ročník 17, číslo 1/2016: Tělo a tělesnost ve feministické teorii a výzkumu

Tělo a tělesnost ve feministické teorii a výzkumu

editorky: Jaroslava Hasmanová Marhánková, Kateřina Kolářová

 
Snažila jsem se zachytit svůj šok po probuzení, kdy jsem vyšla před stan a zjistila jsem, že se po večerní chumelenici proměnil v hromadu sněhu. Hlavně se divím, že jsem tu zimu zvládla, i když to nebylo vůbec jednoduché. Fotografie mi připomíná vše, co jsem v tomto stanu prožila. Tu zimu, požár stanu, při kterém jsem v něm málem zůstala, a taky to, že mi holky z Jako doma pomohly sehnat po požáru nový stan.

Číslo věnované tělu a tělesnosti otevírá fotografie a komentář paní Heleny Kracíkové – jedné z  účastnic projektu Můj svět bez domova, která spolu s dalšími ženami bez domova a s fotoaparátem během tří let dokumentovala svět kolem sebe. Sněhem téměř zapadaný stan, provizorní, ale jediné dostupné a trvalejší obydlí, uvnitř všechno, co člověk může vlastnit, když nevlastní skoro nic. Fotografie v tomto ohledu hlasitě promlouvá o těle, tělesnosti, fyzické a ztělesněné prekaritě, i přesto, že na ní zdánlivě chybí to, co má fotografii spojovat s předkládaným tematickým číslem: tělo.

Fotografie paní Kracíkové v mnohém poskytuje komentář nejenom k současným směrům feministických teorií těla a tělesnosti, ale vede nás rovněž k promýšlení představ o těle, materialitě a vtěleném stávání se (becoming), které se brání zjednodušené substantivizaci těla. Zdánlivé „vyprázdnění“ očekávaného referenčního bodu není pobídkou k abstrakci, ke skutečnému vyprázdnění a upozadění materiálního těla, ale právě naopak otevírá prostor k promýšlení materiální tělesnosti prostřednictvím vztahu ke svému okolí – např. k úvahám nad tím, jak se proměňuje koncept těla ve vztahu k objektům, jež se stávají součástí naší tělesnosti a zažívání těla (tak jako zpola sněhem zapadaná francouzská hůl stojící před stanem na fotografii) nebo ve vztahu k dalším tělům, která o nás pečují, která nám pomáhají přežít, po kterých toužíme, kterých se dotýkáme.

Témata spojená s tělem a tělesností vždy zastávala výsadní postavení v rámci feministických debat. Teprve poslední dekády však přinesly uvažování nad tělem nejen jako nad problémem, ale rovněž jako nad předmětem problematizace. Současné dekonstrukce karteziánské představy oddělenosti a oddělitelnosti těla a mysli, stejně jako otřesení pozice přírodních věd jako výsadní arény diskusí o tělesnosti vedou k rozvoji různých diskursů o těle. Tělo je uchopováno nejen prostřednictvím materiality tělesného prožitku, ale rovněž jako forma jazyka, textu či metafory. Stává se stále méně ohraničitelné, uchopitelné, podobně jako jsou v nových konceptualizacích těla stírány hranice mezi tělem lidským, zvířecím, anorganickým nebo strojem. Konceptualizace těla a tělesnosti a dekonstrukce esencializujících představ tvoří jednu z výrazných os historie feministických teorií a uvažování o genderu, sexualitě, rase i „postižení“. Otázky toho, jakým způsobem jsou těla klasifikována, disciplinována, normalizována, využívána biopolitickými technologiemi, i to, jakým způsobem se stávají prostředkem vyjádření (podmíněného) aktérství, představují jednu ze základních linií tradice uvažování o genderu, genderovém řádu a hierarchických diferencích, které podmiňují sociální struktury i samotný koncept „lidství“. Historie uvažování o genderu je a vždy byla rovněž historií uvažování o těle a tělesnosti, a to i v momentech upozaďování a zastírání, které Margrit Shildrick v tomto čísle pojmenovává „somafobií“.

Číslo, které držíte v ruce, je výsledkem téměř dvouleté práce. Na počátku stála myšlenka nabídnout platformu pro diskusi nad otázkami spojenými s tělem a korporealitou z genderové perspektivy. V květnu 2015 se ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR uskutečnil workshop, jenž uvedla Margrit Shildrick přednáškou mapující vývoj moderních feministických konceptualizací tělesnosti, která se stala základem textu, jehož český překlad otevírá celé číslo. Odezva na workshop i na výzvu k podání příspěvků do monotematického čísla, stejně tak jako množství kvalitních textů, jež se nakonec staly součástí tohoto čísla, svědčí o síle tématu a jeho přetrvávající (nebo možná vzrůstající) aktuálnosti. Zároveň ukazují na jeho potenciál oslovovat autory a autorky napříč různými disciplínami: scházejí se tu texty nejenom z oblasti genderových studií a feministické teorie, ale také z genderové historie, feministické filosofie, sociologie, kulturálních studií, studií populární kultury a kritické/sociální geografie.

