Česky
V České republice se stále častěji hovoří o „rozvoji lidských zdrojů ve vědě“. Příspěvkem do diskuse jsou i výstupy výzkumného projektu, v němž Kateřina Cidlinská z Národního kontaktního centra – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR zjišťovala, kdo jsou lidé, kteří v posledních deseti letech opustili akademickou dráhu v ČR, a co je k odchodům vedlo. Tato cílová skupina se v ČR doposud nezkoumala – s výjimkou studie Českého statistického úřadu pro Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z roku 2006, zaměřené na kariérní dráhy lidí s doktorským titulem, chybí jakákoli data. Jde přitom o téma důležité, neboť vypovídá o pracovních podmínkách českých vědkyň a vědců. S výstupy seznamuje odborný článek v časopise AULA a letos na jaře vydaná kniha Změna trasy: o odchodech z vědy.
Projekt, z něhož publikace vychází, se zaměřil na osoby, které opustily akademickou pozici ve veřejné instituci v ČR v uplynulých deseti letech. Období bylo zvoleno s ohledem na skutečnost, aby vzorek zachytil motivace k odchodu od doby, kdy ČR přistoupila k reformám, které proměnily vědecké pracovní prostředí. Většina účastníků a účastnic šetření přitom odcházela z vědy až po roce 2011, tedy v době, kdy se již dopady reforem, zavedených v roce 2004, projevily. „Odchod z vědy“ byl definován jako ukončení jakéhokoli pracovního poměru na pedagogické nebo výzkumné pozici ve veřejné výzkumné instituci či na vysoké škole. Cílová skupina tedy zahrnuje i badatele, kteří opustili akademickou pozici, ale zůstali v akademické sféře, tj. přesunuli se z výuky a výzkumu na infrastrukturní a administrativní pozice (například na pozice projektových manažerek a manažerů nebo na rektoráty, zejména do oddělení pro vědu a výzkum).
Oslovování respondentů/ek přitom bylo (a nutno říci zdlouhavým) dobrodružstvím. Lidé, kteří opustili akademické pozice, odcházeli kamkoli a jejich seznamy neexistují. Autorka je proto musela oslovit s pomocí prostředníků. Původní idea hledat pomoc u personálních oddělení institucí se ukázala jako nevhodná, a tak bylo třeba přistoupit k poněkud krkolomnému plánu, tj. oslovit akademické pracovníky a pracovnice, kteří působí v českých veřejných výzkumných institucích a na vysokých školách a jejichž e-mailovou adresu lze získat z oficiálních webových stránek (dohromady šlo o více než 32 000 kontaktů), zda neznají někoho, kdo opustil vědeckou dráhu. Odeslat hromadný e-mail na tolik adres trvalo přes týden a následně odpovědět na více než 2000 reakcí zabralo tři měsíce – většina jich však byla spíše podpůrná.
Subjektivní důvody odchodu z akademické pozice (% souhlasných odpovědí)
V knize Změna trasy, jež vychází z kvalitativní části výzkumného projektu, jsou vybrány rozhovory s těmi, kteří vědu opustili v doktorské a postdoktorské fázi akademické dráhy. Ti představovali zároveň nejpočetnější skupinu ve vzorku dotazníkového šetření, jehož výstupy představuje zmíněný odborný článek. Výsledky tedy pojednávají zejména o podmínkách pro rozjezd vědecké dráhy a poukazují na faktory, které mohou vyústit v rozhodnutí upustit od původní představy budování akademické kariéry již na jejím začátku.
Z kvantitativní části výzkumu lze usuzovat, že pokud lidé překlenou období nestabilních pozic s neperspektivními smlouvami na krátkou dobu (často na jeden rok), je pravděpodobné, že ve vědě zůstanou. V Akademii věd a veřejných výzkumných institucích odcházeli nejčastěji z pozice doktoranda/ky, na vysokých školách z postu odborných asistentů/ek. Výrazná část respondentů/ek přitom pracovala na částečný úvazek (37,2 %), z toho většina nedobrovolně. Jako důvod 56,1 % uvedlo, že jim zaměstnavatel plný úvazek nenabídnul. Významná část respondentů/ek konstatovala, že šlo o vedlejší pracovní poměr (22,3 %), což patrně také usnadnilo jejich odchod mimo akademickou sféru.
