JAN PIŠNA

Monasteriologický výzkum v posledním desetiletí utěšeně vzkvétá, a to zvláště na půdorysu různých interdisciplinárních přístupů. Kromě historie jednotlivých řádů, dějin architektury a umění či studií a monografií o významných osobnostech spojených s konkrétními řády se těší pozornosti také problematika kulturních transferů mezi jednotlivými národy uvnitř řádového společenství. Je to pochopitelné, neboť po dlouhou dobu byla tato společenství ve středoevropském prostoru spojena do nadnárodních provincií. Přesně tuto perspektivu nabízí poslední kniha maďarské bohemistky a knihovědkyně Eszter Kovácsové „Légy cseheknek pártfogója, magyaroknak szószóllója…“ („Nechť je přítelem Čechů, ale zároveň zastáncem Maďarů…“) věnovaná jezuitům z českých zemí v uherském prostředí a současně také působení členů tohoto řádu pocházejících z Uher v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do zrušení jezuitského řádu roku 1773.

Eszter Kovácsová se svými studiemi a knihami soustředěně věnuje česko- -uherským kulturním vztahům a jejich zrcadlení v knižní kultuře i literatuře a soustavně seznamuje českou odbornou veřejnost s nálezy bohemikálních pramenů v maďarských archivech a knihovnách. Studovala činnost ostřihomského arcibiskupa Pétera kardinála Pázmáně (1570–1637), zakladatele trnavské univerzity (1635) a hlavního strůjce uherské protireformace. Věnovala se překladatelské činnosti trnavské klarisky Magdolny Judit Újfalusiové (1676–1738), která převedla z češtiny do maďarštiny části Kochemova Velikého života Ježíše Krista a společně s dalšími texty je roku 1712 vtělila do knihy Makula nélkül való tükör (Zrcadlo bez úhony). V knize Ave Tyrnavia! (2013), kterou Kovácsová napsala společně se svým učitelem profesorem Istvánem Käferem, je bibliograficky zpracována produkce trnavské jezuitské tiskárny. Kromě toho věnovala svou pozornost také česky psaným divadelním programům z jezuitského školského prostředí, uloženým v maďarských archivech. Z tohoto stručného výčtu zřetelně vysvítá, že zájem Eszter Kovácsové o problematiku jezuitského prostředí na pozadí česko-uherských vztahů pochopitelně vyústil v ucelený soubor poznatků, který nalezl svou podobu nejprve v dizertační práci a následně ve zde recenzované monografii.

Ačkoli je zřejmé, že se zatím poslední autorčina kniha „Légy cseheknek pártfogója, magyaroknak szószóllója…“ obrací primárně k maďarské odborné veřejnosti, neznamená to, že informace v ní obsažené nejsou přínosné také pro české badatele. Ostatně již název monografie, který nás uvádí do oblasti nábožensko-kulturně-národnostní, představuje citát vypůjčený z anonymní školní hry Megsértődött ártatlanság… (Raněná nevinnost…), pojednávající o sv. Janu Nepomuckém. Tento rukopisný text pochází z rábské (Győr) jezuitské koleje, kde byl zdejšími žáky provozován roku 1749. Slova, jež světec pronáší v modlitbě při své návštěvě poutního místa ve Staré Boleslavi, jsou velmi vhodně zvolena do titulu knihy, neboť je jimi čtenář přímo vtažen do problematiky, tj. do česko-uherských vztahů uvnitř jezuitského řádu.

Kniha je rozdělena do tří kompaktních kapitol, k nimž je přiložen soubor rejstříků. První kapitola sleduje česko-uherské kontakty v 16. až 18. století a autorka v ní upozorňuje na historické okolnosti, které obě královské země sbližovaly (například tragická smrt mladého krále Ludvíka Jagellonského roku 1526 u Moháče a nástup nové dynastie Habsburků na oba trůny). Následně se dostáváme k význačným osobnostem z českého prostředí, jakými byly Jan Ámos Komenský a Jiří Třanovský, jež se nesmazatelně vepsaly do kulturní paměti obou zemí nejen svým působením, ale především svým literárním odkazem. Je více než symptomatické, že se právě v úvodní kapitole autorka vypořádává s dlouho přetrvávajícím modelem sledování kulturních transferů pouze na poli evangelických pobělohorských emigrantů, čímž bylo zcela vynecháno hledisko katolické komunity obou zemí. Netřeba přitom zdůrazňovat, že v českém a československém prostředí šlo o jev od 19. století nepokrytě vázáný na politické výklady, v nichž vše katolické hrálo roli především regresivní oproti progresivnímu evangelickému a národnostnímu směřování.

