ONDŘEJ PODAVKA
„Kromě sebe samotných jsme si s sebou na loď přinesli následující věci: naprosto nic“ (s. 138). „Každý rok se sem posílá královský příspěvek z Nového Španělska a důchod z mexické státní pokladny ve výši pěti tisíc tolarů. Avšak peníze cestují z ruky do ruky a na každou se nemálo z nich nalepí, takže tady dostáváme necelou polovičku této částky“ (s. 260). „[Příslušníci kmene Palao] mají i svůj druh zpěvu a tance, takže nejsou úplně prosti citu pro umění: všichni dělají stejné pohyby za pomoci rukou a paží, což doprovázejí jednohlasým sborovým zpěvem. Je to vcelku zaostalý, prostý druh umění, ale špatným dojmem rozhodně nepůsobí“ (s. 390). Tato slova pocházejí z dopisů jezuitských misionářů Augustina Strobacha, Jana Tilpeho a Pavla Kleina. Rozsáhlý výbor ze zachované korespondence jejich i dalších misionářů z českých zemí, kteří odjeli působit do tzv. Západních Indií, je v pořadí druhým svazkem ediční řady překladů cestopisné literatury Itineraria nakladatelství Argo. Dopisy vybral, přeložil a poznámkami, úvodní studií a dalším nezbytným aparátem opatřil Pavel Zavadil, který se této tematice dlouhodobě věnuje formou závěrečných prací i samostatných studií (Misionáři z české řádové provincie Tovaryšstva Ježíšova v Brazílii a jejich listy do vlasti, Praha 2000, FF UK — diplomová práce; „O missionário jesuíta Joannes Gintzel e as suascartas do Brasil para Boémia nos arquivoschecos“; Ibero-Americana Pragensia. Anuariodel Centro de Estudios Ibero-Americanos de la Universidad Carolina de Praga LXI, 2007, s. 205–214; „Jazyk českých jezuitů v korespondenci z amerických a tichomořských misií (1657–1741)“; in Josef Förster, Petr Kitzler, Václav Petrbok, Hana Svatošová (edd.): Musarum Socius, jinak též Malý Slavnospis, Praha 2011, s. 71–84; „Humor a smích barokního jezuity v zámořské misii“; Sambucus. Práce z klasickej filológie, latinskej medievalistiky a neolatinistiky VIII, 2012, s. 156–169).
Ještě před samotným vypracováním překladu musel Zavadil vyhledat zachované „dopisy a zprávy“ v archivech a pořídit jejich edici. Ta je obsahem jeho dizertační práce, v níž si stanovil za cíl připravit kritickou edici veškeré dohledatelné korespondence jezuitských misionářů, kteří mířili do Západních Indií, zachované v archivech či knihovnách na území dnešní České republiky. (Navíc pracoval i s archivním materiálem uloženým v zahraničí, např. se žádostmi o vyslání z České provincie na zámořské misie, uloženými v Archivu Tovaryšstva Ježíšova v Římě.) Celkem takto zpřístupnil 114 dopisů a jednu sbírku excerpt. Jeho práce byla přitom značně ztížena tím, že se část dopisů dochovala v dosti špatném stavu a někdy dokonce pouze ve formě opisů, obsahujících četné chyby. Zavadil tak musel nejprve provést nejen přepis, ale mnohdy též rekonstrukci původního textu. Navíc dizertační práce obsahuje rozsáhlou úvodní studii, která pojednává o řadě aspektů cest a působení misionářů, jak na ně korespondence i další prameny umožňují nahlédnout, a rovněž podrobné české regesty dopisů (Bohemia Jesuitica in Indiis Occidentalibus. Latinská korespondence českých jezuitů z Ameriky, Filipín a Marián v českých a moravských archivech (1657–1741), Praha 2011, FF UK — dizertační práce).
