Tereza Šnellerová

Monografie Petra Andrease Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v době normalizace je jedním z prvních knižních pokusů analyzovat veřejně publikovanou literární kritiku období normalizace v její celistvosti. Andreas tento rozsáhlý projekt zakládá převážně na analýze různorodých více či méně dostupných literárněkritických textů a na rozhovorech vedených s aktéry tehdejšího oficiálního literárního provozu. Svoji práci organizuje ve dvou stupních, vedle snahy podat celkový přehled forem a typů textů, v jakých se oficiální literární kritika vyskytovala, zároveň hledá obecný klíč, jakým lze k bádání o normalizaci přistupovat. Jeho pozice není snadná, dosavadní studium normalizační literatury v oblasti kritiky je výběrové a vesměs pouze informativní, hlubší vhled do tématu vyjma dílčích prací v době vzniku textu chyběl a adekvátní metoda pro přístup k normalizačním textům se stále hledá (z dosavadních příspěvků viz např. Alena Fialová: Poučeni z krizového vývoje. Poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy [2014]; Petr Šámal: „Literární kritika za časů »normalizace«, Literární archiv 37, 2006, s. 149–184; rozsáhlejší vhled poskytují příslušné pasáže kolektivní práce V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře [2015], jež nebyla v době vzniku recenzované knihy dokončena).
Autor si tuto situaci vysvětluje jako důsledek černobílého polistopadového vidění, kdy došlo k pouhému otočení znamének, a proto jsou dnes oficiálně publikované normalizační texty spíše přehlíženy, nebo naopak hodnoceny jednosměrně a paušálně jako jistá „deformace“ daná celospolečenským vývojem. Proti takovému přístupu se vymezuje a představuje vlastní, v českém literárním kontextu dosud neužité východisko: tzv. politiku interpretace. Tu považuje za vhodnou perspektivu, neboť na rozdíl od předchozích interpretačních přístupů abstrahuje od „tradičních“ argumentů z protichůdných táborů. Vybírat a posuzovat přináší tedy nejen pokus o přehled oficiálně publikované kritiky z období normalizace, ale také příspěvek do diskuze o bádání o normalizační, potažmo o totalitní literatuře vůbec. To, že autor inklinuje svým způsobem k provokativní syntéze „neslučitelného“, naznačuje již úvodní poděkování, které v sobě v ne zcela přesném abecedním pořadí sdružuje zvláštní množinu autorů: v jedné linii zde stojí literární osobnosti, jako je například Milan Blahynka a Jiří Brabec či Michael Špirit a Karel Sýs.
Kompozice knihy je přehledná, celek osmi kapitol na sebe logicky navazuje, nadto z něj autor vyzdvihuje tři hierarchicky nadřazené části: v úvodní pasáži (kapitola I.–III.) se představuje metodologické hledisko a kritika doposud převládajícího způsobu „polistopadového čtení“ normalizačních textů, druhá, nejrozsáhlejší část studie se věnuje analýze normalizačních rétorických praktik a podává rejstřík figur, jež jsou v normalizační řeči typické (kap. V.–VII.), finální kapitola má následně přinášet shrnutí teorie i závěrů vyvozených z analýzy literárněkritických textů.
Andreas svůj přístup ve stručnosti charakterizuje jako odklon od sémantiky k pragmatice. Nezajímá ho, co kritická sdělení (literárněkritické texty) znamenají, ale jakou mají funkci. V interpretaci normalizační kritiky odhlíží od analyzovaného díla jako primárního zdroje poznání a orientuje se zejména na účinky, jaké dílo ve společnosti vyvolává. Ústřední místo ve zmíněném výkladovém obratu zastává pojem politika interpretace. Zrod tohoto výkladového hlediska, které pohlíží na (literární) kritiku jako na komplexní akt, shrnul a rozvinul ve své studii, navazující na diskuzi mezi anglosaskými literárními teoretiky v průběhu osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století, Patrick C. Hogan. V práci The Politics of Interpretation. Ideology, Professionalism and the Study of Literature (1990) popisuje (literární) kritiku jako jednání, v němž je vždy již imanentně přítomné i jednání politické. Politický rozměr tudíž obsahuje nejen výsledný kritický text, ale všechny fáze kritického aktu: výběr tématu, způsob pojednání, i to, co bylo v průběhu vzniku textu vyselektováno atd. Vše se orientuje k politickému účelu. Kritériem politiky interpretace však podle Hogana nemůže být sama přítomnost političnosti, neboť tu vnáší autor do kritického textu často neuvědomovaně, proto rozšiřuje koncept politiky interpretace o aspekt etického hodnocení (tj. snahu ovlivňovat život společnosti a jednotlivce), který považuje za výchozí a vždy přítomný, a odvozuje z něj základní postulát: každá politika interpretace předpokládá čtenáře, chce mu něco sdělit a nějak na něj působit.
