde není, nicméně při pracovním rozčlenění projektu Encyklopedie na etapy a dílčí publikace jim skutečně nezbývalo nic jiného, než zvolit určité kompromisní řešení, a to i v těch případech, kdy lze určitou osobnost vztáhnout stejně tak k 19., jako i 20. století. Předmluva proto výslovně konstatuje, že závěr svazku je „stejně jako jeho začátek stigmatizován příkrým řezem, oddělujícím názorově spřízněné a úzce spolupracující umělce“.

Obdobné dilema si však tvůrci slovníku uvědomovali také při rozhodování o tom, jak pojmout skutečnost, že mnohé ze zařazených osobností nelze omezit pouze na jeden druh divadla, neboť nepůsobily jen v činohře. V těchto případech redaktoři volili dvojí přístup, odlišující tvůrce, jež nemohou chybět v příštím (potenciálním) slovníku věnovaném hudebnímu divadlu stejného období, od těch, kteří v něm již být nemusí. V prvním případě se jednotlivá hesla soustředí především na činoherní aktivity dané osobnosti, v druhém pak dokumentuje celou jeho tvorbu.

Další koncepční otázkou bylo, zda navázat na dvojici předchozích publikací a pracovat s teritoriálním vymezením českého divadla, anebo zvolit tradičnější a konvečnější přístup, jenž odděluje jednotlivé divadelní kultury na základě jazyka. Zvolena byla možnost druhá, což lze přijmout, neboť sledovanému období reálně dominoval proces narůstající nacionalizace kultury na principu my × oni, jehož součástí bylo i vzájemné sebevymezování česko- a německojazyčné divadelní kultury. Oprávněný je rovněž argument redaktorů, že v okamžiku zrodu koncepce přítomné publikace nebyla česká teatrologie na uchopení a pojmenování problematiky německy mluvícího divadla ještě dostatečně připravena. A současně je potěšující, že tato argumentace je v předmluvě ke slovníku doprovázena také příslibem: konstatováním, že v posledním desetiletí výzkum tohoto fenoménu již dospěl do fáze, která umožňuje započít s reálnou prací na samostatné slovníkové příručce o německé činohře na českém území.

Koncepce celku, jakož i zvolená jednotná struktura hesel a jejich výběr, to jsou kroky při práci na jakémkoli slovníku nepochybně důležité, nicméně společně vytvářejí jen „rámec“, který je následně nutné „naplnit“ množstvím textů a dat, tedy tím, co teprve rozhoduje o kvalitě lexikografického díla. Běžný uživatel si přitom neumí představit, jak velké množství fundované badatelské práce se skrývá za řádky zdánlivě suchých, leč přiléhavých údajů a čísel. Nejde totiž jen o potíže při získávání chybějících biografických informací anebo při hledání adekvátních slovních formulací, které by danou osobnost a její divadelní aktivity krátce, leč výstižně a přesvědčivě charakterizovaly, ale také o vypracování těch klíčových částí hesel, které přinášejí co nejúplnější soupis děl, režií, scénografií, rolí, jakož i přehled o časopisecké a knižní literatuře sekundární. A vzhledem k tomu, že lidský jedinec, byť sebepečlivější, je omylný, práce na slovníku znamená také mnohonásobnou pečlivou redakci, která musí vše věcně ověřit a formálně sladit a usouvztažnit.

Nejsa specialistou na dané období, zůstávám v úžasu nad množství odvedené práce, která se skrývá pod zelenými obálkami dvou knih, aniž bych byl s to posoudit, zda a případně kde má heslář mezery, anebo kde se autoři jednotlivých hesel mýlí. Myslím ale, že to není až tak podstatné. Podobné publikace totiž vytvářejí opěrné body oboru, v tomto případě teatrologie, neboť lexikograficky mapují prostor možného bádání a následovníkům naznačují, po jakých cestách by se při případném dalším výzkumu dalo kráčet. Dva svazky přítomného slovníku potenciálním adresátům otevírají možnost seznámit se s dnešní úrovní „našeho“ faktografického poznání jazykově českého činoherního divadla 19. století.

A lze jen doufat, že nebudou přijaty pouze jako závazný kánon, ale jako cenný zdroj informací, který je zároveň i výzvou k doplňování, korigování a opravování…

..a najdou-li se v budoucnu badatelé, kteří se na tuto cestu vydají, tak práci svých předchůdců nepochybně ocení jako hodnotu, bez níž by českému myšlení o divadle něco chybělo.

Eva Šormová et al.: Česká činohra 19. na začátku 20. století. Osobnosti. Praha, Institut umění — Divadelní ústav/Academia 2015. 2. sv., 1 294 strany.

Vyšlo v České literatuře 2017/2.

Přidat komentář