KAMIL ČINÁTL

Historie má v současné popkultuře pevnou pozici. Soudě dle bohaté komerční produkce románů, filmů, komiksů či počítačových her s historickou tematikou, přitahují dějiny diváky podobně jako „pokleslé“ kriminálky, akční podívaná či erotika. I v českém prostředí se vytváří tolik produktů, jejichž prvotní identita je určena vztahem k minulosti, až to vzbuzuje otázky po společenské funkci tak masivního popkulturního vzpomínání. Proč potřebujeme takové množství historie a navíc v tolika variantách? Jak je možné, že se lidé většinově baví nad tak vážnými tématy, jaká představují války či holokaust?
Právě kontextem současné historické popkultury bych rád exponoval úvahu nad knihou Paměť a trauma pohledem humanitních věd, kterou edičně připravil Alexander Kratochvil. Nejen v rámci globální popkultury, ale též v českém prostředí jsme svědky dynamické produkce velmi různorodých obrazů minulosti, které rozostřují donedávna ustálené hranice mezi komercí a seriózním historickým dokumentem, pouhou zábavou a vážným studiem historie, fikcí a historií, mezi kýčem a uměním. Řada současných reprezentací minulosti vykazuje ve vztahu k pojmům, jejichž perspektivou jsme si v moderní době zvykli přemýšlet o historii, nejednoznačnou povahu, což se následně odráží v poněkud nejistých či rozporuplných reakcích a interpretacích. Ilustrativní mohou být případy televizního seriálu České století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, komiksu Opráski sčeskí historje či stylizovaných fotografií divokého odsunu Lukáše Houdka. Pokud se laik dotáže odborníka, co že se to zde s historií vlastně děje, pak nedostává jasné odpovědi. Mnozí nevíme, co si o obdobných produktech myslet a zda takové problémy vůbec spadají do sféry naší kompetence.
Komentovaná antologie teoretických textů zaměřená na téma paměti a traumatu vstupuje právě do této ambivalentní krajiny, v níž se protínají periferie jednotlivých oborů, v níž nejsou jasně prošlapané stezky výzkumu a kde chybí ustálené pojmy, jež by nám pomohly s orientací. Kniha přitom není odtažitě teoretická, ale má silnou vazbu na sociální praxi, neboť v různých kontextech sleduje, jak a k čemu historii v běžném životě užíváme. Interdisciplinárně pojatý soubor studií, jež se zaměřuje na vzpomínkovou praxi současné společnosti, přináší celou řadu podnětů, jak dynamické produkci a konzumaci historie rozumět. Může tak posloužit jako první průvodce krajinou vzpomínání, která je sice bohatě zabydlena, ale doposud se jí nevěnovala větší pozornost.
Zahraniční badatelky a badatelé se výzkumu paměti intenzivně věnují již tři desetiletí, takže ona periferní pozice je charakteristická spíše pro české prostředí. Zájem o vzpomínání se zde rozvíjel se zpožděním a s nejistotou v povaze výzkumné otázky. Co je to vlastně paměť a jak o ni máme bádat? Recepce zahraničních paměťových studií do značné míry závisela na několika málo zdrojích, jež byly přeloženy do češtiny. Mezi historiky se prosadil především koncept míst paměti Pierra Nory, zprostředkovaný překladem jeho krátké úvahy „Mezi pamětí a historií“ v antologii francouzských společenských věd vydané Cefres roku 1998. Poněkud ve stínu zůstaly stejně inspirativní překlady prací Jana Assmanna, Douwe Draaismy či Simona Schamy. Z české recepce bádání o paměti je tak patrné, nakolik jsou překlady stále důležité. Význam antologie Paměť a trauma může spočívat právě ve zprostředkování aktuálních diskuzí, jež se nad vzpomínkovou praxí vedou v rozličných sociálně- a kulturněvědních oborech. Modelové publikum zde pak představují hlavně studenti sociálních a kulturních věd na univerzitách v České republice, kteří pomýšlejí na výzkum reprezentací historie v různých médiích a na bádání o paměti. Antologie čtenáře efektivně zorientuje a případně mu naznačí další směry detailnějšího studia již v angličtině. Jako vysokoškolský učitel oceňuji podobné antologie (napadají mě Pohledy na národ a nacionalismus editované Miroslavem Hrochem či Kapitoly z dějin a teorie médií připravené Tomášem Dvořákem), které v rozumném rozsahu jedné knihy ilustrují pluralitu možných přístupů k jednomu problému a zdůrazňují tak význam konceptuální práce pro sociálně- a kulturněvědný výzkum.
