MARTIN TOMÁŠEK

Hutná, bezmála čtyřsetstránková kniha je výsledkem soustředěného zájmu a dlouhodobé spolupráce autorského tandemu, jehož cílem bylo překročit stereotypní vnímání i pojetí popisu, představit historický vývoj odborného diskurzu v této oblasti a jeho dnešní stav, a systemizovat poznatky z různých perspektiv.

Nikoli s pomocí kouzel, nýbrž přesvědčivé argumentace opírající se o analýzu vybraných uměleckých textů chtějí autorky sehrát úlohu pohádkové víly, která popisu coby odstrkované Popelce pomáhá vyvrátit předsudky a dosáhnout spravedlivého ocenění, mj. na důležitém poli školní slohové výuky. Úvodní citace rozsáhlé partie z románu Tom Jones originálně testuje čtenářův vztah k popisu. Ať už se čtenář identifikuje jako jeho příznivec či odpůrce, dostane v knize na výběr, která z perspektiv pozorování popisu je mu nejbližší. Podle nich je totiž rozdělena do šesti částí nastiňujících kontexty jednotlivých vědeckých disciplín či jejich oblastí: stylistiky a poetiky, naratologie a lingvistiky, rétoriky a teorie ekfráze, intermediální poetiky, vizuálních studií a nakonec kognitivní vědy. Podrobněji se zaměříme alespoň na několik vybraných.
Důslednost české funkční stylistiky, zřejmá ve zřetelném rozlišení slohového postupu a slohového útvaru, vytváří podle autorek dobré předpoklady pro zkoumání popisu a je mimo jiné důvodem, proč u nás nedocházelo ke sporům o disproporcionalitě mezi obecnými parametry popisu a jeho konkrétními realizacemi, jaké registruje anglosaská teorie: „Dovoluje totiž popsat i situaci, kdy je v komunikátu využit slohový postup neodpovídající slohovému útvaru, jímž se zamýšlené sdělení obvykle realizuje, ale přesto uspokojivě, ba se zesíleným účinkem plnící jeho funkci: například když interiér není »popsán« v prostorových konstelacích, ale vyvstává z interakce pozorovatele s prostředím“ (s. 23). Poznatek, že popisnou funkci (výstižně objasněnou v Počátcích krásné prózy novočeské F. Vodičky) lze uskutečnit různými postupy, ovšem již několik desetiletí čeká na plnohodnotné uplatnění ve školní výuce slohu. Přeneseme-li totiž Vodičkův přístup k výstavbě prózy do oblasti slohové, mohli bychom poznávání popisu zahájit například „četbou literárního popisu nějakého objektu (tedy ukázkou náležející ke stylu uměleckému), pokusit se abstrahovat z něj popis prostý a následně zjistit, jaké parametry a konkrétní údaje je třeba zavést, aby se z něj stal popis adekvátní potřebám nějakého specifického oboru lidské činnosti (a nabyl tedy povahy útvaru odpovídajícího stylu odbornému)“ (s. 27). Výuka slohu se však namnoze opírá o stanoviska, jaká formuluje v jedné ze základních prací české stylistiky (vydané ostatně v téže době, jako Vodičkovy Počátky) J. V. Bečka. Z jeho pohledu popis především vystihuje určitý stav a za tuto statičnost, která je mu coby jeho základní vlastnost dána do vínku, musí popis „zákonitě“ zaplatit menší oblibou u čtenářů, než jaké se podle Bečky těší děj.
Podíváme-li se podobně jako autorky do jedné z aktuálně užívaných učebnic, žádný velký posun nezaznamenáme: „V klasické epice popisné pasáže zpomalují dějový spád (mají retardační účinek). To je také důvodem, proč nepoučený či méně vnímavý čtenář tyto pasáže přeskakuje. Umělecký popis současné prózy však obsahuje velmi často prvky dynamizace, obrazná vyjádření apod., objevují se např. personifikace, jako „město vzdychalo své večerní touhy, kaštany rozsvěcují své bílé svícny“ (Jana Hoffmannová et al.: Komunikace a sloh. Učebnice českého jazyka pro SŠ, Plzeň, Fraus 2014, s. 59). Nadále zde teorie předchází práci s konkrétními texty (o „autentických“ příkladech, které jistě nadchnou každého středoškoláka, nemluvě), a popis si tak nese stigma nudy, s níž se literáti snaží bojovat — dle zvolených příkladů evidentně marně. Ladem při tvorbě učebnic většinou zůstává odkaz zkušených češtinářů, jakým byl např. Zdeněk Kožmín, jehož opožděně vydanou práci Tvořivý sloh (1995) Fedrová s Jedličkovou připomínají jako přesvědčivou ukázku pěstování „tvořivého popisu“. Přestože je jejich pohled na školskou praxi převážně kritický, neunikají jim sympatické pokusy aplikovat výsledky literárněvědného zkoumání ve středoškolské výuce (například citace postřehů Jaroslavy Janáčkové o strategiích popisu krajiny v učebnici Taťány Poláškové et al. Literatura pro 2. ročník středních škol. Pracovní sešit vydané v roce 2009 nakladatelstvím Didaktis). Právě schopnost nahlížet stav bádání o popisu v historické perspektivě a zároveň sledovat jeho vliv či nevliv na literární a slohovou výuku představuje podle mě výraznou kvalitu knihy, kterou by neměli pominout minimálně autoři učebnic či didaktici mateřštiny (pokud by zde ovšem odpovědi na tyto otázky vůbec hledali). To platí i o pozorných analýzách a interpretacích popisů u vybraných autorů (Rais, Němcová, Neruda, Jirásek