Autorka si tak zjednala předpolí pro stěžejní kapitolu své monografie, v níž se zabývá výhradně jezuitským prostředím a kontakty mezi uherskými a český mi jezuity. Hlavním ohraničením, v kterém se Kovácsová pohybuje, jsou chronologické mezníky dějin řádu v obou zemích. Sleduje tak jezuity od příchodu prvních členů řádu do Čech roku 1556 a jejich usazení se v Praze v bývalém dominikánském klášteře sv. Klimenta přes složitý návrat komunity po skončení tzv. české války a vzniku nové české provincie roku 1623 až do zrušení řádu roku 1773. Léta vytyčená těmito daty jsou plná budovatelských konceptů, v jejichž rámci v českých a moravských městech postupně vznikaly rezidence či koleje. Značně jiný obraz fungování řádu ale nalézáme v téže době v Uhrách, neboť zde na konci 16. století existovaly jen dvě menší rezidence, které sotva dostačovaly potřebám členů řádu. Za vzděláním proto odcházeli mladí uherští novicové do Brna, Olomouce či Prahy. Vznikem samostatné české provincie sice tento trend postupně ustal a došlo k přesunu noviců do jiných oblastí rakouské provincie, ale vazby na české země se přesto neztratily. Například brzy po založení Trnavské univerzity roku 1635 se prvními vyučujícími na půdě nového tzv. studia generale stali právě pedagogové z Olomoucké univerzity.

Autorka ve snaze přiblížit maďarskému čtenáři historické okolnosti vzniku a fungování jednotlivých kolejí a rezidencí na území českých zemí přistoupila v úvodu této kapitoly k jejich představení v chronologicky řazených historických medailonech. Jsou do nich vtěleny také informace o pobytech a působení členů řádu pocházejících z Uher. V tomto ohledu trochu postrádáme obdobným způsobem pojaté informace o postupném vzniku a rozvoji rezidencí v Uhrách, ovšem pro domácí odborné publikum by taková informace byla patrně nadbytečná.

Lze říci, že sledování personálních vazeb na konkrétní místa či sledování fluktuace členů řádu z jedné země do druhé poskytuje čtenáři dynamičtější optiku, než na jakou jsme v deskripci dějin řádů až doposud zvyklí. Autorka tak důmyslně dotváří to, co zjistila podrobným prohledáváním soupisů členů jednotlivých komunit. Následně si všímá důležitých personálií: sleduje například podrobně činnost a působení Řehoře Rumera, jezuity slovenského původu, který je s českým prostředím bytostně spjat nejen tím, že do roku 1618 byl pět let rektorem Olomoucké univerzity, nýbrž i tím, že se po pětiletém působení v čele rakouské provincie stal roku 1623 prvním provinciálem samostatné české provincie a působil zde až do své smrti roku 1627. Stranou neponechává ani moravské působení ostřihomského arcibiskupa Petera Pazmáně a jeho synovce Mikuláše, který také na svém panství v jihomoravské Líšni zemřel roku 1667. Peter Pazmáň se sice pokusil o vytvoření uherského semináře v Olomouci na obdobné platformě, jako to udělal roku 1623 ve Vídni (Collegium Pazmaneum), ale zůstalo jen u nezrealizovaných plánů.

V mnohém objevné jsou především navazující části věnované misijnímu působení jezuitů z českých zemí v Uhrách a jejich zapojení do protitureckých válek v 17. a 18. století. Kromě každoročního finančního příspěvku mířilo přímo do válečné oblasti kolem patnácti jezuitů. Mezi nimi bychom našli například Rudolfa Bzenského, autora několika historiografických děl, který působil až do konce svého života v Uhrách a v Sedmihradsku (autorka však na několika místech uvádí chybnou variantu Brzensky či Břenský).

