Ohlédnutí za rokem, ve kterém se klima stalo sociální silou

Abstrakt: Rok 2010 byl mimořádně suchý. V Číně se dokonce jednalo o nejsušší zimu za posledních sto let, takže bylo nutné zvýšit dodávky obilí pro 300 milionů lidí. V Rusku se urodilo o 33 % obilí méně, než byla očekávaná sklizeň. Na Ukrajině ztráty dosáhly 20 % a v Kanadě 14 %. V červnu 2010 stála tuna pšenice 157 amerických dolarů, ale o půl roku později už dvojnásobek – 326 dolarů. Např. průměrný Egypťan vydává za jídlo 40 % svého platu, ale ti chudší mnohem víc. Chléb přitom představuje zhruba třetinu kalorií, které Egypťané a obecně obyvatelé severní Afriky spotřebují. Vysoké ceny pšenice proto posouvají několik desítek milionů Egypťanů směrem ne k nedostatku, ale přímo k hladu. V měřítku Blízkého východu počet takto postižených lidí může být podle různých studií mezi 100-200 miliony. Proč si Evropané zdražení nevšimli? Protože za jídlo dáváme jen kolem 15 % platu a v chlebu platí víc přidanou hodnotu – pečení, balení, rozvoz a marže celého obchodního řetězce než cenu mouky. Navíc konkurence tlačí dolu transakční náklady a marže, takže kupodivu se zdvojnásobení cen obilí na ceně evropského chleba nemusí skoro projevit, zatímco na Blízkém východě uvrhne do nouze několik desítek milionů lidí.
Devět největších světových dovozců obilí měřeno v kg/hlavu pochází z Blízkého a Středního východu a z toho v sedmi státech vypukly po zdražení potravin nepokoje. Všimněte si přitom, že z globálního problému, tedy klimatické změny, která se navíc odehrávala zejména v Rusku a Číně, vznikl lokální problém ve vzdáleném Egyptě, Sýrii a okolních státech. Arabské jaro by nejspíš jednou vypuklo tak, jako tak, ale klimatická anomálie jeho příchod určitě uspíšila.