ONDŘEJ PODAVKA

„Kromě sebe samotných jsme si s sebou na loď přinesli následující věci: naprosto nic“ (s. 138). „Každý rok se sem posílá královský příspěvek z Nového Španělska a důchod z mexické státní pokladny ve výši pěti tisíc tolarů. Avšak peníze cestují z ruky do ruky a na každou se nemálo z nich nalepí, takže tady dostáváme necelou polovičku této částky“ (s. 260). „[Příslušníci kmene Palao] mají i svůj druh zpěvu a tance, takže nejsou úplně prosti citu pro umění: všichni dělají stejné pohyby za pomoci rukou a paží, což doprovázejí jednohlasým sborovým zpěvem. Je to vcelku zaostalý, prostý druh umění, ale špatným dojmem rozhodně nepůsobí“ (s. 390). Tato slova pocházejí z dopisů jezuitských misionářů Augustina Strobacha, Jana Tilpeho a Pavla Kleina. Rozsáhlý výbor ze zachované korespondence jejich i dalších misionářů z českých zemí, kteří odjeli působit do tzv. Západních Indií, je v pořadí druhým svazkem ediční řady překladů cestopisné literatury Itineraria nakladatelství Argo. Dopisy vybral, přeložil a poznámkami, úvodní studií a dalším nezbytným aparátem opatřil Pavel Zavadil, který se této tematice dlouhodobě věnuje formou závěrečných prací i samostatných studií (Misionáři z české řádové provincie Tovaryšstva Ježíšova v Brazílii a jejich listy do vlasti, Praha 2000, FF UK — diplomová práce; „O missionário jesuíta Joannes Gintzel e as suascartas do Brasil para Boémia nos arquivoschecos“; Ibero-Americana Pragensia. Anuariodel Centro de Estudios Ibero-Americanos de la Universidad Carolina de Praga LXI, 2007, s. 205–214; „Jazyk českých jezuitů v korespondenci z amerických a tichomořských misií (1657–1741)“; in Josef Förster, Petr Kitzler, Václav Petrbok, Hana Svatošová (edd.): Musarum Socius, jinak též Malý Slavnospis, Praha 2011, s. 71–84; „Humor a smích barokního jezuity v zámořské misii“; Sambucus. Práce z klasickej filológie, latinskej medievalistiky a neolatinistiky VIII, 2012, s. 156–169).

EVINA STEINOVÁ

Každý, kto pracuje so stredovekými latinskými literárnymi textmi, si je vedomý, že napísať príručku stredovekej latinskej literatúry, predovšetkým takú, ktorá by úspešne obsiahla celé stredoveké obdobie, nie je žiaden malý počin. Práve naopak, pre rozsiahlosť, veľké množstvo dochovaného materiálu, žánrovú diverzitu a vývoj, ktorým prešlo latinské písomníctvo počas takmer tisícročia stredovekých dejín, je každý pokus o podrobnejší prehľad stredovekej latinskej literatúry zo svojej podstaty ambiciózny projekt, ktorý v ideálnom prípade dosiahne vyváženú syntézu na základe spolupráce a vďaka erudícii veľkého množstva odborníkov. Komplexnosť takejto úlohy vysvetľuje, prečo sme až donedávna nemali žiadnu publikáciu, ktorá by sa venovala celému obdobiu stredoveku. Manitiova Geschichte der lateinischen Literatur des Mittelalters (1911–1931) siaha len do konca 12. storočia, trojzväzková publikácia Franza Brunhölzla rovnakého mena (1975–2014) podobne končí na začiatku 13. storočia, a Littérature latine au Moyen Âge Josepha de Ghellinck (1939) končí dokonca rokom 1109. Projekt talianskeho latinského filológa Claudia Leonardiho, Letteratura latina medievale (secoli VI–XV). Un manuale, vydaný v origináli v taliančine v roku 2012, dva roky po Leonardiho smrti, je preto vítaným a dlho očakávaným príspevkom na poli mediolatinistiky. Český preklad tejto publikácie je o to vítanejší, že vypĺňa medzeru v odborných publikáciách, keďže ide spolu se Stručnými dějinami latinské literatury středověku Jany Nechutovej a Dany Stehlíkovej (2013) o prvú rozsiahlu prehľadovú publikáciu o stredovekej latinskej literatúre v češtine, navyše takú, ktorá má podľa slov editora slúžiť predovšetkým univerzitným študentom a doktorandom (s. 21).

JAN PIŠNA

Monasteriologický výzkum v posledním desetiletí utěšeně vzkvétá, a to zvláště na půdorysu různých interdisciplinárních přístupů. Kromě historie jednotlivých řádů, dějin architektury a umění či studií a monografií o významných osobnostech spojených s konkrétními řády se těší pozornosti také problematika kulturních transferů mezi jednotlivými národy uvnitř řádového společenství. Je to pochopitelné, neboť po dlouhou dobu byla tato společenství ve středoevropském prostoru spojena do nadnárodních provincií. Přesně tuto perspektivu nabízí poslední kniha maďarské bohemistky a knihovědkyně Eszter Kovácsové „Légy cseheknek pártfogója, magyaroknak szószóllója…“ („Nechť je přítelem Čechů, ale zároveň zastáncem Maďarů…“) věnovaná jezuitům z českých zemí v uherském prostředí a současně také působení členů tohoto řádu pocházejících z Uher v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do zrušení jezuitského řádu roku 1773.

VERONIKA KOŠNAROVÁ

Obsáhlá obrazová monografie Krása bude křečovitá, resp. stejnojmenná výstava, probíhající od května do počátku října 2016 v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, implicitně vybízí k návratům různého druhu. Bezprostřední spojnice vede pochopitelně k prvnímu polistopadovému pokusu o syntézu českého surrealismu, k výstavě Český surrealismus 1929–1953, GHMP — Městská knihovna v Praze (říjen 1996 až leden 1997), pod nímž byli shodně s hlubockou výstavou jako kurátoři podepsáni Lenka Bydžovská a Karel Srp.