Článek představuje dlouhodobý výzkum vodního hmyzu, především jepic (Ephemeroptera), pošvatek (Plecoptera) a chrostíků (Trichoptera), v České republice. V jeho více než stoleté historii jsou určitými milníky období přelomu 19. a 20. stol. a práce F. Klapálka a druhá polovina minulého století, kdy probíhal organizovaný faunistický výzkum vedený V. Landou a M. Zelinkou. Data a materiál nashromážděné během celého tohoto období nyní umožňují provést unikátní porovnání výskytu druhů v současnosti a minulosti na stovkách lokalit po celé České republice. Jeho výsledky přinášejí cenné informace o vývoji společenstev vodního hmyzu.
This article presents long-term investigation into aquatic insects, particularly mayflies (Ephemeroptera), stoneflies (Ephemeroptera) and caddisflies (Trichoptera), in the Czech Republic. Within its more than hundred-year history, two milestones can be recognised: the turn of the 20th century with the famous work of F. Klapálek, and the second half of the last century with extended faunistic research conducted by V. Landa and M. Zelinka. The data and material gathered during the entire period enable us to compare species distribution at hundreds of localities covering the whole Czech Republic over the hundred years. The results show valuable information on the development of communities of aquatic insects.
-
Osobnosti výzkumu vodního hmyzu. Zleva: František Klapálek (převzato z publikace A. Vimmera a kol. 1924), Miloš Zelinka a Vladimír Landa (typicky přidržující epruvetu v ústech). Z archivu autorů
-
Mapa sledovaných lokalit. Černé body označují místa studovaná v rámci faunistického výzkumu v letech 1955–60 a červené lokality, které byly opakovaně zkoumány v současnosti. Orig. O. Hájek
-
Pošvatka Taeniopteryx hubaulti – vzácný druh citlivý na změny prostředí. Foto J. Bojková
-
Srovnání tří lokalit, zleva Odra u Petřvaldíku, Bečva u Hranic a Kyjovka u Lužice v r. 1957 (nahoře) a r. 2007 (dole). Snímky z archivu autorů
-
Jepice Choroterpes picteti – vzácný druh citlivý na změny prostředí. Foto J. Bojková
-
Populace jepice sporožilné (Oligoneuriella rhenana) byla ve druhé polovině 20. stol. téměř zdecimována, nyní se ale na některé lokality vrací. Foto J. Bojková
-
Leuctra geniculata – teplomilná eurytopní (s širokou ekologickou valencí) pošvatka, která se v současnosti šíří. Vpravo detail hlavy a výrůstků na tykadlech, jež jsou v rámci pošvatek jedinečné a umožňují snadné určení tohoto druhu. Foto J. Bojková
-
Jezovka Prosopistoma pennigerum ve střední a západní Evropě vyhynula. Foto J. Bojková
-
Typy larev jepic a pošvatek z toků České republiky, které se liší nejen morfologií, ale také způsobem života. Velké hrabavé larvy jepic (např. rod Ephemera, obr. a) obývají jemné sedimenty, v nichž si vytvářejí trubičky tvaru U, nebo v nich volně hrabou. Silně zploštělé larvy žijí hlavně v proudnici toku, kde se živí seškrabáváním řasových nárostů (rod Rhithrogena, b). Rybičkovité larvy jsou dobrými plavci a mohou se vyskytovat i ve stojatých vodách (rod Ameletus, c). Místa s pomalejším prouděním a naplavenými listy a organickou hmotou obývají larvy, které se pohybují převážně lezením (např. rody Paraleptophlebia, d, a Brachycercus, f). Dravé larvy pošvatek dorůstají často velké délky, bývají žluté nebo žlutohnědé s výraznou tmavou kresbou (např. rod Isoperla, e). Malé, uniformně hnědé nebo žlutohnědé larvy pošvatek se živí převážně detritem (např. rod Amphinemura, g). Orig. K. Bláhová
-
Příklady změn výskytu druhů podél nadmořské výšky. Červená linka zachycuje výskyt v letech 1955–60, zelená v období let 2006–11, a to na 200 lokalitách studovaných v obou obdobích. (Křivky jsou výsledky Huisman-Olff-Fresco modelů popisujících vztah výskytu druhu k nadmořské výšce lokalit.) Upraveno podle: J. Bojková a kol. (2012)
-
Unikátní fotografie zachycující páření jepic Epeorus assimilis, které se normálně odehrává v letu. Samec drží samici adaptovanýma předníma nohama v oblasti základů předních křídel, zadeček ohýbá nahoru a zachycuje pomocí gonopodů zadeček samice. Pár letí po krátkou dobu kopulace v tandemu. Foto M. Deml
-
Jepice dlouhochvostá (Palingenia fuliginosa) je známa svým spektakulárním masovým rojením, které lze v současnosti pozorovat jen v dolním toku Dunaje a Tisy, kde se nazývá „květ Tisy“. Tento druh vyhynul v západní Evropě v první polovině minulého stol., v ČR se vyskytoval ještě na jeho začátku v dolním toku Moravy. Foto P. Štěpánek
-
Výskyt pošvatek v dolních tocích 6 nížinných řek ČR. Červená barva značí přítomnost druhu pouze v letech 1890–1911, modrá mezi lety 1890–1911 a 1955–60, zelená v rozmezích let 1890–1911, 1955–60 a 2006–11, a žlutá pouze v letech 2006–11. Orig. J. Bojková
Larva pošvatky pražské (Brachyptera braueri) v obranné pozici při silném vyrušení. Stočením chrání měkkou ventrální část těla, zatímco štěty a tykadla výhružně vyčnívají ven. Do začátku 20. stol. byla běžným druhem větších řek. Voraři a rybáři v Praze ji přezdívali „pražská moucha“ kvůli hromadnému výskytu dospělců během rojení na nábřeží a mostech přes Vltavu. Od 40. let zůstávala nezvěstná a nyní se vrací do některých řek, avšak její masové rojení již patří minulosti. Foto J. Bojková