Soubor textů v antologii Paměť a trauma ilustruje dynamický charakter současné vědy. Kdo by zde hledal jednoznačné teze o povaze paměti a vzpomínkové praxe, bude zklamán. Naprostá většina zúčastněných badatelek a badatelů nezakládá svůj výzkum na jedné privilegované pojmové konstrukci, ale předpokládá pluralitu přístupů a též fluidní povahu zkoumaného problému. Když Astrid Erllová v jedné z přeložených statí vymezuje pět literárněvědných konceptů paměti (ars memoriae, intertextualita a topologie jako paměť literatury, utváření literárního kánonu a psaní dějin literatury, literární reprezentace paměti a vzpomínání a konečně intermediální dynamika literatury), tak je prezentuje jako legitimní varianty možného výzkumu paměťové funkce literatury. Literárněvědný zájem o paměť tak nesměřuje k jednomu privilegovanému konceptu a metodě, ale nabízí vícero koexistujících perspektiv. V závěru textu sice Astrid Erllová hovoří o obecnějších tendencích výzkumu, ale zmiňuje především stále sílící interdisciplinární otevřenost a plodný metodický synkretismus. Nezčitelňuje heterogenitu paměťových studií pomocí evolučního schématu, nanejvýš konstatuje posun od analýz statického textu k studiu dynamické performativity vzpomínání a také pohyb od národních k transnacionálním kontextům.
Rád bych pozitivně ocenil výběr textů, který provedl Alexander Kratochvil s týmem svých spolupracovníků, a též kompoziční členění knihy. Po vícevrstevnatém uvedení do problému a po stručné charakteristice specificky české zkušenosti s výzkumem paměti (Alexander Kratochvil, Manfred Weinberg, Václav Smyčka a Lucie Antošíková) nabízí antologie pět tematických oddílů, jež se zaměřují na obecněji kulturně-sociální koncepty paměti (komentuje Václav Smyčka), na teorie traumatu (uvádí Alexander Kratochvil), na literárněvědné a mediální kontexty (komentuje Lucie Antošíková) a politické koncepty paměti (uvádí Jakub Flanderka). Práci uzavírá „kulatý stůl“ — diskuze několika badatelů a jedné badatelky nad budoucí dynamikou paměťových studií, jedná se o výhled z roku 2012. Jednotlivé směry bádání jsou reprezentativně zastoupeny. Antologie je vyvážená též s ohledem na zvolené autorky a autory. Objevují se zde uznávané autority (Pierre Nora či Jan Assmann), jejichž texty jsou dostupné i v češtině. Vedle nich práce poprvé představuje překlady badatelek a badatelů, jež mají ve výzkumu obdobně silnou pozici, ale nejsou u nás tak známí (Jeffrey C. Alexander, Aleida Assmannová, Astrid Erllová či Marianne Hirschová). Přínosem je též široce interdisciplinární záběr, díky němuž se v antologii objevují i texty psychologů a psychiatrů (Dori Laub či Tilmann Habermas). Přínosně se vedle zavedených autorit objevují i mladší, méně známí, ale konceptuálně inspirativní autoři (Kirstin Friedenová).