V tomto kontextu je pochopitelné, že podle výsledků byly mezi pěti nejčastěji uváděnými důvody výše finančního ohodnocení (63,6 % mužů a 60,1 % žen), ekonomická nejistota zahrnující například účelové financování a smlouvy na dobu určitou (39,6 % mužů a 39,2 % žen) a nejisté vyhlídky na stálou pracovní pozici (30,4 % mužů a 37,3 % žen). Jedním z hlavních důvodů odchodu z akademické pozice byl rovněž systém hodnocení vědecké práce (44,4 % mužů a 37,3 % žen) – a zároveň patřil v rozhovorech k nejakcentovanějším. Ačkoli je odklon od plánované profesní dráhy výsledkem souhry více faktorů a příčiny odchodu účastnic a účastníků rozhovorů z vědy se liší, v kritice systému účelového financování a souvisejícího systému hodnocení vědecké práce se respondenti shodovali. Zaměření hodnocení především na produkci publikací v krátkém časovém horizontu grantových projektů podle nich odvádí vědecké pracovníky a pracovnice od vědeckého bádání a namísto toho je nutí k samoúčelným aktivitám, které však mohou pohltit z pracovního času stejnou nebo větší část než výzkum, případně výuka, a kladou tak překážky vědeckému rozvoji jednotlivců i disciplín. Účastníci rozhovorů proto hovořili o pocitu, že dělají spíše „vědu pro vědu“, nikoli vědu pro společnost, což byl pro mnohé také důvod, proč do vědy původně vstupovali, jak ostatně podotkl jeden z respondentů: „Systém financování vědy vede k tomu, že místo radosti z dobře odvedené práce a rozšiřování obzorů lidstva nastupuje pouhé dohánění restů.“
Konkurenční systém financování a hodnocení navíc podle účastnic a účastníků rozhovorů podporuje nezdravé pracovní prostředí a mezilidské vztahy, neboť podrývá kolegialitu a spolupráci mezi jednotlivci i jednotlivými týmy či institucemi. Zároveň nahrává nekorektnímu jednání nadřízených vůči podřízeným, a to zejména studentům, které instituce i zkušenější vědci vnímají jako levnou pracovní sílu.
Porovnání současné pozice s dřívější akademickou pozicí, % souhlasných odpovědí („spíše“ nebo „rozhodně souhlasím“)
Rovněž normativní představa o správném vědci, jenž věnuje vědě veškerý čas a plně jí podřizuje uspořádání osobního života, respektive se vědě obětuje, vedla mnohé k přesvědčení, že „správnými“ vědci nejsou. Tato myšlenka měla přitom významnější vliv na rozhodnutí žen, neboť vyjadřovaly přesvědčení, že nemohou dostát nárokům vědecké práce proto, že je časově neslučitelná s péčí o děti. Většina z nich, které již měly děti, přitom zastávala v rodině hlavní nebo veškerou péči o děti a domácnost.
Kromě rodinného uspořádání sehrála u žen zásadní roli i skutečnost, že vědecké prostředí vytváří praktické překážky rozvoji jejich kariér. Shodovaly se, že by o potenciální vědecké kariéře uvažovaly jinak, pokud by měly možnost hlídání dětí na pracovišti, brzkého návratu z rodičovské na zkrácený úvazek a jejich situaci by zohlednil systém hodnocení, který by nesankcionoval pracovní přestávky či zpomalení publikačního tempa z důvodu péče o malé děti. Kvantitativní část výzkumu přitom naznačila, že zejména ženy – začínající výzkumnice více ohrožuje syndrom vyhoření než ostatní respondenty/ky, což může souviset s pocitem nemožnosti v takto nastavených podmínkách uspět, nehledě na intelektuální potenciál a původně nadšený přístup k vědecké práci.
Jak je totiž patrné z výše uvedených důvodů, které vedou k odchodům z vědy, většina respondentů/ek odcházela kvůli nespokojenosti s podmínkami vědecké práce, nikoli kvůli ztrátě zájmu o výzkum. Dosvědčuje to i skutečnost, že mnozí z nich s vědou stále udržují kontakt, ať již formou angažmá v popularizačních projektech, zapojením se do výzkumných projektů či občasnou výukou na vysoké škole.
Rozhovory naznačují, jaké faktory přispívají k tomu, že i dříve zapálení a schopní výzkumníci a výzkumnice a pedagogové a pedagožky se nakonec rozhodnou vědeckou dráhu opustit. V tomto smyslu kniha poslouží stávajícím doktorandům a doktorandkám a postdoktorandům a postdoktorandkám jako materiál k zamyšlení nad směřováním profesní dráhy a případně je upozorní, čeho se vyvarovat, pokud chtějí ve vědě zůstat. Kniha poskytuje také rady, jak toto kritické období začátku vědecké kariéry úspěšně překonat. V mnohých rozhovorech totiž zazní, co by jejich účastníci se současnými zkušenostmi učinili jinak, pokud by se znovu ocitli na začátku doktorského studia.
Kniha může být zároveň přínosná pro osoby v rozhodovacích pozicích vědy, školitele a školitelky a vedoucí pracovníky a pracovnice, kteří mohou ovlivňovat podmínky rozvoje vědeckých kariér v ČR. Někteří účastníci a účastnice rozhovorů poskytují dokonce explicitní návrhy, co a jak změnit – od praktických opatření až po posuny v „pouhém“ způsobu jednání se zaměstnanci a zaměstnankyněmi.
Zájemci a zájemkyně o téma rozvoje vědeckých kariér jsou zváni na HR konferenci, která se uskuteční 1.–2. prosince 2016 ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC) v Brně.
O kvantitativní části projektu se více dočtete v článku, který zveřejnil časopis AULA (http://www.csvs.cz/aula/clanky/AULA_01_2015_CI_VO_3_35.pdf).
Kniha Změna trasy: o odchodech z vědy je k dispozici na http://www.genderaveda.cz/files/zmena-trasy-new.pdf. (Článek vznikl s využitím úvodu publikace.)
NAĎA STRAKOVÁ a KATEŘINA CIDLINSKÁ,
Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.