Časopis - Archiv

Politická věda konvenčně považuje politickou moc a politické procesy za pouhé prostředky, které slouží reprezentaci zájmů jednotlivců či různých skupin v podmínkách moderní (masové) demokracie. Představa politiky nejen jako souboje různých subjektů o získání, udržení a využívání moci ve společnosti, ale i aktivity zahrnující zprostředkování a smiřování oponujících si zájmů je široce sdílena. Řada teoretiků oprávněně zdůrazňuje, že ona mocenská gravitace v politice není věcí bezúčelnou, leč sloužící tomu, aby držitelé moci byli schopni prostřednictvím závazných rozhodnutí prosazovat své zájmy a cíle [Easton 1979; Tansey 1995]. Naproti tomu nemalá část občanstva je přesvědčena, že politika vlastně není nic jiného než svévolný boj o moc, jejíž získání a výkon (a s ním spojené prebendy) jsou také jejím hlavním smyslem. Ideologie a programy jsou z daného úhlu pohledu jen jakási přebytečná pozlátka, zakrývající skutečnou podstatu věci.

Evropa vymírá. Vymírá v tom smyslu, že porodnost je hluboko pod hranicí prosté reprodukce, tedy pod počtem 2,1 dítěte na jednu ženu . Tuto skutečnost víme dlouho a s jistou nonšalantností hodnou evropských intelektuálů ji označujeme za „demografickou sebevraždu". Je pochopitelné, že tento jev fascinuje myslitele konzervativní, ultrakonzervativní a stejně tak liberály nebo levicově založené komentátory. Konečně bylo nalezeno kolbiště, kde se lze pobít až do posledního argumentu, jakýsi ideologický Mortal Kombat . Avšak nehledě na vášnivé boje a přestřelky, na surové výpady a vzájemné osočování vlastně všichni, bez rozdílu politického vyznání, sledujeme naše umírání strnule jako oběť hada, která zkameněle čeká na svůj neodvratný osud. Mudrujeme, očekávajíce tupě a hloupě konec.

Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010 přinesly řadu překvapení a v kontextu dlouhodobého vývoje české politické scény a stranického systému, který se od druhé poloviny 90. let až donedávna jevil jako již poměrně usazený a stabilizovaný, představovaly silný otřes, jenž těžce zasáhl prakticky všechny etablované strany. Ve volebním vysílání České televize v reakci na zveřejnění prvních odhadů volebních výsledků, jež se od skutečnosti tentokrát příliš neodchýlily, padala ze strany renomovaných politologů a komentátorů vyjádření, že to je „největší revoluce v jedněch jediných volbách“ (Tomáš Lebeda), „že tyto volby jsou zemětřesením z hlediska politologického a že dojde k restrukturalizaci celého stranického systému“ (Michal Klíma) nebo že to je „revoluce v stranickém systému a nejsenzačnější výsledek od voleb v roce 1996“ (Jindřich Šídlo), jakkoli zde zaznívaly i poněkud odlišné názory. Mohutný dojem převratnosti volebního výsledku ještě do konce téhož dne umocnila i okamžitá rezignace či poskytnutí funkce k dispozici hned tří předsedů doposud parlamentních stran a jedné strany mimoparlamentní. Posléze o květnových volbách jako o revoluci v stranickém systému nebo o politickém zemětřesení poměrně běžně referovali nejen novináři, političtí komentátoři nebo aktéři politického dění, ale i autoři odborných politologických textů. Ačkoli podobná vyjádření lze vnímat i jako určitou terminologickou nadsázku, senzacionalizující žurnalistickou zkratku nebo rétorickou hyperbolu, těžko jim lze při pohledu na suchá fakta upírat jakékoli věcné opodstatnění.