V antologii se plodně setkávají různé, mnohdy dokonce rozporné koncepty a perspektivy. Jednou je dynamika vzpomínání nahlížena z perspektivy psychoanalytického pojetí traumatu (Dori Laub), jindy je zdůrazněn význam internetu při zprostředkování paměti (Kirstin Friedenová). Čtenář se v nepříliš rozsáhlé knize setká hned s několika sugestivními koncepty, které se pokoušejí popsat a osvětlit dynamické proměny současné historické kultury, jichž jsem se dotkl v úvodu. Marianne Hirschová vychází ve studii o fotografiích holokaustu (napsané společně s manželem Leo Spitzerem) z konceptu „postmemory“. Dynamizaci vzpomínkových praktik na přelomu tisíciletí podle ní výrazně ovlivňuje transgenerační přenos paměti. Ačkoli ubývá přímých pamětníků, tak kolektivnímu vzpomínání stále dominují obrazy druhé světové války a holokaustu, což posiluje roli médií při zprostředkování minulosti. Do konceptu Hirschové dobře zapadají provokativní hry s fotografováním násilného odsunu, jež v českém kontextu rozvinul Lukáš Houdek. Astrid Erllová rozpracovala koncept „remediace“, který zasazuje současný boom popkulturních reprezentací minulosti do souvislosti s proměnami médií. Moderní technologie a nová média posílila intermediální vazby. Remediace vrací do oběhu kanonické obrazy minulosti, přičemž se primárně nemění historické obsahy, ale především způsoby mediálního zprostředkování. Dialogické pnutí mezi jednotlivými médii (u nás příkladně České století ve filmu a zároveň v komiksu) pak vzpomínkové praxi vtiskuje specifickou dynamiku, recepce takových reprezentací má herní charakter, do popředí vystupuje osobní prožitek.
Kniha na malém prostoru pěkně ilustruje fluidní povahu současných kulturních a sociálních věd. Výzkumné pole není jednoznačně stabilizováno, tudíž nelze jednoduše převzít zavedené postupy a aplikovat je na podobné téma. Výzkum paměti představuje antologie jako dynamickou, interdisciplinární síť, jejíž konkrétní konfiguraci určuje zaměření badatele, jeho výzkumné otázky i osobní naturel. Tento heterogenní komplex metod a konceptů je vzdálen normální vědě, jak ji vymezil Thomas Kuhn. Pro čtenáře to může být inspirativní setkání s poststrukturalismem, které je navíc vztaženo ke konkrétním tématům. Ilustrativní je v tomto ohledu studie Marianne Hirschové a Leo Spitzera o roli archivních snímků v pamětnických, vědeckých a uměleckých reprezentacích holokaustu. Hirschová zasazuje úvahu o povaze fotografického zprostředkování minulosti do rámce osobního pátrání. Zkoumá jedinou dochovanou fotografii svých rodičů a zdůrazňuje přitom řadu paradoxů: „Mé zmatení z nesrovnalostí na této malé fotografii přesto stále narůstalo. Fotografie totiž odmítala potvrdit kontext, v němž byla pořízena — dobu pronásledování, útlaku a totalitárních omezení —, a v jakémsi zlověstném obratu se změnila z média rodinných vzpomínek na hrozivý nástroj dohledu. Když jsem si prohlížela rub i líc snímku, nebyla jsem schopna uvést obě tyto strany do vzájemného souladu“ (s. 208n). Tento subjektivismus, který by mohl působit nevědecky, má v případě Hirschové noetický podtext, ilustrativně totiž modeluje fungování „postmemory“ a navíc vyznačuje konkrétní souřadnice místa, z nějž Hirschová problém nahlíží.
V podobné souvislosti bych rád ocenil, že editorský tým zařadil do antologie i text Pierra Nory, byť tohoto francouzského historika není potřeba v českém kontextu představovat. Kniha přináší Norovu úvahu z roku 2002, která nabízí zajímavé srovnání se známou studií „Mezi historií a pamětí“, jež pochází z osmdesátých let a provázela tehdejší vydání vlivné edice Místa paměti. Právě s Norou spojený koncept míst paměti by bylo možné vnímat jako stabilizovaný přístup, který je zopakovatelný (jak o tom svědčí třeba italské či německé verze edice) a představuje tak onu výše dotčenou normální vědu (Thomas Kuhn). Předložená úvaha však ilustruje, nakolik byl Nora nucen vzhledem k dynamickému vývoji vzpomínkové praxe své původní teze rozvést, aktualizovat a místy pozměnit. Opět vidíme fluidní povahu problému i užité metodologie. Do popředí Norovi nově vystupuje krize historického času, jež se odráží v absenci sdílených představ o budoucnosti. Vlivem nových technologií se hromadí paměť, ale nelze ji vztáhnout k nějakému horizontu. Nora spojuje diagnózu „vzpomínkového bujení“ s kritickou reflexí společenské role historika: „Pouze historikovi příslušelo sestavit fakta, podat důkaz, distribuovat pravdu. Bylo to jeho řemeslo i vznešené poslání. Dnes není historik zdaleka jediný, kdo produkuje minulost. Sdílí tuto úlohu se soudcem, svědkem, s médii i se zákonodárcem. Je to o důvod víc, abychom nyní proti »povinnostem paměti«, kterou někteří z nás hlásali před dvaceti nebo pětadvaceti lety, nahlas postavili »povinnost historie«“ (s. 71). Pokud starší text mohl české badatelky a badatele inspirovat k práci na národní verzi míst paměti, pak mladší studie vzbuzuje pochybnosti. Ukazuje původní projekt z kritického odstupu, varuje před odpovědností historika za budoucnost a nabízí poněkud zneklidňující a nejednoznačné otázky.
