Monografie Jiřího Zizlera přináší interpretaci díla českého básníka Ivana Diviše (1924 –1999) a je první syntetickou prací věnovanou tomuto významnému autorovi. Kniha sleduje Diviše od jeho debutu První hudba bratřím (1947) přes sbírky z šedesátých let až k posledním veršům z konce předminulé dekády. Vrchol přitom spatřuje v exilové trilogii Beránek na sněhu (1978), Odchod z Čech (1981) a Moje oči musely vidět (1991). Autor se zaměřuje zvláště na Divišova klíčová témata — náboženskou konverzi a nepřetržitý zápas o víru v Boha, vztah k milovaným i nenáviděným Čechám — i na jeho pojetí poezie jako zázračného daru schopného oslovit a měnit svět. Dílo vychází z analýzy Divišova jazyka, ústícího v sugestivní magii, jež z něj činí básníka v plném slova smyslu moderního, a představuje jej jako mistra velkých rozporů a protikladů i výrazové strmosti. Ivan Diviš vystupuje ze Zizlerovy monografie jako stvořitel jedinečného a nezaměnitelného poetického světa, jehož smyslem tvorby je hledání naděje a vášnivý protest proti barbarství dějin.
Previous
Next
Výzkum přesahující hranice dějin estetiky
DALIBOR TUREČEK
Po pěti letech navázal Tomáš Hlobil na svou první knihu, věnovanou problematice rané univerzitní výuky...
Hledání česko-uherských souvislostí uvnitř jezuitské komunity
JAN PIŠNA
Monasteriologický výzkum v posledním desetiletí utěšeně vzkvétá, a to zvláště na půdorysu různých...
Nad dopisy jezuitských misionářů z českých zemí v Západních Indiích
ONDŘEJ PODAVKA
„Kromě sebe samotných jsme si s sebou na loď přinesli následující věci: naprosto nic“ (s. 138)....