Již několik let se problematika způsobů hlasování ve volbách těší velké pozornosti odborníků v takřka všech vyspělých demokraciích. Politologové, právníci, počítačoví experti i běžná veřejnost diskutuje výhody a nevýhody nejrůznějších forem hlasování, ať už dlouhodobě používaných či nově zaváděných, přičemž všeobecná shoda panuje v názoru, že klasický způsob hlasování používaný od roku 1858, tedy vhazování tištěných volebních lístků do volebních uren, je již překonaný a neodráží životní styl obyvatel ve 21století. Faktem je, že proměna charakteru společnosti spočívající zejména v rozvoji moderních komunikačních technologií zakládá potřebu doplnit a v budoucnu dokonce nahradit tradiční metody hlasování novými alternativními formami. Alternativními formami hlasování se přitom rozumí netradiční způsoby výběru kandidátů ve volbách a jedná se konkrétně o korespondenční hlasování, telefonní hlasování (s využitím pevné linky i mobilního telefonu), hlasování prostřednictvím digitální televize a internetové hlasování rozšířené také pod názvem elektronické volby nebo on-line volby.

Moravcová, Eva. „Jaká je ochota občanů spolupracovat s policií a co ji ovlivňuje?“ Naše společnost 11 (1): 47-56, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.1.5

Většina spáchaných trestných činů není odhalena policií samotnou. Její práce, pokud má být efektivní, výrazně závisí na ochotě občanů s touto institucí spolupracovat. Příspěvek porovnává míru této spolupráce v České republice a v ostatních evropských zemích, které se zúčastnily výzkumu ESS R 5, a zaměřuje se na faktory, které ji ovlivňují. Vzdělání, pocit bezpečí při procházení se po setmění v okolí bydliště nebo spokojenost s jednáním policejních úředníků hrají ve vysvětlení ochoty ke spolupráci s policií důležitou roli. Výsledky analýz dále ukazují, že Česká republika a další postkomunistické země jsou charakterizovány relativně nízkou legitimitou policie stejně jako nízkou úrovní spolupráce veřejnosti s touto institucí. Data přitom naznačují, že legitimita je značně ovlivněna důvěrou veřejnosti v policii a přesvědčením o její transparentnosti. Ty jsou však v České republice stále na poměrně nízké úrovni.

Horák, Vít. 2013. „Kampaň před prvním kolem české prezidentské volby v roce 2013 z perspektivy Alexanderovy performativní teorie." Naše společnost 11 (2): 30-40, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.2.3

Předložený text se snaží aplikovat performativní teorii Jeffreyho Alexandera na politickou kampaň před českými prezidentskými volbami v roce 2013. Cílem textu je ukázat specifika tohoto přístupu ve srovnání s rozšířenějšími teoriemi, které volební chování vysvětlují prostřednictvím zájmů (interests) jednotlivců či socioekonomických struktur. Text představuje základní koncepty Alexanderova pojetí a specifikuje je na konkrétních příkladech z kampaně k českým prezidentským volbám 2013. Jedná se především o koncept občanské sféry, pojem kolektivní identity a reprezentace, binární kódy (binaries) a hraniční sféry (boundaries). Text je teoretickým předstupněm podrobnější interpretace celé volební kampaně před prezidentskými volbami.

Cílem předkládaného příspěvku je objasnit roli programů pracovního výcviku a vzdělávání, které představují jak klíčový nástroj aktivní politiky pracovního trhu zvyšující zaměstnatelnost, tak i nástroj politiky dalšího vzdělávání dospělých, který přispívá k naplňování konceptu celoživotního učení. Na základě rešerše širokého okruhu relevantní literatury, statistik a výzkumných studií charakterizujeme existující typy a cíle programů pracovního výcviku a vzdělávání, které jsou v různých zemích světa využívány jako klíčové opatření veřejné politiky. Zároveň se zamýšlíme nad jejich rolí v současných měnících se ekonomických a sociálních podmínkách a vazbou na principy politiky flexicurity.

Sociologické úvahy týkající se charakteristiky veřejných projevů lidí se v prvních dekádách 20. století spojovaly s okruhem jak evropských, tak amerických autorů teoreticky se zabývajících problematikou veřejného mínění. Reprezentovali je významní představitelé společenských věd, např. Gabriel Tarde [1922] s analýzou procesu nápodoby a masového mínění, Ferdinand Tönnies [1922] s rozborem vnitřní struktury a působení veřejného mínění nebo Walter Lippmann [(1922) 1946] zabývající se vlivem tisku na veřejnost a ilustrací toho, jak mají skutečné události mnohdy jen málo společného s představami, které o nich lidé mají. Americký badatel Hadley Cantril obohatil tuto oblast, s využitím poznatků Georga Gallupa a dalších autorů, o empirické a sociálně psychologické přístupy.

