MARTA EDITH HOLEČKOVÁ

Knížka Gabriely Romanové vydaná péčí Knihovny Václava Havla představuje ojedinělý pokus uchopit jeden úzce vymezený a důležitý jev nezávislé kultury popularizační a čtenářsky atraktivní formou. V souladu se zaměřením ediční řady Sešity Knihovny Václava Havla si autorka vybrala samizdatovou edici, která souvisí s Havlovým životem a působením.

MICHAL KOSÁK - JIŘÍ FLAIŠMAN

Ve středu 22. února zemřela ve věku 89 let editorka a textoložka PhDr. Jarmila Víšková, od roku 1953 po sedmatřicet let pracovnice Ústavu pro českou literaturu a dlouholetá jazyková redaktorka časopisu Česká literatura.

JIŘÍ TRÁVNÍČEK

V Polsku se rychle hromadí publikace o neoficiálně vydávané literatuře minulého režimu (Justyna Błażejowska: Papierowa rewolucja. Z dziejów drugiego obiegu wydawniczego w Polasce 1976–1989/1990, Warszawa 2010; Paweł Sowiński: Zakazana książka. Uczestnicy drugiego obiegu 1977–1989, Warszawa 2011 ad.). K tomu je nutno přičíst i starší tituly na téma cenzury a regulace (např. dva svazky studií Piśmiennictwo — systemy kontroli — obiegi alernatywne, edd. Janusz Kostecki a Alina Brodzka, Warszawa 1992). Činný na tomto poli je zejména Instytut Pamięci Narodowej; zmínit nutno i sborníky toruňské Univerzity Mikuláše Koperníka Niewygodne dla władzy, které se věnují především studiu cenzury, a to v širokém historickém průřezu. To, co bývalo nazýváno bílými místy, se velmi rychle zaplňuje, ba lze říct, že terén se pomalu začíná stávat nepřehledným. Navíc publikace na daná témata jsou vší možné orientace i úrovně. Proto se například Grzegorz Nieć, recenzent zmiňované knihy P. Sowińského, nedokázal ubránit výtce, že autor svůj materiál uspořádává jen velmi nedbale, při interpretaci se uchyluje k ahistorickým povšechnostem nebo zase k „mentorskému, blahovolnému tónu, nedává si práci s verifikací materiálu. Namnoze pak ani tak úplně neví, s jakým materiálem zachází.“ Navíc publikaci chybí i nějaký jasný a se čtenářem počítající způsob, takže autor se „rychle ztrácí v roztřepené naraci“, jinde zase „chaotická narace“ obsahuje spoustu vzájemně si protiřečících tvrzení; bují v ní vsuvky, naproti tomu se objasňují věci zcela banální (Roczniki Biblioteczne LVII, 2013, s. 203–212). Ano, dané téma a jeho atraktivita s sebou nese i jedno velké nebezpečí: historikové chtějí shromažďovat, často až neuvěřitelně pilně, ale mnohdy neumí třídit a interpretovat; často chybí relevantní kontextualizace a zcela nejvíc se pak dané práce vyznačují tím, že jsou k neučtení. Jejich autoři, velmi často mladší historici, zapomínají — a to nemusíme vědět naprosto nic o Haydenu Whiteovi —, že i historické či literárněhistorické práce jsou texty, které je třeba vybavit nějakou narativní strukturou. Psaní bez kompasu, zato v záplavě materiálu, psaní, které je méně psaním a více pouhým hromaděním. Dnes se umí spíše bádat než psát, což v mnohém platí i pro současné české prostředí. Jinak řečeno: ne všechno, co jsem objevil, je hodno světla publikačních ramp.

TOMÁŠ GLANC

Název Uncensored, necenzurováno, je dokladem, že Ann Komaromiová reflektuje potřebu hledat pro známé a zdánlivě samozřejmé jevy (v tomto případě samizdat) výstižná a předchozími výzkumy neopotřebovaná označení, usiluje o nové výkladové rámce pro stará témata.