Česky
Lékař-internista, jeden ze zakladatelů českého vnitřního lékařství navazující na tradici Thomayerovy školy a tvůrce koncepce moderní kliniky v českých zemích, se narodil 16. listopadu 1872 v Domažlicích obuvnickému mistru Tomáši Pelnářovi
a jeho ženě Barboře, rozené Forstové.
Po ukončení zdejšího gymnázia nastoupil v roce 1891 na lékařskou fakultu pražské univerzity. Zde jej uchvátily především Thomayerovy přednášky, ale zaujal ho i Jaroslav Hlava patologickoanatomickými a bakteriologickými výklady. Doktorem veškerého lékařství byl promován v roce 1897. Již v době vysokoškolských studií působil jako fiškus na II. lékařské klinice, po promoci zde pracoval jako externista. Poté byl krátce zaměstnán v ústavu patologické anatomie, v posádkové nemocnici na Pohořelci a jako asistent patologického ústavu prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, v letech 1902–1907 asistentem na Thomayerově klinice, v roce 1905 se habilitoval pro patologii a terapii nemocí vnitřních. V té době měl za sebou studijní cesty do Německa, Nizozemí, Belgie a Francie (1902–1903); Švýcarska, Anglie, Španělska a Itálie (1905), přičemž nejvíce ho ovlivnila francouzská medicínská škola.
V roce 1907 odešel do praxe a pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem. První světová válka jej přivedla coby vojenského lékaře na srbské bojiště, posléze působil ve vojenské nemocnici v Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později byl jmenován řádným profesorem speciální terapie a patologie nemocí vnitřních a přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze, kterou vedl až do svých 70. narozenin roku 1942 (ač byl v roce 1939 nuceně penzionován). Na kliniku však nadále docházel až do roku 1964, kdy jej nemoc, které 28. října téhož roku podlehl, upoutala na lůžko.
Na klinice provedl prof. Pelnář mnohé organizační změny, zavedl pracovní skupiny jednotlivých oborů vnitřního lékařství (nefrologii, gastroenterologii, hematologii, endokrinologii a kardiologii) a Kurzy interní kliniky prof. Pelnáře pro praktické lékaře, kterých se v letech 1932–1936 uskutečnilo osm; posledním byl kurz o chorobách z potravin. Z jeho podnětu vznikly také Dny československých internistů.
Prof. Pelnář vytvořil vědeckou školu, z níž vyšli mnozí čelní čeští internisté. Sám byl všestranným internistou, zvláštní pozornost věnoval neurologii, k jejímž spoluzakladatelům u nás patří. Světový ohlas vzbudila monografie Třes ve svých tvarech, podstatě a klinické ceně (1912) přeložená i do němčiny. Jeho monografie Choroby z poruch mimokorové šedi mozkové (1923) ovlivnila vývoj české neurologie a byla jednou z prvních v Evropě o fyziologii extrapyramidového systému. Je autorem na 170 prací o infekčních nemocech, cévních chorobách, hepatologii, nemocech pohybového aparátu, endokrinologii, gastroenterologii a poruchách metabolismu, nefrologii, kardiologii a dalších oblastech interní medicíny. Vrcholem jeho vědecké a pedagogické činnosti bylo v letech 1932–1934 vydání pětidílné učebnice Pathologie a therapie nemocí vnitřních (se spoluautory), která představuje základní dílo českého interního lékařství.
Prof. Pelnář působil v různých expertních orgánech. Od roku 1919 byl opakovaně jmenován členem Státní zdravotní rady Republiky Československé a v roce 1934 byl zvolen jejím prezidentem. V roce 1937 se stal členem Poradního sboru pro potírání chorob srdečních, cévních a rheumatických.
Za svou práci získal mnohá ocenění – řád sv. Sávy I. a II. třídy, čestné občanství města Domažlic (1932), důstojnický kříž Čestné legie (1933–1938), Státní cenu (1949), Purkyňovu cenu hl. města Prahy (1948), Řád republiky (1956), medaili J. E. Purkyně – a stal se členem vědeckých institucí a společností. V roce 1920 byl zvolen členem Masarykovy akademie práce. Od roku 1924 byl členem a v letech 1936–1938 a 1942–1947 předsedou II. třídy České akademie věd a umění. V roce 1927 byl zvolen členem Československé národní rady badatelské, v roce 1952 řádným členem Československé akademie věd. Ze zahraničních společností byl čestným členem Spolku srbských lékařů v Bělehradě, Lékařské akademie v Madridu, dopisujícím členem Académie nationale de médecine, Société de Neurologie v Paříži a členem Association des Médecins de la langue française v Paříži.
VLASTA MÁDLOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.