Ivan Chorvát a Roman Džambazovič jsou editory a zároveň i jedněmi z autorů knihy Rodina na Slovensku v teórii a vo výskume (2015). Přestože se rodina stává ústředním tématem této publikace, jako taková není nikde definována. Čtenář získává přesnější představu o tom, jak je pojímána, díky tomu, co editoři ukazují jako oblast zájmu představované knihy – nejrůznější partnerské, rodinné a reprodukční vzorce (s. 7). Z toho je patrné, že chápání rodiny reflektuje její měnící se podobu, zejména to, že ne vždy vychází z oficiálních vazeb.

Nízká míra reprezentace žen v politice je úzce spojena se statusem žen, které jsou vnímány spíše jako sociální skupina, než jako jednotlivci. Zároveň je jejich sociální status výrazně nižší než sociální status mužů. V rozporu s tímto konstruktem je chápání občanství vymezené v rámci teorie radikální demokracie francouzskou teoretičkou Chantal Mouffe.

Aplikováno na podnikatele a soudě alespoň podle výsledků nedávného šetření CVVM, to tak už vypadá.

Zmíněný výzkum, jehož autorem byl Milan Tuček z oddělení Transformace sociální struktury Sociologického ústavu AV ČR, byl založen na porovnávání názorů české populace na velké podnikatele s názory na podnikatele drobné a střední. Tyto názory jsme přitom zjišťovali pomocí rozsáhlé baterie výroků, které popisovaly určité vlastnosti nebo způsoby jednání, přičemž respondenti měli u každého výroku říci, zda jde o věc typickou nebo naopak netypickou pro první i druhou skupinu podnikatelů.

KSČM představuje ve středoevropském regionu jisté unikum - v žádné z postkomunistických zemí nehraje komunistická (z komunistické strany vzešlá) a zároveň jen málo transformovaná strana analogickou úlohu ve stranickém systému, v žádné z nich nemá tak vysokou (a nejen to: vzrůstající) voličskou podporu. V Polsku, v Maďarsku (ale např. i ve Slovinsku) tamnější postkomunistické strany převzaly politiku svých reformních křídel, prohloubily ji a důsledně v ní pokračovaly.

Motivační zázemí preferencí stran a kritéria volebního aktu jsou velmi mnohovrstevnatou a obtížně uchopitelnou veličinou, jíž nelze izolovat od celého procesu, ve kterém probíhá formování názorů. Pochopení či interpretace zákonitostí reálného volebního chování je tudíž nesmírně komplexním a vícefaktorovým problémem. Politické názory jednotlivců se v zásadě odvozují z identifikací s rozmanitými konkrétními a/nebo referenčními skupinami jako jsou rodina, vnitřně homogenní pracovní, náboženské, etnické skupiny a – v neposlední řadě – stranické a třídní kolektivity.

K zajímavým otázkám, které bezprostředně souvisejí s problematikou práce a nepřímo i s dalšími tematickými okruhy, jako jsou například hodnotové orientace či modernizace, patří prestiž povolání z pohledu veřejnosti. Na konci minulého roku se prestiži povolání věnovalo i jedno z kontinuálních šetření Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, ve kterém respondenti hodnotili dvacet šest vybraných profesí na škále od 1 do 99 podle jejich prestiže.

Jedním z témat, kterým se CVVM věnuje v rámci výzkumu veřejného mínění, jsou média. Pro tento příspěvek jsme si vybraly tři okruhy otázek z kontinuálních šetření – 1) míra důvěry ve sdělovací prostředky, televizi, noviny a rádia, 2) názory na pravdivost a úplnost informací poskytovaných konkrétními médii, 3) výběr zpravodajských pořadů, četnost sledování zpráv a hodnocení respondentem sledovaných zpravodajských pořadů.