Užití dané teorie v jejím celku autorovi Vybírat a posuzovat otvírá možnost dívat se na oficiální normalizační literárněpublicistické texty jako na jakýkoli jiný kritický text. Fakt, že autorovy politické zájmy ovlivňují jeho argumentaci, je z této perspektivy neproblematický a přirozený. Politikum je součástí každého (nejen normalizačního) kritického aktu a odpadá tak potřeba normalizační kritiku speciálně vymezovat proti kritice jako celku či ji odsuzovat jako „deformaci“, což je podle Andrease charakteristický rys předchozích zkoumání. Z perspektivy politiky interpretace se implicitní politický aspekt v normalizačním kritickém aktu „jen“ zřetelněji vyjevuje (skrze užívání ideologického jazyka) a stává se distinktivním rysem těchto textů. Normalizační literární kritik je pak charakterizován v souladu s teorií jako „průnik mezi svým osobním přesvědčením a oficiální doktrínou“, kdy „selekce byla výsledkem politického tlaku normalizace a snahy zachovat si čisté svědomí“ (s. 17).
K hledání nového hlediska Andrease vedlo zejména přesvědčení o neadekvátnosti dosavadního nahlížení normalizačních témat. Soudí, že polistopadové i současné bádání se věnuje normalizačním literárněkritickým textům jen do té míry, nakolik v nich nalézá ilustrující příklad demonstrace komunistické moci, a jejich zkoumání vede pouze ke konstatování deformovanosti textu i jazyka vlivem vnějších podmínek a často k delegitimizaci oficiálně působících autorů. Cílem recenzované práce je podle autora narušení této interpretační linie. Stanovuje si přitom maximu „brát texty vážně“. K tomu dosud v důsledku změněného, tzv. polistopadového kontextu čtení nedošlo. „Polistopadovým čtením“ přitom označuje „čtení v duchu polistopadového konsenzu“, jinými slovy antikomunistický postoj, který se rozšířil v devadesátých letech a jehož vliv je podle něj patrný dodnes (s. 24n). Ten hodnotí jako primární překážku ve zkoumání normalizačního materiálu, „ideologický blok v porozumění historii“, jelikož předem znemožňuje pozitivní přístup k textům, respektive přinejmenším toleranci k názorům v nich publikovaných. V rozboru situace české literární vědy i celé společnosti, v níž považuje tento postoj za a priori kritický a sloužící (jen) k démonizaci tehdejších aktérů, se nadto opírá i o zneklidňující vněliterární argumenty: ke stejnému výsledku podle něj kupříkladu přispělo i legislativní rozhodnutí, zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 3. července 1993).
Vedle odmítnutí dosavadního interpretačního přístupu a charakteristiky současného společenského vývoje teoretická část obsahuje i výčet projevů polistopadového čtení ve vědeckém diskurzu. Mezi ně řadí například „konstatativní rys“, rétoriku „distancované popisnosti a hodnotové neutrality“ a orientaci na sémantickou stránku textů, která je představena především skrze kritiku sémantické analýzy Petra Fidelia a jeho esejí z Řeči komunistické moci. Andreas ve Fideliově rozboru vidí nebezpečí falešné projekce, zobecnění a předpojatého čtení (tj. toho, které chápe jako příznakový normalizační jazyk tam, kde byl v daném kontextu bez příznaku) a podrobně zkoumá i Fideliovy modelové strategie typické pro řeč komunismu. Jmenovitě jadernou redukci (radikální sémantické okleštění pojmu, demonstrováno na pojmu lid) autor nepovažuje za důkaz odhalení nelegitimity a lživosti komunistické řeči, ale spíše za popis způsobu, jakým se v komunismu realizuje právní fikce pojmu lid, která je nutnou součástí ideologie a rétoriky sloužící k legitimizaci jakéhokoli moderního státu. Zde zůstává nicméně otázkou, zda se kritikou konkrétního příkladu (rozkladové analýzy pojmu lid), problematizuje modelová strategie (tj. jaderná redukce) jako celek.
Rozpornost východisek obou autorů nejlépe ukazují základní kategorie, s nimiž pracují. Proti Fideliově lživosti, manipulaci a nelegitimitě staví Andreas neutrální kategorii: zájem. Abstrahuje zcela od kategorie pravdivosti a deklaruje, že text je třeba vnímat jako výslednici zájmů existujících v okamžiku jeho vzniku. Skrze kritiku Fidelia tak opět odkazuje k pragmatickému aspektu, který má v případě Řeči komunistické moci vedle sémantické analýzy jen ilustrativní charakter, zatímco autor recenzované práce ho považuje za strukturní rys jazyka normalizačních kritik.
