Previous Next
Apologetika fantastické literatury PAVEL ŠIDÁK Cílem knihy Terezy Dědinové je iniciovat diskuzi o fantastické literatuře, což znamená zejména překlenout...
Jedna generace Swéerts-Šporkových a její textové praxe CLAIRE MÁDLOVÁ Ve své poslední knize se Veronika Čapská chopila historiografií již bohatě zpracovaného tématu — rodiny...
Posthistorie stržená dějinami VÁCLAV SMYČKA Studium paměti se etablovalo společně s dalšími „obraty“ kulturních věd v závěru minulého století, tedy v...

CLAIRE MÁDLOVÁ

Ve své poslední knize se Veronika Čapská chopila historiografií již bohatě zpracovaného tématu — rodiny Šporků, a nutno říci hned úvodem, že s využitím řady nově objevených pramenů a díky širokému teoretickému vybavení se jí podařilo učinit to zcela inovativním způsobem. Oproti dosavadním uměleckohistorickým, hospodářským a náboženským studiím se autorka zaměřila na kulturněantropologickou analýzu praxí zacházení s texty u jedné generace Šporkových, konkrétně u dvou dcer známého Františka Antonína Šporka (1662–1738), Marie Eleonory (1687–1717) a Anny Kateřiny (1689–1754), a chotě druhé jmenované, Františka Karla Swéerts-Šporka (1688–1757).
Struktura knihy sleduje jednotlivé soubory pramenů (tištěné překlady náboženských spisů, biograficko-nekrologické tisky, devoční a hospodářské spisy určené členům domácnosti a poddaným a konečně korespondence Anny Kateřiny s benediktinkami kláštera v jihotyrolském Sonnenburgu) a s nimi spojené textové praxe, jimiž autorka v návaznosti na Rolanda Barthese rozumí „procesy vznikání, organizace a strukturování textů, různé způsoby zacházení s nimi“ (s. 14). Každá kapitola monografie se soustřeďuje na jednu nebo dvě dominantní problematiky, což umožňuje snadnou orientaci v četbě navzdory značně nepravidelnému rozvrhu knihy.
První kapitola se zabývá překladatelskou prací obou sester Šporkových mezi lety 1702 a 1715, zejména pak překlady Marie Eleonory, jež vstoupila do řádu celestinek. Zprvu pobývala v nově založeném konventu v Rottenbuchu (u Bolzana) a na rozdíl od své sestry nikoli za účelem pouhé výchovy. Anna Kateřina totiž v mládí žila u benediktinek v Sonnenburgu, pak však byla nucena k sňatku, aby zabránila vymření rodu Šporků. Veronika Čapská sleduje na základě analýzy paratextuálního aparátu samotných knih, vazby s původními texty a písemných pramenů několik témat, jež se týkají překladatelské práce a otcovského dohledu nad ní.
Základní otázka autorství překladu, jeho přiznání, skrývání či zakódování do samotných tisků se kříží s otázkou postavení a autonomie žen v literárním provozu. Veronika Čapská ukazuje, že Marie Eleonora plně využila možností, které nabídlo její liminální postavení mezi autorstvím a anonymním překladatelstvím. Mladá celestinka netradičně přeložila teologické traktáty, preskriptivní spisy řádu, ale také části Písma (žalmy); byla aktivní při výběru textů, zasahovala do přeložených textů a individuálně vystupovala v předmluvách.
Ohledně otázky zprostředkovatelské úlohy překladů odhalují nečetná srovnání různých verzí v překladech náznaky domestikace a upřesnění nebo rozvíjení určitých elementů. V těchto zásazích a zejména v jejich explicitních objasněních, které Eleonora Šporková podává v úvodu vydaných překladů, tkví sebevědomí a autonomie překladatelky. Veronika Čapská tak ukazuje příležitost, které se chopily překladatelky, aby se sebevědomě autorsky prosadily v rámci rodové strategie svého otce a praxe náboženského i asketického psaní. Název úvodní kapitoly hovoří o překládání ve věku krásných nevěrnic. Autorka provádí zevrubnou kritiku tohoto výrazu, poukazujíc přitom na normativní představy o překladech i na zjevný genderový topos, které obsahuje. Přesto se výraz nejeví jako funkční analytický pojem, spíše se jedná o líbivou metaforu, vhodnou pro esteticky cenné překlady, které se buď zasloužily o zprostředkování textů jinak těžko přístupných (např. textů ve starořečtině), nebo se těšily rozšíření jako samostatná díla navzdory jejich odchýlení od původního vzoru — což ovšem není případ překladů sester Šporkových.
Druhá kapitola je věnována spisům biografického rázu, např. duchovní biografii Anny Kateřiny, napsané jejím zpovědníkem Gregorem M. Zinckem, pohřebnímu kázání Františka Karla a kázaní při Eleonořině vstupu do kláštera. Autorka tyto texty zasazuje do různých analytických rámců: šlechtické rodové strategie, pohřební kazatelské praxe, hagiografie mystických světců, ale i do rámce antropologických přechodových momentů — v tomto ohledu jsou smrt a vstup do kláštera analyzovány souběžně. Z bohaté intertextuality čerpá Veronika Čapská četné příklady z vypůjčování motivů jedním žánrem z druhého. Diskurz o rodu Šporků se např. postupně soustřeďuje na charitu jako hlavní rodovou ctnost (aby bylo zažehnáno všeobecně známé podezření z kacířství). Vojenská zdatnost předků se proměňuje v boj o ctnost v případě Anny Kateřiny, jež se stává svou chudobou, charitativní činností a svým až mystickým přijetím Boha zrcadlem ctností, jež by měly být následovány. Prvním takovým napodobitelem je podle této literatury její manžel František Karel, jehož pohřební kázání reprodukuje narativ o obrácení k víře („od Saula k Paulovi“). Tyto životopisy zjevně prošly „čistkami“ a Veronika Čapská podotýká, že ponechávají stranou takové důležité momenty, jako např. Kateřinino mateřství nebo vztahy k aristokratickým kruhům a ke dvoru. Autorka se však nesnažila zhodnotit dopad těchto textových strategií v rámci šlechtické reprezentace, a tak nevíme, zda byly úspěšné a pomohly vzestupu či udržení pozice rodu Swéerts-Šporků.