Svým překladem tak Zavadil na svoji dizertaci navazuje. Podtitul, který Zavadil zvolil pro překlad výboru z tohoto souboru korespondence, je výstižnější, než jak tomu bylo v případě dizertační práce. Značná část dopisů a zpráv totiž vznikla ještě na evropské půdě nebo popisuje cestu do Ameriky. Zavadilova úvodní studie („Úvodem aneb co se z korespondence dozvíme“ [s. 17–49]) obsahuje informace o proceduře předcházející vyslání uchazečů do misií, o samotné cestě misionářů na místo určení a o realitě v misiích, kterou porovnává s původními představami misionářů. Zavadil přitom mohl vycházet jen z poměrně malého množství literatury věnované misionářům — členům České provincie a těžící z jezuitské korespondence. Na prvním místě lze zmínit Cesty ve znamení kříže. Dopisy a zprávy českých misionářů XVII.–XVIII. věku ze zámořských krajů Zdeňka Kalisty (1941) a dále především diplomovou práci Jiřího K. Kroupy a publikace Josefa Vraštila, Simony Binkové, Markéty Křížové, Pavla Štěpánka nebo Josefa Koláčka. Zvláštní pozornost Zavadil ve své úvodní studii věnuje zmíněnému Pavlu Kleinovi (1652–1717), a to jak pro velké množství dopisů, jež se od něj dochovaly (celkem 34, z nichž byla přeložena a otištěna polovina), tak kvůli Kleinově kariéře, která vyvrcholila úřadem filipínského provinciála, a publikační činnosti. Studie je ale bohužel kratší než příslušné kapitoly dizertace (zde na s. 34–100).
Soubor dopisů, z nichž Zavadil vybíral listy pro překlad, se od odevzdání dizertace rozšířil o nově objevené dopisy od Ignáce Fritze, Jana Křtitele Oppitze a Jindřicha Richtera (s. 755, 773–774, 803). Z celkového korpusu přeložil přibližně polovinu listů, celkem 60; edice všech s výjimkou dvou (s. 181–185, 405–416, srov. s. 803) se nachází v Zavadilově dizertaci. Při výběru dopisů se z pochopitelných důvodů soustředil na ty, jež dosud přeloženy nebyly. Nezařadil především dopisy Šimona Boruhradského, Františka Boryně ze Lhoty, Václava Eymera, Jindřicha Richtera, Antonína Malínského a Alberta Bukovského, obsažené v Kalistových Cestách ve znamení kříže (zde na s. 33–105, 130–160), dále Stanislava Arleta, vydané Josefem Koláčkem (Tři tovaryši, Řím 1993, s. 59–71), a zprávu Samuela Fritze o svém splutí Amazonky, jejíž překlad byl publikován Simonou Binkovou a Josefem Polišenským (Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století, Praha 1989, s. 455–474). Na dopisy těchto misionářů Zavadil upozorňuje na začátku příslušných oddílů, do kterých by patřily, pokud by byly vybrány k překladu (s. 272, 395, 449, 535, 577).
Ačkoli první a poslední přeložený dopis jsou od sebe vzdálené 84 roky, všechny s výjimkou tří (s. 53–64, 317–318, 577–581) pocházejí z mnohem kratšího období 1678–1703. Na rozdíl od své dizertace, kde jsou dopisy řazeny abecedně podle odesílatelů, je Zavadil v publikovaném překladu roztřídil do šesti částí podle jednotlivých výprav. Tento způsob je jistě vstřícnější vůči čtenářům, kteří si tak mohou přečíst dopisy vztahující se k jedné výpravě či zemi bez nutnosti vyhledávání napříč publikací. Některé části jsou rozděleny dále na další oddíly podle toho, odkud byly odeslány. Nejrozsáhlejší je v pořadí druhá část (35 dopisů), do níž byly zařazeny zprávy účastníků výpravy, která se vydala na cestu roku 1678. Jejími členy byli i ti z dopisovatelů, od nichž se dochovalo nejvíce listů — vedle Pavla Kleina také rovněž výše citovaný Augustin Strobach (1646–1684; přeloženo šest dopisů).
