Výstavu Hobohemia: Město bezdomovců můžete spatřit v rámci Týdne diverzity

Městostroj

Město můžeme chápat různě. Mnozí sociologové dnes připodobňují město ke stroji, který obsahuje těla, materiály, ale také symboly nebo rituály. V takovém městě-stroji je důležité nejen to, co je na povrchu, ale také to, co je skryté nebo na okraji. Můžeme říci, že v jednom městě existuje mnoho dalších měst, různou měrou a pro různé lidi (ne)viditelných. Jedním z těchto měst je i „město bezdomovců“ neboli hobohemia. Jako hobohemia se označovala místa, na kterých se v USA od přelomu 19. a 20. století koncentrovali hobos, městští tuláci.

Hobos v Česku

Termín hobo označoval specifickou formu tuláctví, která byla poprvé v historii spojená s průmyslovými městy. Hobos byli první městskou formou bezdomovectví. V létě námezdními dělníky při výstavbě železnic, v zimě městskou chudinou. Stejně jako američtí hobos před sto lety obývají dnes lidé bez domova v českých městech specifický časoprostor. Pobývají na rušných ulicích, u obchodních center nebo dopravních uzlů, jejich cesty ale v různých denních dobách vedou právě i do periferních částí měst. Odhaduje se, že jich je necelých 70 tisíc. Dvě stě tisíc, pokud připočteme i osoby bezprostředně ohrožené ztrátou bydlení. Nejvíce jich je samozřejmě v Praze, přibližně 4000 osob, i když některé další odhady mluví až o 8000 osob.

Hobohemia hledáčkem objektivů

Jak ale „město bezdomovců“ spatřit? Nejlépe tak, jak ho vidí a zažívají samotní lidé bez domova. Metoda photovoice představuje ideální nástroj. Několik desítek lidí bez domova fotografovalo jeden svůj den – místa, kde se pohybují a tráví svůj čas. Vznikl unikátní soubor více jak tisíce fotografií ukazující pohyb po městě, vztah k místům i dalším lidem. V rámci této výstavy představujeme deset fotografujících, kteří nám poodhalují svou hobohemii. Tři z nich jsou ženy, zbylých sedm muži. „Bydlí“ různě. Někteří nocují pod mostem nebo ve squatu, jiní na ubytovně, v institucích nebo u svých známých. Šest lidí žije aktuálně v Praze, zbytek je z Plzně. Všechny jejich fotografie „město bezdomovců“ nejen dokumentují, ale nabízí také emoce s ním spjaté. Někdy pozitivní, někdy negativní. Na fotografiích jsou tak znázorněná místa, se kterými je asociované utrpení a fyzické násilí, ale i místa odkazující k přátelství nebo radosti z příjemných chvil. Zkušenost fotografujících se různí a přeci obsahuje mnoho společného.

Síla fotografie a příběhy, které na ní nenajdete

Fotografie nejsou nikdy nevinné. Vždy produkují specifické efekty – emocionální, ale i mocenské – přináší určitá sdělení o osobě fotografujícího či celé skupině. Proto fotografie doplňujeme o příběhy těch, kteří je pořídili. V příbězích se snažíme představit minulost, přítomnost, ale hlavně proces, jak se jednotlivé osoby ocitly v současné situaci. Fotografie se snažíme historicky a sociálně kontextualizovat. Přitom akcentujeme hlavně politicko-ekonomický rozměr bezdomovectví, tzn. historickou perspektivu, roli kultury a významů, stejně tak obecnou roli trhu. V jednotlivých příbězích se tak můžeme setkat s každodenní represí, které lidé bez domova čelí, tlakem na individuální výkon, který je typický pro současný globální trh, nebo různými aspekty transformace, kterou česká města procházela a stále ještě prochází.

„Město bezdomovců“ je mnohovrstevnatý stroj, který roztáčí každodenní aktivity nás všech. Ačkoliv se nás nemusí přímo dotýkat, přispíváme k jeho existenci. Jeho hranice jsou společensky vyjednávané. Kam až bude sahat a koho všeho pohltí, je věcí postoje každého z nás. Tomu všemu odpovídá i vizuální design, do kterého jsou fotografie zasazené. Je mnohovrstevnatý, divoký, nezvyklý. Tak jako život na ulici. Hranice jednotlivých fotografií jsou nejasné, tak jako hranice hobohemie.

Na výstavě spolupracovali: Petr Vašát, Michaela Trtíková Vojtková, Žil Julie Vostalová, Hana Daňková, Petr Gibas