Stať představuje problematiku vědeckého diskursu sociální koheze od nejobecnějších teorií sociální integrace až po způsoby jejího měření, definice a diskuse základních analytických konceptů. Autoři rozlišují dvě úrovně obecnosti výskytu pojmu sociální soudržnosti: (1) problematika vytváření a udržování sociálního řádu obecně, (2) studium zabývající se pouze určitými mechanizmy sociální soudržnosti (občanská participace, indikátory kvality života, efektivita spolupráce apod.). První část rozlišuje obecné sociologické teorie podle toho, jak k problému integrace přistupují (dimenze norem/procedur a struktury/relace), druhá část uvádí nejvýznamnější empirické přístupy ke studiu koheze na mikro- a celospolečenské úrovni a jejich indikátory. Autoři rozlišují mezi přístupy k integraci „zdola“ (např. faktory vnitroskupinové koheze, interpersonálních sítí) a normativně multidimenzionální přístupy, které chápou makrosociální soudržnost ve smyslu „dobré společnosti“. V závěru autoři navrhují konceptuální rámec pro studium koheze české společnosti vycházející z teorií občanské integrace Parsonse, Lockwooda a Habermase. Zahrnuje dimenzi sociálních nerovností (legitimita a míra začlenění) a dimenzi kolektivního sociálního kapitálu (participace, důvěra, tolerance). Za klíčovou přitom považují přemosťující formu sociálního kapitálu (meziskupinová důvěra a tolerance).
Newsletter
Facebook
Twitter