V přednášce Evropa jako komunikační prostor rozvinul sociolog médií Jaroslav Šonka [2006] myšlenku o veřejnosti coby živém organismu, „rezonanční desce polis“. Vzhledem k tomu, že v moderní společnosti bývá taková rezonance nutně většinou zprostředkovaná, již z etymologie slova médium (z lat. prostředek; prostředí; to, co zprostředkovává děj – pozn. aut.

Téma úrovně plodnosti v České republice je již od devadesátých let častým námětem odborných, mediálních i politických diskuzí. Důvodem jsou významné změny v populačním vývoji České republiky. Počty narozených dětí začaly v první polovině devadesátých let minulého století ve srovnání s předchozím obdobím klesat. Vedle procesu plodnosti procházel v té době změnami také proces úmrtnosti.

Otázky "kdo?" a "proč?" volí tu či onu stranu představují jednu z nejfrekventovanějších oblastí sociální politiky. Ba co více, často jsou zároveň předmětem velkého zájmu široké veřejnosti a médií. Cílem této oblasti je naznačit profil českých politických stran takříkajíc "zvenčí", vně instituce,z hlediska jejich voličů a s ohledem na některé podstatné determinanty volebního chování.

Obecné otázky distributivní spravedlnosti, tedy představy lidí o spravedlivém rozdílení statků a kritika existujících nespravedlností patří všeobecně k jednomu z klíčových problémů sociálních věd. Empirická sociologie se na tomto poli zabývá převážně dvěma otázkami, jak spravedlnost nebo nespravedlnost sociálního světa vnímáme a na základě jakých kritérií jej hodnotíme.

Pavel Machonin byl a zůstává legendou české sociologie, při jejíž obnově v šedesátých letech stál. Tehdy spolu s týmem mladých začínajících sociologických nadšenců provedl zcela unikátní, neobvykle invenční a také neobvykle rozsáhlý výzkum stratifikace československé (socialistické) společnosti. A nejen že provedl, ale i dokázal zjištěná fakta zpracovat do zásadního sociologického svědectví o stavu tehdejší společnosti.

Recenze knihy Hana Hašková, Zuzana Uhde (eds.): Women and Social Citizenship in Czech Society: Continuity and Change.

Recenze knihy Miloš Brunclík, Miroslav Novák et al.: Internetové volby. Budoucnost, nebo slepá ulička demokracie?

HBSC je mezinárodní výzkumná studie zabývající se otázkou zdraví dětí v období druhého stupně povinné školní docházky až po období mladé dospělosti. „Studie HBSC je klíčovým zdrojem dat o životě dospívajících jedenácti-, třinácti- a patnáctiletých dětí a zároveň důležitým nástrojem preventivních snah v této oblasti. Mapuje úroveň pohybové aktivity, trávení volného času, šikanu, užívání alkoholu, tabákových výrobků, marihuany a další determinanty zdraví v sociálním kontextu rodiny, školy a vrstevníků“ [Sýkorová Dvorníková 2016].

Z množství výzkumů provedených Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR (CVVM) byla v souvislosti s integračním procesem ČR do evropských struktur získána celá řada důležitých poznatků. Jelikož ale i ony podléhají obecné tendenci upadnout do rychlého zapomnění, pokusím se připomenout zejména takové postoje, názory a očekávání, od nichž se bude zřejmě odvíjet vztah veřejnosti k Evropské unii již jako k útvaru, jehož součástí se v příštím roce staneme a v němž si budeme budovat svou pozici.

Téma mezinárodní migrace se v poslední době zdá být aktuální jako nikdy dřív. Toto diskutabilní a občas i problematické vyjádření prohlášeného práva člověka svobodně se rozhodnout o tom, kde chce žít, se stává ještě populárnější v době technického pokroku a modernizace. Větší dostupnost cestování, lákavé obrázky dalekých neznámých krajů v médiích, nerovnoměrnost ekonomického rozvoje různých zemí a částí světa, politické problémy a etnické konflikty vytlačují lidi z jejich rodných zemí a lákají je stěhovat se jinam.