Třetí kapitola rekonstruuje společenské praxe se dvěma typy textů adresovaných poddanskému prostředí manželů Swéerts-Šporků, devoční literaturou a hospodářskými instrukcemi, které autorka společně označuje pojmem preskriptivní literatura. Veronika Čapská ukazuje, že tyto dva soubory textů, které se mohly zdát antitetické, dokud na ně historiografie nahlížela prizmatem paradigmatu osvícenského pokroku, v sobě nesou projekt zavedení určitého řádu, který je pokládán za ideální společenské uspořádání. Díky velice cennému archivnímu materiálu se dozvídáme o dosud neznámém praktickém využití devoční literatury rozdávané členům domácnosti (Hofstaatu) a poddaným. V rámci bratrstev a jejich obřadů byl praktikován intenzivní dohled nad jednotlivci, a to zejména prostřednictvím zbožných kolektivních praktik, jejichž vzorem byl klášterní život. Hospodářské spisy dále zaváděly písemný režim komunikace díky výměnám instrukcí a zpráv, které upevnily hierarchizovaný společenský řád a úzké společenské vztahy na poli panské správy. Reprezentují proto „tělesný“ pendant duchovní správy v celkové společenské ekonomii. Oba soubory textů předesílají důraz, který osvícenská vrchnost často kladla na společenské uspořádání svých panství, neoddělitelně od svého agronomicko-hospodářského úsilí.
Poslední kapitola se soustřeďuje na korespondenci Anny Kateřiny s členkami kláštera v Sonnenburgu, díky níž lze mj. rekonstruovat cirkulaci a výměnu knih a textilních prací. Na základě antropologického chápání pojmu daru autorka rozšiřuje dosavadní poznání společenského zázemí klášterů mimo jejich zdi, což je jedno z jejích dlouhodobých výzkumných témat.
Monografie Veroniky Čapské představuje výrazný příspěvek k historiografii textových praktik raného novověku v různých „společenstvích čtenářů“ (Chartier) a zvláště způsobů osvojení textových modelů a žánrů a zprostředkování kulturních vzorů. Kreativně přitom pracuje s poststrukturálním chápáním textu a využívá nejnovějších výzkumů kladoucích důraz na textovou materialitu, paratextuální aparát a intertextuální vazby. Kniha je však též příspěvkem k historiografii širších sociálních otázek, jako jsou akceschopnost žen a individualit vůbec, k zapojení klášterních komunit do společnosti a ke společenskému angažmá šlechticů na svých panstvích.
Čapská sice v duchu novější české historiografie šlechtictví v souvislosti se sociální přináležitostí zkoumaných (píšících) osob pravidelně odkazuje na Bourdieuův pojem habitus (jeho práce o distinkci nevyužívá), avšak v souladu s novější pragmatickou sociologií, která se k bourdieuovským strukturálním analýzám postavila kriticky, přesvědčivě ukazuje autonomii aktérů a odchýlení od habitu. Tuto revizi však autorka provádí nikoli na základě zmíněné pragmatické sociologie, ale prostřednictvím kulturněantropologického pojmového aparátu (gender, dar, kulturní zprostředkování…). Daří se jí ukázat, že lpění na zavedeném sociálním postavení či hierarchii a na sdílených představách o nich (tj. naplňování očekávání vůči dcerám šlechtické rodiny, zbožným šlechtickým ženám, aktivním patronkám řádu), nezakazovalo určité transgrese, autonomii a sebevědomí.
Flexibilita praxí s texty umožňuje totiž sledovat nekonečné inovace, osvojování a smyslové posuny, které aktéři mohou učinit i v rámci pevných forem. Tuto protikladnost mezi formalitou určitých praktik a novátorstvím představ, které o nich aktéři vyvíjí, snad nejlépe formuloval Michel de Certeau, z jehož prací však Čapská použila pouze teze o mystickém psaní, přestože jeho teorie o „formalitě praktik“ patří k nejúčinnějším nástrojům pro zkoumání proměn praktik a (nejen) náboženských představ v době před sekularizací a osvícenskou modernizací (a byla přeložena do češtiny).
S ohledem na striktně analytickou formu a hustotu autorčina výkladu, jenž se zásadně vyhýbá popisnému vyprávění, nemá čtenář snadnou pozici, pokud si chce udělat samostatnou představu o bohatém pramenném materiálu a osvojit si ho. Proto jistě uvítá, že Veronika Čapská na závěr své knihy zařadila edici korespondence Anny Kateřiny s celestinkami v Sonnenburgu. Čtenář též ocení přiblížení materiality písemných pramenů, které kniha umožňuje díky celostránkovým obrazům a medailonkům. Přes úplnost a důkladnost studie lze doufat, že o Šporkových a Swéertsových ještě uslyšíme — na to, aby byli umlčeni, po sobě zanechali příliš spisů.

Veronika Čapská: Mezi texty a textiliemi. (Swéerts)-Šporkové, textové praxe a kulturní výměna na přelomu baroka a osvícenství. Praha, Scriptorium 2016. 326 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2017.