Avšak nejen metoda sémantické analýzy je podle něj problematická, zkoumání normalizační literatury v sobě obsahuje i další úskalí, jež v teoretické části podrobně rozpracovává. Mezi dalšími uvádí tendenci k psychologizování, k němuž může vést interpretace autorského záměru, a klam rafinovanosti, tj. efektu, že jednání z dnešního pohledu působí záměrněji, než by se jevilo soudobým aktérům. Problém psychologizování se Andreas snaží řešit pomocí konceptů literární teorie a filozofie jazyka (John Austin, Jacques Derrida), aby se pak oklikou vrátil a stanovisko zrelativizoval. Konstatuje, že autorský záměr není nahlédnutelný přímo, je „projekcí, kterou si čtenář vytváří na základě textu, kontextů a vlastní zkušenosti“ a jeho interpretace má být „prováděna s vědomím, že jsou dostupné pouze s určitou pravděpodobností, která nikdy nemůže odpovídat jistotě“ (s. 21). Podobně interpretačně nestabilně se jeví i tzv. klam rafinovanosti, jenž se opět vztahuje k svým způsobem předpojatému čtení a vytváří zdání vedoucí k hodnocení činů jako záměrnějších, než ve skutečnosti byly. Tomuto jevu se lze podle autora vyhnout opřením o sociologickou teorii jednání, ovšem při vědomí toho, že „v rutině každodenního života je naopak vědomí záměru vzácné a představa cíle mlhavá“( s. 22), a o teorie identity, které považují motivy jednání za důsledek identity jednajícího. Zde autor odkazuje na další sociologická zkoumání, podrobnější komentář k případu však chybí.
Za vypočtením všech metodologických rizik následuje jádro teoretického oddílu práce: vlastní výklad politiky interpretace a jejích projevů v textu a mimo text v poli normalizační literární kritiky. Politika interpretace se v textu podle autora realizuje pomocí tzv. politicko-estetické normy, jež je definována jako komplexní soubor dílčích politicky motivovaných norem určujících rozmanité aspekty kulturního provozu: kánon literatury, způsob bádání, odborné autority atd. Jednotlivé normy tak nemají totožné jádro, ale jsou odvozeny z normotvorných dokumentů různého typu od oficiálních stranických prohlášení přes neveřejné dokumenty (např. lektorské posudky) až po tzv. normalizační mýty (sdílené, písemně nefixované představy lidí o tom, co mocenské orgány oceňují, tolerují či zakazují). Největší pozornost věnuje Andreas tabuizační normě, a to proto, že ji považuje za zásadní v rozhodovacím procesu normalizačních autorů. Tato norma se konstituuje spolu s postupným přijímáním politických opatření a v popsání jejího vývoje zároveň dochází k prvnímu usouvztažnění teoretických východisek práce s historickou realitou. Výklad normy chronologicky zachycuje kulturní i celospolečenské změny od konce pražského jara do počátku sedmdesátých let, kdy se její vývoj završil, respektive ustálil. Autor tuto fázi charakterizuje jako jisté uklidnění situace a nastavení statutu quo: „politický boj, jenž byl původním účelem škrtů, vyústil v odcizenou rutinu“. Navazuje tím na interpretační přístup historika Michala Pullmanna, jenž ve výkladu normalizačních skutečností zdůrazňuje, že na život společnosti měla daleko větší vliv provázanost jednotlivců různými druhy loajalit než přímé represivní prostředky moci.
Další prezentované aspekty zasahující do podoby literární kritiky jsou, vedle samotné politicko-estetické normy, autorita a s ní spojené vymáhání „předpisu“ či případné sankce, které mohou jako důsledek kritického aktu postihnout autora, osoby podílející se na procesu publikování textu, a také ty, o nichž se referuje. Jak bylo zmíněno v úvodu, důsledek kritického aktu není dán jen konečným zněním textu, ale i celým procesem jeho vzniku. V této části již práce podstatněji pracuje s konkrétními poznatky, plynoucími například z komparace různých verzí jednoho textu (např. Rzounkovy stati z předcházející dekády či vypuštění konkrétních jmen opovrhovatelů tzv. pozemskou poezií z práce Milana Blahynky) a orientuje se zejména na to, co ve finální verzi textu absentuje (jako [auto]cenzurní škrty), či naopak co přibylo (obvykle na podnět lektora). Jednotlivé fáze procesu je dnes těžké zdokumentovat, a Andreas proto dává v další části analýzy značný prostor výpovědím pamětníků. Problematičnost tohoto kroku uznává, a ačkoli se jej snaží ošetřit v metodologické části (politika sebeprezentace), jeho argumentace vyznívá spíše naplano. Doplnění stanovisek přímých účastníků lze tedy chápat jako nutné riziko, které se kvůli svému metodologickému východisku rozhodl přijmout jednoduše proto, že jednotlivé kritické akty nelze často bez role pamětníků interpretovat. Rozhovory s účastníky dění sice celkově poskytují pozoruhodný náhled na dané aktéry i na provoz normalizační literární publicistiky, nelze je však považovat za spolehlivý pramen.