Obsah jednotlivých dopisů se liší v závislosti na mnoha faktorech. Nejvíce se odvíjel od toho, zda zprávy zachycovaly cestu na místo misionářského působení, nebo naopak situaci v misii a jejím okolí a úspěchy či nezdary misionářů. Je příznačné, že většina dopisů patří do první skupiny. Velká část korespondence zmíněné výpravy z roku 1678, která nejprve zmeškala svoji flotilu a poté jejich loď v další, „náhradní“ flotile ztroskotala u Cádizu a pouze některým misionářům se podařilo dosáhnout přijetí na jiných lodích, obsahuje vylíčení těchto situací. Další dopisy obsahují první dojmy z Nového světa a zprávy o přesunu po souši do misie. Tragický rozměr mají listy členů výpravy do Jižní Ameriky z let 1683–1685, při níž velká část misionářů zemřela ještě během cesty do misií. Členové další výpravy (1686–1687) posílali stížnosti na aroganci a různé nekalé praktiky ze strany Španělů. Z misií samotných psali misionáři o svých úspěších i nesnázích, popisovali zvyky místních obyvatel, ale také líčili průběh jejich vzpour. V několika případech dopisy obsahují také popisy smrti misionářů, mj. zmíněného A. Strobacha. Hodný zmínky je rovněž poslední dopis P. Kleina, jenž obsahuje zprávu o domorodém kmeni Palao, pocházejícím patrně z Palau nebo Karolín, odkud vítr zanesl dva čluny s 29 příslušníky kmene až na Filipíny. Jedná se o první známé písemné svědectví o těchto ostrovech. Bez ohledu na místo sepsání dopisy obsahují popisy flóry a fauny, dosud misionářům neznámých, především těch, jež byly využívány jako potraviny či léčivo.
Výběr informací, jejich hodnocení a vůbec celkový tón dopisu však významnou měrou ovlivnila také samotná osobnost misionáře. Zatímco Augustin Strobach dává domorodce za vzor křesťanům (s. 339–340), Adam Gilg (s. 524), Jan Gintzel (s. 551) a Josef Neumann (Pavel Zavadil: Bohemia Jesuitica, s. 439), je označují za zvířata nebo je k nim alespoň přirovnávají. Zvláště pozoruhodnou osobností byl několikrát zmíněný Pavel Klein, mj. pro jeho jazykovou vybavenost, zjevnou touhu po poznávání neznámého světa, pozorovací talent i kritické postřehy, a to i např. ohledně španělských jezuitů.
Významnou složkou Zavadilovy práce je pečlivě vypracovaný poznámkový aparát. Autor se zaměřil nejen na identifikaci osob a míst zmíněných v přeložených dopisech, ale zejména na osvětlení reálií v nich popisovaných, ať již se jedná o přírodniny, nemoci a léčiva nebo části oděvů a další předměty denní potřeby. Rovněž se pokoušel dohledávat další listy, na něž pisatelé přeložených dopisů odkazují, u řady z nich však zjistil, že se nedochovaly. Dále opravoval omyly pisatelů a upozorňoval na slovní hříčky, které nebylo možné v překladu zachovat (s. 665, pozn. 176; s. 666, pozn. 194). Mezi poznámky k obsahu dopisů byly zařazeny i poznámky textové, které upozorňují na nejasnou interpretaci nebo nejisté čtení některých pasáží; některá porušená místa se Zavadilovi podařilo doplnit s využitím opisů uložených v zahraničí (s. 674, pozn. 113).
