V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
PIOTR GIEROWSKI
Antologie Český strukturalismus v diskusi v redakci Ondřeje Sládka, která byla publikována v roce 2014, představuje šestnáctý svazek edice Strukturalistická knihovna vydávané brněnským Hostem, neobyčejně záslužného nakladatelského projektu propagujícího i připomínajícího strukturalistické dědictví. Jednotlivé tituly zmíněné edice jsou pracemi z oblasti strukturalismu nejen českého, ale i slovenského, polského, francouzského aj. Jejich autoři sledují strukturalistické myšlení v celém časovém rozmezí: od české prestrukturální tradice přes práce tří generací klasiků českého strukturalismu (Jana Mukařovského, Jiřího Veltruského, Mojmíra Grygara, Lubomíra Doležela, Květoslava Chvatíka nebo Miroslava Červenky) po kontexty německé recepční estetiky či tartuské sémiotiky. Recenzovaný svazek doplňuje naznačený strukturalistický záběr o nový aspekt — ambicí jeho redaktora bylo představení výběru prací západních badatelů, kteří se v období sedmdesátých až devadesátých let 20. století podíleli na širokých evropských diskuzích o českém strukturalismu: analyzovali jeho doktrínu, pojmový systém, zkoumali jeho kořeny (domácí i zahraniční), zkoušeli ho tvůrčím způsobem spojovat s jinými metodologickými školami.
Aage A. Hansen-Löve je emeritní profesor slavistiky mnichovské univerzity (Ludwig-Maximilians-Universität München), kde působil v oboru slovanské filologie v letech 1987–2013. Žije ve Vídni, odkud pochází a kde studoval slavistiku a byzantologii a později pracoval na univerzitě jako asistent. Na začátku sedmdesátých let absolvoval studijní pobyty v Praze a v Moskvě, v té době vznikala jeho doktorská práce o formalismu, obhájená v roce 1975, knižní vydání 1978. Ve své habilitaci se věnoval mytopoetice ruského symbolismu. Člen rakouské Akademie věd (Philosophisch-Historische Klasse der Österreichischen Akademie der Wissenschaften), od roku 1978 je spoluvydavatelem slavistického periodika Wiener slawistischer Almanach.
PETRA KOŽUŠNÍKOVÁ
Autoři publikace Sedm statečných a spol. si vytyčili úkol „analyzovat jeden z nejvýraznějších fenoménů současné české literární kultury“ (s. 9), jímž rozumí tvorbu českých autorek-prozaiček. Přínosná je však jen zčásti, a to právě v těch příspěvcích, v nich badatelé dokážou kriticky reflektovat vědecké možnosti nastoleného konceptu a vyvarovat se příliš zobecňujících až neopodstatněných generalizací. V téměř polovině textů však dochází ke střetu se základy nastolené perspektivy a tím s požadavky na vědeckou práci. Příručka by tak mohla sloužit jako názorná ukázka toho, jak může vypadat hodnotné pojednání s využitím byť rozporuplné typologické kategorie rodu autora a jak si lze na tomtéž lidově řečeno vylámat zuby.
STEFAN SEGI
Literárněvědné monografie o písňovém textu nejsou v českém ani zahraničním kontextu běžnou záležitostí. Smysl populární písně v nejširším slova smyslu totiž vzniká součinností několika mediálních rovin (text, kompozice, interpretace, sonická složka, vizuální prezentace — ať už zafixovaná v podobě videoklipu, či jako pódiová prezentace, móda, místo v dobové popkultuře atd.), které nelze při interpretaci artefaktu jednoduše oddělit, a tak pouhý literární rozbor nutně působí jako značná redukce. Z tohoto důvodu se zatím největší pozornosti literárních vědců těší texty folkových autorů-písničkářů, u kterých je textová složka alespoň zdánlivě dominantní částí sdělení (viz např. Přemysl Houda: Intelektuální protest, nebo masová zábava?; Zdeněk R. Nešpor: Děkuji za bolest…; či kapitola o folkových textech od Jiřího Trávníčka v knize Na tvrdém loži z psího vína).
JAKUB JARINA
Sousloví český horor zpravidla vyvolává otázku, zda něco takového vůbec existuje. Z pohledu dnešního čtenáře se skutečně může zdát, že horor je v české kultuře něco exotického a ojedinělého, co se teprve v porevoluční době nesměle a opatrně nadechuje k životu. Mezi současnými autory i příznivci žánru — ať už literárního, nebo filmového — se lze setkat s představou jistého průkopnictví, zakládání tradice u nás dosud nepřítomné. Tomu napomáhá i nakladatelská praxe, spojující český horor s hesly o hledání českého Stephena Kinga, a v neposlední řadě i chybějící odborná reflexe žánru. U posledně jmenovaného můžeme nicméně sledovat jistý posun: po nevyhnutelně nevyrovnaném a roztříštěném sborníku příspěvků ze slovenské konference Strach a hrôza (2011) a polské monografii Groza po czesku (2014) Patrycjusze Pająka vyšla na konci loňského roku i kniha Martina Jirouška Černý bod s výmluvným podtitulem „Horor v českých zemích“.