Třetí kapitola se již zaobírá výhradně kulturními transfery uvnitř řádové komunity. Eszter Kovácsová zde staví jednak na komparaci úcty oblíbených a národních světců spojených s řádem (např. sv. Jan Nepomucký), jednak na podrobném výzkumu souvislostí mezi jejich ztvárněním ve výtvarném umění a v hagiografických spisech. Je proto pochopitelné, že autorka provádí první takové srovnání právě mezi stěžejními hagiografickými pracemi Gabriela Hevenesia a Bohuslava Balbína. Pro oba zmíněné jezuitské intelektuály je hledisko výběru nejen podobné, tedy sledovat světce a blahoslavené, kteří jsou spojeni svým rodištěm s konkrétní zemí, ale také zařadit ty, kteří svým působením „pomohli národu duchovně vyrůst“. Ostatně autorka již z kraje konstatuje, že se obě skupiny světců v Hevenesiho i Balbínově díle částečně překrývají. Vysvětlení je nasnadě a tkví v historii obou zemí, neboť mezi Přemyslovci a Arpádovci docházelo již od 11. století k četným manželským svazkům (a mohli bychom v této souvislosti také upozornit na skutečnost, že prvním ostřihomským arcibiskupem byl patrně bývalý opat břevnovského kláštera Radla, který je znám pod jménem Anastasius I. či Astrik) a k dynastickému spojení docházelo i za vlády následujících vládnoucích rodů. K shodně uváděným světcům patří například sv. Václav (např. maďarská varianta jména Viszló se běžně objevuje také v maďarské toponomastice) a sv. Ludmila, sv. Cyril a sv. Metoděj (jim je věnována samostatná pozornost v rámci podkapitoly), sv. Vojtěch, sv. Anežka Česká, sv. Hedvika, sv. Amabilia, bl. Hroznata a další.

Obdobným způsobem autorka prochází také díla Matěje Tannera Societas Jesu usque ad sanguinis et vitae profusionem militans in Europa, Africa et America contra gentiles, mohametanos, judaeus et haereticos impios… (1685) a Societas Jesu Apostolorum… (1694), kde si všímá především zpodobnění uherských světců (tří svatých košických mučedníků z roku 1619 a Jánose Lelesziho). Ve všech případech autorka poukazuje na latinsky psané prameny uherského původu, z nichž Balbín a Tanner přebírali informace o životě světců.

Jak jsme již předeslali, autorka shromáždila zajímavé informace o vzniku úcty k slovanským věrozvěstům sv. Cyrilovi a sv. Metodějovi. Prvním dokladem cyrilometodějského kultu je předmluva kancionálu Cantus catholici (1665), který tehdy sestavil a anonymně vydal jezuita Benedikt Szőllősi. Cyrilometodějský kult byl následně přiživován i čerpáním z moravských historických pramenů a zájmem o velkomoravskou epochu, který vzrůstal v druhé polovině 18. století, ovšem již doplněn o zájem kriticky vědecký.

Poslední podkapitolka se zaobírá vztahem uherských jezuitů k češtině jakožto literárnímu jazyku. Pro velkou část poučené veřejnosti je čeština a vydávání českých knih v Uhrách spojena především s vydáváním protestantských knih, autorka se naopak zaměřila na edice katolické a spojené s činností jezuitů. Zde se navíc mohla opřít o své dřívější, převážně knihovědné a bibliografické výzkumy. Kromě již zmíněného převodu části českého překladu Edelberta Nymburského Kochemova Velikého života Ježíše Krista do maďarštiny připomíná převzaté tituly z produkce českých jezuitských tiskáren, jako například Štejerův překlad Manniho Věčného pekelného žaláře vydaný v Trnavě roku 1701 a v Košicích roku 1742, nebo katechetické knihy sv. Petra Canisia a sv. Roberta Bellarmina v mírně slovakizované češtině. Alespoň v náznacích a povšechně se autorka dotkla problematiky překladu latinských či maďarských děl jezuitů z Uher do slovakizované češtiny (obvyklé je označení na titulním listu jako „na slovenský jazyk přeložené“). Více než samotné recepci jednotlivých titulů se Eszter Kovácsová věnuje sledování pohybu uvnitř určitých žánrových skupin v celkové produkci jezuitských tiskáren v Uhrách, jako jsou například katechetické a liturgické příručky, učebnice a mravněvýchovné práce. Neznamená to však, že by recepční problematiku zcela pominula. Vždyť velké množství důležitých bibliografických informací či informací o opakovaném tisku nalezneme v poznámkách pod čarou.

Z hlediska dosavadního výzkumu jezuitů v Uhrách autorka svou monografií v mnohém navázala na starší výzkumy maďarských historiků (zejména László Velics, László Lukács či Géza Staud), čímž se přiřadila k střední a mladé generaci historiků jako Antal Molnár a Zsófia Kádár. Závěrem lze konstatovat, že Ester Kovácsová napsala monografii, která obsahuje celou řadu objevných postřehů a přináší k tématu tak složitému, jakým je kombinace kulturních transferů, církevních dějin a hledání česko-uherských souvislostí uvnitř jezuitské komunity, nové náhledy a impulzy.

Eszter Kovács: „Légy cseheknek pártfogója, magyaroknak szószóllója…“. Cseh-magyar jezsuita összefüggések a kezdetektől 1773-ig. Budapest, Piliscsaba 2015. 367 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2017.