ad.) přispívajících k porozumění dobové i autorské poetice. Přestože je ve Viditelných popisech možné hledat a nacházet i přesahy do školské praxe, jedná se především o knihu literárněteoretickou, ukazující, jak na fenomén popisu nahlížejí vybrané disciplíny. Funguje to však i obráceně: prizmatem popisu jsou zároveň nazírány a prověřovány příslušné metodologie, jejich proměny a kognitivní limity. Například naratologii autorky navrhují, aby zkusila opustit stereotypní představu protikladu popisu a vyprávění ve prospěch zobrazovacího modu zahrnujícího obojí a specifikovaného na škále určené parametry slohového postupu, předmětu zobrazení a epické funkce. Dovozují, že „»poetika deskriptivity a narativity« by ovšem neměla prověřovat, zda konkrétní text splňuje stanovená kritéria, nýbrž napomoci právě zpřesnění úvahy o jeho možných účincích a zjistit například, zda jeho sugestivita plyne spíše z názorného podání předmětností s jejich stálými vlastnostmi, nebo z experienciálního zobrazení lidského jednání, případně ze způsobu, jak jsou tyto dvě kategorie zobrazení uváděny do vzájemného vztahu. (s. 102). Podstatným rysem knihy je, že se na tyto a další otázky, např. jak se vyrovnat se zdánlivým rozptýlením popisu ve vyprávění nebo naopak zdánlivým pohlcováním vyprávění popisem, odpovídá také konkrétními analýzami a interpretacemi nejednoznačných textů, v tomto případě experimentálních próz Karla Miloty.
Tázání po vztahu popisu a vyprávění pokračuje i v kapitole následující, zasvěcené literární ekfrázi. Ta se sice stala pro naši domácí literární vědu zřetelnější poměrně nedávno, její stopy ovšem vedou až k antické rétorice. Výklad tradiční figury „postavení před oči“ tu v historické perspektivě předjímá problémy, k nimž se výklad vrací v závěrečné kapitole sledující kognitivní aspekty popisu. Snahou autorek je nejen nalezení operativního vymezení ekfráze (nakonec se přikloní k „verbální reprezentaci vizuální reprezentace“ [s. 153]), ale i jejího vztahu k dalším přenosům vizuálního zobrazení a jeho schémat do reprezentace literární, a především postižení její centrální funkce, kterou shledávají v podnícení mentální vizualizace u vnímatele. To vše se děje na základě analytického uchopení široké škály podob ekfráze v české próze, počínaje Arbesem přes Zeyera až k Hrabalovi a Urbanovi.
Předložená monografie funguje nejlépe jako celek, vytýčené téma totiž rozpracovává postupně a každá kapitola částečně navazuje na předchozí, které rozvíjí. Přesto bych jako nejpodstatnější označil ty, jež se zabývají vztahem literatury k výtvarnému umění a promýšlejí různé aspekty vizuálních struktur transformovaných a vkomponovaných do textu, neboť lze očekávat, že nejspíše právě zde, v oblastech, které se dosud neprosadily v učebnicích, může být popis obecně vnímán nezatíženýma očima. To vhání oživující mízu i do výkladu literární historie. Rozeznávat např. u Aloise Jiráska reprezentaci konkrétního obrazu (ekfrázi), případně realizaci piktoriálního modelu převzatého z dobového výtvarného umění, znamená u tohoto autora postřehnout a dokázat citlivost i literární dovednost, která s ním dosud nebyla spojována, a poněkud tak relativizovat sklon k samoúčelné popisnosti, který je mu naopak často předsudečně připisován. Autorovy příbuzenské vztahy s malíři a dalšími umělci přelomu století se tu ukazují ve svém průmětu do schopnosti znázornit a evokovat určitou atmosféru.
Závěrečná kapitola patří těm aspektům popisu, které ovlivňují čtenářovu smyslovou představivost. Vzhledem k oblasti zkoumání, v níž se literární věda stýká s kognitivními vědami, jež ovšem míří jinými metodami k odlišným cílům, zůstávají autorky věrny textu, a proto se za jeho hranice vypravují obezřetně — „díky poznatkům exaktních věd můžeme usuzovat, že existují mimotextové podmínky, jež lidskou bytost v její tělesnosti určují jako predisponovanou i k takovým projevům rezonance s literárním textem, které se nevyčerpávají ve sféře myšlení vyššího řádu“ (s. 336–337). I to je na přístupu Alice Jedličkové a Stanislavy Fedrové sympatické: pokora vůči limitům našeho poznání, badatelská poctivost při jejich stanovování a zároveň pevné přesvědčení tam, kde se jim podařilo věci ujasnit. Jejich badatelskou pouť není snadné následovat, jelikož se naše průvodkyně zásadně vyhýbají zjednodušujícím zkratkám. Pozvánka na Popelčin ples, kterou nám výslovně v explicitu, ale vlastně celou svou knihou adresují, tak v sobě obsahuje podmínku čtenářské trpělivosti a odvahy (což signalizuje už podtitul). Popis tu však stejně jako Popelka dostal na výběr několikery nové šaty, a tak slavnost stojí za návštěvu.

Stanislava Fedrová — Alice Jedličková: Viditelné popisy. Vizualita, sugestivita a intermedialita literární deskripce. Praha, Akropolis 2016. 392 strany + 16 stran přílohy.

Vyšlo v České literatuře 3/2017.