Z uvedeného je zřejmé, s jakými problémy byl Zavadil nucen se při překladu vypořádat. Kromě specifik dobové latiny a zmíněného stavu dochování textů a z toho plynoucích problémů jde zejména o obtíže dané charakterem textů, v nichž se jejich pisatelé snažili pojmenovat pro ně neznámé věci pomocí pojmů používaných pro evropské reálie nebo vytvářením nových slov, která Zavadil nyní musel pracně rozšifrovat za pomoci latinské etymologie či výrazů z románských nebo domorodých jazyků. Jazyk překladu je velmi čtivý a přístupný pro široké čtenářské spektrum. Pouze velmi malé množství míst nepůsobí jako optimální překlad, např. (navrhované znění uvádím v závorce): „stěžeň o velikosti středního stromu“ (s. 58; středně velkého/silného stromu), „Indiáni pěstují také slepice“ (s. 256; chovají). Naprosté minimum je rovněž chyb gramatického rázu, např.: „dostaví-li na vizitaci jejich redukce“ (s. 562; dostaví-li se). Vzhledem k objemu přeloženého korpusu a k malé závažnosti nedostatků je však lze považovat za zanedbatelné.
Za poznámkovým aparátem dále následuje studie Simony Binkové, nazvaná analogicky k úvodní kapitole „Závěrem aneb co se z korespondence nedozvíme“ (s. 679–724), přinášející základní informace o veškerých výpravách jezuitských misionářů z českých zemí do Západních Indií, ať se již od jejích účastníků dochovala a byla objevena korespondence, či nikoli, až po poslední výpravu z roku 1755 do Mexika. Publikaci uzavírají přílohy, jež tvoří bibliografie, informace o veškerých zjištěných dopisech jezuitů ze Západních Indií, dochovaných v České republice, rejstřík adresátů dopisů, samostatný výkladový slovníček, sloužící k vysvětlení dobových pojmů především z řádového prostředí, dále převodník měr a vah, ediční poznámka, seznam map otištěných v knize a konečně jmenný a místní rejstřík.
Co se týče redakční a grafické stránky knihy, je třeba kladně ohodnotit zejména obrazový doprovod, který tvoří barevná obrazová příloha a dále do textu umístěná černobílá vyobrazení a mapy. Jejich výběr lze označit za příhodný, bohužel však kniha obsahuje pouze seznam map, nikoli již ostatních vyobrazení. Pozastavit se chci u umístění poznámek do samostatného oddílu za přeloženými dopisy, jež může čtenáři do jisté míry znepříjemnit čtení knihy. Na rozdíl od poznámek k ryze odborným pracím, které z velké části obsahují především odkazy na prameny a literaturu a jež nejsou vždy nezbytné pro porozumění hlavního textu, jsou pro ně Zavadilovy výkladové poznámky naopak zásadní a představují důležité doplnění textu dopisů a součást celkového sdělení. Od nakladatelství by proto bylo pro čtenáře vstřícnější (a jistě taktéž v případě dalších svazků řady Itineraria), pokud by byly umístěny pod čarou na téže straně, kde se nachází okomentované místo, aby nemuseli několikrát za stránku „přeskakovat“ mezi poznámky a zpět, což je zvláště nepohodlné vzhledem k objemnosti knižního bloku. Je rovněž otázka, zda by nebylo pro čtenáře pohodlnější, pokud by kniha byla vytištěna na formátu B5, díky čemuž by mohl být svazek o něco útlejší.
Zavadilově publikaci není co vytknout. Naopak je třeba vysoce ocenit kvalitní, náročnou a záslužnou práci, která jistě najde odezvu jak u badatelů v oblasti dějin cestování, církevních či kulturních dějin, ale také různých oborů přírodních věd, tak u zájemců o tato témata z řad laické veřejnosti.
Pavel Zavadil (ed.): Čeští jezuité objevují Nový svět. Dopisy a zprávy o plavbách, cestách a živobytí z Ameriky, Filipín a Marián (1657–1741). Praha, Argo 2015. 832 strany.
Vyšlo v České literatuře 3/2017.