Dominantní analytická část, zpracovávající typické strategie užívané v textu i mimo text normalizační kritiky, je však sama o sobě cenným přínosem. Jednotlivé modelové postupy autor doplňuje rozborem množství příkladů, jež samy o sobě představují normalizační literární kritiku v rozmanitosti jejích praktik dosud nejpůsobivěji a nejdetailněji. Právě heterogenní množina konkrétního historického materiálu vedla autora k vytvoření jakéhosi katalogu klíčových komunikačních strategií, příznačných pro normalizační období; z rozboru rétoriky textů vyvozuje ne vyčerpávající, avšak značně reprezentativní rejstřík taktik a praktik a na základě zkoumání normalizačních paratextů pak charakterizuje politiku interpretace i mimo texty kritik, recenzí a lektorských posudků.
Katalog rétorických typů obsahuje: autoritativní a ezopský jazyk, angažovanost, politickou objednávku a sebekritiku. Ilustrativní příklady k nim autor vybírá zejména s ohledem na co nejširší zachycení řečových her (jejich realizaci v různých žánrech, odlišnost jejich funkce i předpokládaného čtenáře) a na co největší přidanou informační hodnotu. Stejné kritérium uplatňuje i při výkladu případů charakterizujících politiku interpretace mimo primární žánr kritik, v paratextu. Zde Andreas rozlišuje strategii přeznačování (u rozsahem delších textů), jež usilovala o zasazení nekanonického textu do pole socialistické literatury, respektive o jeho publikování, a dílčí strategie — ty se týkají nakládání s kratšími texty doprovázejícími studii (s tiráží, rejstříkem, komentáři) či s označením autorství.
Celková žánrová rozmanitost textů a popis faktických okolností jejich vzniku podává komplexní představu o literárněkritickém diskurzu normalizačních let, avšak výsledek daný spojením s jejich interpretací a zohledňováním vzpomínek účastníků působí rozpačitě. Recenze věnovala notné místo prezentaci autorovy metody právě z důvodu její jisté nestandardnosti a cizosti v českém, respektive posttotalitním prostředí. Její deklarovaná pozitiva se vposled neukazují jako výhodná, až se nabízí otázka, zda bylo užití politiky interpretace materiálu přiměřené. Autorovi posloužila k vyargumentování množiny pramenů, do níž zařazuje vzpomínky kritiků, a k převrácení výkladové optiky: v politice interpretace je otázka, zda autor své interpretaci (kritice) věří, či nikoli, pouze akademická, jednostranná. Není vypovídající podle ní hodnotit, jakou roli text sehrál. Literární kritik oficiálně vydávající a nepublikující se v tomto ohledu liší nikoli společenským či morálním postojem, ale „pouze“ ochotou či neochotou přijmout jistou míru instrumentální pragmatiky, a to ústupky. Neboť v „normalizační kultuře odpovídala instrumentalizace stupněm a rozsahem svého průniku do veřejné sféry její politizaci“ (s. 186).
V praktickém rozboru se Vybírat a posuzovat liší od předchozích prací vyšší mírou relativizace a tendencí k silnějšímu zakotvení v teorii, jež se snaží oponovat historizujícímu popisu s jeho „konstatativními“ rysy. Avšak toto stanovisko, přinášející vedle fakt místy jazykově i teoreticky komplikovaný výklad (viz např. explikace klamu rafinovanosti) ne zcela komplikovaných skutečností a množinu přímo nezachytitelných motivací, možnost odborného poznání spíše rozmělňuje (akcentuje nejednoznačnost situace, než že by vhled do věci adekvátně rozšiřovalo). Ve výsledku tedy nevede k vytvoření třetí cesty, k onomu překonání předlistopadového a polistopadového historického narativu, ale spíše inklinuje k postupnému, a zdá se mi, neadekvátnímu zvěcnění historických fakt opřenému o předpoklad, že stranictví neznamenalo „primárně vyjádření politického názoru, hlubší souznění se socialistickou doktrínou, nýbrž spíše formalitu usnadňující společenské a profesní začlenění, vyznamenání“ (s. 68). Záměr knihy prolomit negativně hodnocené polistopadové čtení se tak skrze nastínění relativizujících závěrů částečně odklání od snahy o hodnotovou neutralitu k apologii normalizační kritiky a (ne)záměrných důsledků plynoucích z konkrétních textů.

Petr Andreas: Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace. Příbram, Pistorius & Olšanská 2016. 223 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2017.