Kniha literárního historika Jaroslava Meda se zabývá vztahy českých spisovatelů a publicistů ke společenskopolitické realitě po přijetí mnichovské dohody, v době druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939). Na základě hloubkové analýzy dobového literárního života (tj. nejen umělecké literární tvorby, ale především publicistiky) odkrývá kořeny řady problémů, které v době „národní katastrofy“ vystoupily do popředí. Med tak ukazuje kontinuitu, která spojuje druhou republiku s republikou první, plasticky vymezuje základní oblasti, v nichž se střetávaly názorové proudy mezi světovými válkami, jako byl vztah k liberální demokracii, kapitalismu, sociální otázce, ale také k otázce tradice a nacionalismu, náboženství, k občanské válce ve Španělsku, Židům atd., a mapuje zásadní roli, kterou v této polemice, vrcholící právě za druhé republiky, sehráli čeští spisovatelé a básníci. V neposlední řadě tak ukazuje, že ačkoli doba druhé republiky patří k těm tragickým v našich moderních dějinách, nebyla díky svým vrcholným intelektuálním mluvčím v žádném případě dobou rezignace a kolaborace.
Previous
Next
K čemu antologie teoretických textů o paměti?
KAMIL ČINÁTL
Historie má v současné popkultuře pevnou pozici. Soudě dle bohaté komerční produkce románů, filmů, komiksů...
Revidovaný pohled na českou avantgardu
ILONA GWÓŹDŹ-SZEWCZENKOVÁ
Obě souběžně vydané knihy Zuzany Říhové, jež jsou předmětem naší kritické reflexe, se...
V. I. P. pozvánka na Popelčin ples
MARTIN TOMÁŠEK
Hutná, bezmála čtyřsetstránková kniha je výsledkem soustředěného zájmu a dlouhodobé spolupráce...