JOSÉ ALANIZ

Během posledních 10 let se studia komiksu s pozoruhodnou jistotou usídlila na půdě evropského a severoamerického akademického světa. Grafickým vyprávěním se věnuje stále více odborníků, přibývají ať už specializované, nebo komiks alespoň částečně tematizující univerzitní kurzy a objevují se dokonce i první pokusy o ustavení samostatných oborů, například v roce 2013 na University of Oregon v Eugene. Vznikají nové časopisy, mezi jinými The Comics Grid (2011), Journal of Graphic Novels and Comics (2010), Historietas: Revista de estudios sobre la Historieta (2011), European Comic Art (2008) nebo Scandinavian Journal of Comic Art (2012), po celé Evropě, Spojených státech amerických a Asii jsou pořádány významné konference a v roce 2014 byla založena Comics Studies Society, první asociace svého druhu v Severní Americe. Ve vší té pozornosti věnované grafickým vyprávěním se odráží jak skutečnost, že se komiks od osmdesátých let 20. století dostává stále více do středu pozornosti knižního trhu, tak i např. jeho vzrůstající publicita podporovaná filmovými adaptacemi. Svůj díl ale sehrává také triumf „comic conů“ a rozmach kultury „geeků“, k němuž došlo na počátku 21. století, či všeobecný „vizuální obrat“ západního odborného provozu.

PAVEL JANOUŠEK

Bývaly časy, kdy lexikografické práce vzbuzovaly rozruch, neboť schopnost shromáždit a podle určitého klíče systémově uspořádat data do knižní publikace byla vysoko ceněna. Neexistovala totiž vhodnější forma soustředění a prezentace spolehlivých faktů, než specializované knižní slovníky zacílené na určitý okruh vědomostí. Informace v nich obsažené byly v úctě i proto, že tištěná publikace vám poslouží jen v případě, že ji fyzicky držíte v rukách, což vždy znamená více či méně časově náročnou cestu do knihovny, ať vlastní, cizí nebo veřejné. Jinak řečeno, mít k dispozici kvalitní slovník, to nebyla samozřejmost.

JIŘÍ HOLÝ

Nová Opelíkova kniha vychází ve stejném nakladatelství jako předchozí svazek věnovaný Karlu Čapkovi (Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi) a v téměř identické grafické úpravě (jen s jiným odstínem obrazce na obálce). Souvislost je patrná i z toho, že kratší úvahy a polemiky, Čapkovské drobinky, jsou v obou svazcích číslovány kontinuálně (v prvním je jich pět, nyní následují šestá a sedmá). A také druhá kniha obsahuje „přívažek“, jednu práci o Josefu Čapkovi (odkaz na Devatero pohádek Karla Čapka s „přívažkem“ Josefovým). I když jednotlivé části publikace vznikaly příležitostně, tvoří sestaveny dohromady pozoruhodně jednotný celek. Formálně se snad vymyká jenom doslov k německému překladu básní Josefa Čapka. Ohled na německojazyčného čtenáře, který není zasvěcen do české kultury, tedy jinou komunikační situaci, vedl k některým formulacím, které jsou v českém vydání snad nadbytečné. V dalších studiích a glosách se Jiří Opelík zabývá juveniliemi mladých Čapků, možným působením Hovorů s TGM na Čapkovu beletrii, polemikou s Evou Kantůrkovou kritizující Čapka, dále Čapkem jako básníkem (nejenom v úzkém smyslu slova, ale i jeho překladatelstvím, veršovanými pasážemi v hrách a prózách a tematizací básníka v trilogii) a Čapkovým vztahem k náboženství a Bohu (zde postrádám zmínku o drobné knížce Tomasze Węcławského Rekolekce s Karlem Čapkem, která vyšla polsky 1995 a česky 1997 a tvoří z katolického hlediska protiváhu vůči Durychově pohledu). Nejrozsáhlejší, polovinu svazku zabírající, je studie o škole Lidových novin. Navazuje vlastně na text o Čapkově vstupu do novin (Národních listů v říjnu 1917) a počátcích jeho novinářské činnosti z první čapkovské knihy, zabývá se však kromě Čapka celou skupinou dalších spisovatelů spojených s Lidovými novinami (Těsnohlídek, Mahen, John, Bass, Poláček, Golombek, Valenta, Drda, Jirotka) a tvoří vlastně malou monografii. Autor zde sleduje vznik tohoto fenoménu v předválečné brněnské redakci. Iniciátorem byl redaktor a pozdější šéfredaktor Arnošt Heinrich, prvním výrazným autorem této školy Rudolf Těsnohlídek. Cílem bylo vytvořit čtenářsky přitažlivou, ale zároveň literárně kvalitní beletrii pro noviny. Svůj vrchol zažila škola Lidových novin v meziválečném období a jejím jedinečným reprezentantem byl právě Karel Čapek. Nešlo přitom jenom o mediálně úspěšné texty, o které usilovala pozdější postmoderna, jejímž byl Čapek předchůdcem, nebo dnešní popkultura. Škola Lidových novin, jak ji formovali Arnošt Heinrich a Eduard Bass, byla spojena s demokratickou orientací a velkorysým masarykovsky nadstranickým duchem tohoto deníku. Kromě jmen, která Opelík uvádí, by bylo možné uvažovat o několika dalších autorech, těsněji nebo volněji s „Lidovkami“ spojenými, například Richardu Weinerovi a Františku Langrovi.

JAN MALURA — IVA MÁLKOVÁ — MARTIN TOMÁŠEK

Olomoucké Panorama česke literatury (1994) bylo první polistopadovou příručkou, která prezentovala souhrnně, systematicky a faktograficky důkladně vývoj české literatury od raného středověku po rok 1989. Kniha se stala poměrně vyhledávanou pomůckou mezi studenty vysokých a částečně středních škol, brzy jí však začala konkurovat spíše výkladově pojatá práce Česka literatura od počatků k dnešku (1998), která byla navíc doplňována čítankami. V roce 2008 autorský kolektiv pod vedením Lubomíra Machaly zpracoval Panorama do podoby multimediální aplikace a navázal na ni příručkou Panorama polistopadove česke literatury (2012), zahrnující tehdy nejsoučasnější literární dění. Nedávno se stejný kolektiv k dílu vrátil, revidoval, doplnil a aktualizoval text, čehož výsledkem jsou nyní dva díly: Panorama česke literatury 1 (do roku 1989), Panorama česke literatury 2 (po roce 1989). Jsou pod ním podepsáni jak autoři, kteří stáli u zrodu původní knihy (kromě Machaly ještě Martin Podivínský, Alena Štěrbová a již nežijící literární historici Josef Galík, Eduard Petrů a Jiří Skalička), tak ti, kteří starší sestavu postupně doplňovali (Erik Gilk, Petr Hora — dnes rovněž zesnulý, Jana Kolářová, Petr Komenda, Radek Malý a Jan Schneider).