Rád bych ale připojil též několik dílčích kritických podnětů. Týkají se doprovodných textů. Tým editorů a překladatelů v nich již od úvodního „Historického přehledu“ Manfreda Weinberga vypráví příběh výzkumu paměti, který prostupuje jednotlivými tématy. Je to legitimní a pochopitelné nejen s ohledem na modelového čtenáře antologie, který nemusí být vždy zcela zasvěcen do problematiky. Tato rámcová konstrukce, která se snaží jednotlivé překlady utřídit a má povahu vývojového narativu, však může vést k nejasnostem. V rozporu s většinou přeložených textů zde heterogenní výzkum paměti získává tvář jednotného oboru, který se progresivně vyvíjí a volá po svém místě na výsluní vědeckého provozu. Čtenář by mohl být i nemile překvapen tím, jaká všechna témata si tato nová disciplína osobuje, o čem všem chce vypovídat. Osobně bych namísto příběhu „paměťové vědy“ a fixaci její identity (první, druhá, třetí generace…) preferoval komentáře, jež by respektovaly různorodé perspektivy a ilustrativně odkazovaly k současné vzpomínkové praxi. Zejména čtenář, který není rámcově obeznámen s koncepty současných humanitních věd, by ocenil pár drobných příkladů, jež by problémy a otázky jednotlivých studií podložily konkrétní matérií. Téma paměti si dosud uchovává vzácnou kvalitu: identitu konkrétního výzkumu zakládá téma a badatelská invence, a nemusí být legitimizován postupy normální vědy. Proto do tohoto prostoru mezi disciplínami unikala a stále uniká řada badatelek a badatelů, kterým nevyhovují zabydlená centra. Na můj vkus se editoři v komentářích snažili tento ambivalentní prostor až příliš přesně vyměřit a zcivilizovat.
I přes tyto drobné výhrady si mě však antologie získala. Obdobný koncepční překladový počin si zaslouží ocenění. Rád bych v závěru zdůraznil, proč ji má smysl číst. Příkladně ukazuje interdisciplinární dialog v rámci sociálních a kulturních věd a též jejich konceptuální dynamiku. V úvodu jsem odkazoval na proměnlivou a mnohdy obtížně uchopitelnou vzpomínkovou praxi současné společnosti. Řada pojmů, které v souvislosti s historií užíváme, zastarala a vyžaduje kritické přehodnocení. Sociální kontext, v němž reprezentace minulosti konzumujeme, se v posledních desetiletích výrazně proměnil, a to nejen vlivem moderních technologií a nových médií. Antologie nabízí příležitost k takové inventuře, revizi a inovaci. Kniha ukazuje, jak je produktivní, když se badatelky a badatelé neuzavírají do hranic té své disciplíny a úzkého odbornictví, ale najdou odvahu k průniku na jiná a nestabilní pole, byť mohou čelit obvinění z diletantismu. Většina studií v antologii naše myšlení o historii a paměti spíše komplikuje, ale právě proto může být impulzem k originálním nápadům.

Alexander Kratochvil (ed.): Paměť a trauma pohledem humanitních věd. Komentovaná antologie. Praha, Ústav pro českou literaturu/Akropolis 2015. 341 strana.

Vyšlo v České literatuře 3/2017.