Levice a pravice – dva pojmy užívané velmi často politiky, žurnalisty i běžnými lidmi. Pojmy, jejichž obsah je intuitivně všem zřejmý, který by však jen málokdo dokázal jednoznačně vysvětlit. Historik by jistě poukázal na dějinné souvislosti původu pojmů v době Francouzské revoluce a jejich vývoj v kontextu vývoje moderních společností, politolog by zřejmě vnesl hledisko rozložení sil v oblasti boje o politickou moc a jeho vývoj, politik by si možná vystačil s jednoduchými přirovnáními typu my a oni a v běžné řeči bychom se zřejmě nejčastěji setkali s lidovými názvy politických stran a termíny jako sociální jistoty apod.
Ačkoli je klasické vnímání politického prostoru jakožto linie vedoucí od levice k pravici běžné a běžně také používané, není jediným schématem, podle nějž je možné politické subjekty či názory řadit. Kromě toho jde již podle některých autorů o koncept zastaralý a nevypovídající přesně o skutečném rozložení sil a názorovém prostředí na poli politiky. Svého času fungoval jako poměrně spolehlivý model politické skutečnosti, nicméně doba jeho slávy již pominula. O to překvapivější je, s jakou setrvačností se oba pojmy udržují v zásobárně běžně používaného výraziva. Levičák je proto stále ještě označení člověka, prosazujícího - mimo jiné - co nejširší oblast sociálních jistot, které by měl zabezpečovat stát, zatímco pravičák je nejčastěji označení pro člověka, který by státní paternalismus co nejvíce omezil a starost o svůj osud by ponechal v maximální možné míře na každém jednotlivci. Obyčejně se předpokládá, že oba ideální typy jsou svými protiklady, že leží na opačných koncích jakési pomyslné stupnice. Každý z nás je pak podle tohoto modelu orientován buď pravicově, nebo levicově.