Toto číslo tematizuje tělo a tělesnost ve vztahu k různým historickým genderovým normativům, prostřednictvím subjektivního (a subjektivizujícího) prožitku materiality těla a pomocí ukotvení těchto prožitků ve společenských strukturách a technologiích moci. Jednotlivé texty zkoumají z různých úhlů pohledu to, jakým způsobem je subjektivita formována prostřednictvím těla a jak je tělo samotné pomocí různých diskursů formováno. Nahlížejí na materialitu těla a zkušenost těla, stejně tak jako na způsoby hovoření o něm a jeho zobrazování v diskursech moderny (i moderny státně socialistické) a pozdní moderny. Texty zároveň ilustrují, jak zásadní přínos znamená nejen interdisciplinarita, ale také analytické zakotvení v intersekcionální perspektivě: téma tělesnosti se zde otevírá pomocí analytických průsečíků s trans* vtělením, s „postižením“, nevidomostí a povinnou zdatností, je tematizováno prostřednictvím politik občanství, aktivizujících nejenom symbolický řád genderu, ale také rasy a nezpůsobilosti.

Předkládané číslo je v pravdě mezinárodní. Úvodní konceptuální text Margrit Shidlrick nabízí diskusi o současných teoretických debatách ve feministické teorii těla a vtělení a předestírá, jaké bioetické výzvy stojí před feministickým uvažováním o materialitě. Následující texty tematizují odlišné historické i společenské kontexty, zároveň je však spojuje snaha promlouvat k současným debatám o těle a tělesnosti ve feministické teorii a výzkumu specificky ve vztahu k regionu střední a východní Evropy. Naleznete tu texty, které prostřednictvím analýzy historických materiálů mapují způsoby, jakými je ustavována (ab)normalita určitých těl a jejich prostřednictvím i idea „správného občana“, jako je tomu v textu Michaely Appeltové věnovanému diskursům obezity v normalizačním Československu nebo v textu Gunduly Ludwig, jež ukazuje, jakým způsobem byly úvahy o těle historicky úzce spojeny s představou „správné“ demokracie. Katharina Wiedlack obrací pozornost k současným reprezentacím žen z Východu v populární kultuře USA a jejich těl jako prostoru, kde je v opozici k Západu konstruována specifická forma rasové „jinakosti“. Zbývající empirické studie věnované specificky českému nebo slovenskému prostředí se zaměřují na různé formy tělesné zkušenosti a způsoby zažívání těla. Text Lucie Pospíšilové a Roberta Osmana se věnuje vtělené zkušenosti zažívání „prostorového normativu“ nevidomými. Zuzana Pešťanská analyzuje, jakým způsobem se biomedicínské konceptualizace těhotenství promítají do jeho prožívání samotnými ženami. Text Dity Jahodové otevírá vztah trans* lidí k vlastnímu proměňujícímu se tělu a naracím, prostřednictvím nichž tuto „tranzici“ a (pře)vytváření genderové identity narativizují.

Čtenářskou pozornost si rozhodně zaslouží i kratší eseje a texty doplňující tematickou jednotu čísla. Lucie Hradecká vede rozhovor s Danielou Komanickou. Obě autorky v rozhovoru hodnotí současně probíhající projekt na podporu sexuální asistence lidí s „postižením“. Rozhovor, který vyrůstá z dlouhodobé a mnohovrstevnaté spolupráce (Lucii Hradeckou a Danielu Komanickou pojí nejenom intelektuální spolupráce, ale i materiální a vtělená zkušenost osobní asistence a oboustranné péče) nicméně poukazuje na limity současného diskursivního rámování projektu a odhaluje to, jakým způsobem zdánlivě emancipační projekt posiluje ideologické rámce povinné zdatnosti a způsobilosti, heteronormativní genderový řád i intersekcionální normativní rámce „spořádaného občanství“.

Číslo dále doplňuje několik recenzí domácích i mezinárodních knih a událostí, které se vztahují k debatám týkajícím se těla a tělesnosti. Prostor vyhrazený editorialu nám bohužel neumožňuje o nich detailněji diskutovat. Za krátkou zmínku však bezpochyby stojí text Zuzany Štefkové, jež se ve své recenzi nedávno proběhlé výstavy Flaesh v galerii Rudolfinum, věnované pětici světově uznávaných umělkyň pracujících s tělem a tělesností, dotýká rovněž diskuse nad charakterem a postavením feministického umění. (Neúplný) výčet zajímavých textů končíme symbolicky znovu odkazem na titulní fotografii. Rad Bandit ve zprávě o projektu Můj svět bez domova detailněji představuje východiska projektu a jeho průběh, a dává tak čtenářům a čtenářkám možnost dále nahlédnout do kontextu vzniku fotografie, která předkládané tematické číslo otevírá.

Na závěr patří náš dík všem autorkám a autorům, které a kteří se podíleli na vzniku tohoto čísla, recenzentům a recenzentkám, jejichž komentáře pomohly texty rozvinout a prohloubit a bez jejichž vkladu by toto číslo nikdy nevzniklo. Číslo je i vyústěním spolupráce osobní – nás jako hostujících editorek – a projektu „Biologické občanství: formy guvernantce a rezistence vůči biomedicínskému vedení v kontextu České republiky“ (GAČR 13-18411S), který provázel práci na tomto čísle.

Jaroslava Hasmanová Marhánková, Kateřina Kolářová

Poznámka:

Jména autorek editorialu (a spolueditorek tohoto speciálního čísla) jsou uvedena v abecedním řazení a jejich pořadí nesouvisí s mírou autorského ani editorského podílu. Na vzniku tohoto čísla se obě spolueditorky podílely ve stejné míře.