Časopis - Archiv

Reforma veřejných financí se v průběhu období posledních dvou let stala dominantním tématem české politiky. Kabinet premiéra Vladimíra Špidly ji nedlouho po svém ustavení vyhlásil jako ústřední prvek své vládní agendy pro celé volební období a samotný pojem reforma veřejných financí již dlouho představuje jeden z nejfrekventovanějších termínů veřejných vystoupení koaličních i opozičních politiků nebo vnitropolitických komentářů a zpravodajství hlavních sdělovacích prostředků.

Pro Českou republiku bylo po celé období po druhé světové válce až do začátku devadesátých let charakteristické, že plánované rodičovství bylo redukováno na umělá přerušení těhotenství (UPT), tedy na antikoncepci ex-post. V době nejvyšší potratovosti, v druhé polovině osmdesátých let, skončila téměř polovina těhotenství indukovaným (uměle vyvolaným) potratem.

Česká republika má v důsledku historicko-sociálních faktorů ve své populaci zastoupeny národnostní menšiny. V demokratickém státě musí mít všechny menšiny zajištěna stejná práva a možnost rozvíjet vlastní kulturní identitu jako většinová společnost. Smysl zjišťování etnického složení tkví v nutnosti zmapovat, kde a pro koho je třeba vyvíjet nějaká opatření, především ve sféře vzdělávání a sociálních služeb.

Nahlížení pojmu veřejnost prošlo složitým historickým vývojem. Velmi zjednodušeně řečeno „z původního významu veřejnosti jako společenské elity složené ze svobodných, vzdělaných a angažovaných občanů se postupně mění v koncept pluralitních veřejností, které jsou mnohdy dokonce synonymem pro veškeré obyvatelstvo.“ (Rendlová, Lebeda, 2002: 9). Podle Velkého sociologického slovníku je v současnosti pod pojmem veřejnost „chápaná větší část společnosti (resp.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

vydání časopisu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Sociologického ústavu AV ČR, jež právě držíte v rukou, vás doufejme zaujme v mnohých ohledech. Prvním letošním číslem vstupuje Naše společnost do čtvrtého roku své existence v nové grafické úpravě. Pro změnu podoby časopisu se CVVM rozhodlo z důvodu zvýšení čtenářského „komfortu“ a – jak celý tým věří – výslednou vizuální podobu výsledků badatelské práce naší či našich kolegů budete hodnotit právě i vy jako změnu k lepšímu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

při psaní příspěvků do druhého letošního čísla časopisu Naše společnost si analytici Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (CVVM) kladli otázky, které sice samozřejmě souvisely především s jejich odborným zaměřením a zájmy, ale které si s vysokou pravděpodobností někdy položil i každý z vás.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

otevíráte již druhé číslo časopisu Naše společnost Centra pro výzkum veřejného mínění. I v roce 2007 Vás jeho prostřednictvím jak „kmenoví“ autoři a autorky CVVM, tak spolupracovníci a spolupracovnice z jiných výzkumných oddělení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. a dalších akademických institucí seznamovali s výsledky své vědecké práce.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

první letošní číslo Naší společnosti, které právě otevíráte, Vám nabízí – zcela v duchu tradice časopisu – pestrou paletu témat.

Časopis otvírá stať Marka Loužka nazvaná Klasická psychoanalýza a politika. Autor v ní nabízí přehled základních, „klasických“ psychoanalytický škol a jejich aplikaci na politiku jako jednu ze sfér veřejného života.

„Fašismus nařizuje – demokracie se ptá“ tento trochu zavádějící název článku čtenáře seznámí s oborovým časopisem Veřejné mínění, který vycházel v letech 1946 – 1948 a jehož motto bylo právě „Fašismus nařizuje – demokracie se ptá“. Jeho vydavatelem byl Československý ústav pro výzkum veřejného mínění, který byl na jaře 1946 zřízen jako oddělení I.

Následující studie zaměřuje svou pozornost na to, jak nahlížejí na přeshraniční spolupráci a na pohraniční oblasti občané celé České republiky.

Jsou zde shrnuty výsledky reprezentativního šetření, které v září 2008 uskutečnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění jako dílčí úlohu vědeckého projektu „Rozvojové zájmy pohraničních regionů (na příkladu Orlicka), který podpořilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na období 2006 až 2011.

Internetové vydání prvního čísla osmého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Jedním z hlavních analytických konceptů kulturalistického přístupu, který studuje užití populární kultury jako specifické jednání, je pojem „kulturní občanství“. Tento text se proto v následujících částech bude zabývat shrnutím významů tohoto pojmu (včetně jeho okolí) a pokusí se jej – ačkoli se s ním dosud pracovalo jen při studiu protiváhy hegemonie ve formálně demokratických společnostech – transplantovat do oblasti užití televizní popkultury v autoritářském socialistickém systému.

Stáří a stárnutí jedinců jsou bezpochyby fenomény, které zaujímaly významné místo ve společnosti již v dobách dávno minulých. Během 20. století však nabrala otázka stárnutí nového rozměru, neboť začala nově přesahovat z úrovně individuální na úroveň celospolečenskou. V důsledku zlepšování některých společenských podmínek (např. lékařské péče, životního stylu, hygieny, životní úrovně atd.), jež bylo nastartováno již zhruba na počátku 19. století, dochází k odsouvání úmrtí do vyšších věků, a lidé tak žijí déle. V moderních společnostech je tento jev obvykle doprovázen poklesem porodnosti a plodnosti. Kombinace těchto dvou faktorů pak ve svém konečném důsledku způsobuje proces, který nazýváme demografickým stárnutím. Obecně je tedy třeba rozlišovat dva pohledy na problematiku stárnutí. První pohled se zaměřuje na tzv. stárnutí individuální, druhý přístup se zabývá demografickým stárnutím lidských populací, ovšem je zřejmé, že obě dvě hlediska jsou mezi sebou navzájem provázaná. Podobně tomu bude i v následujícímpříspěvku, jenž se bude zabývat nejen přehledem problematiky demografického stárnutí, ale dotkne se také otázek o dlouhověkosti a kvalitě života, které se dostávají do popředí v souvislosti s tematikou stárnutí jednotlivců.

Tato stať se zabývá analýzou veřejného mínění obyvatel neevropských zemí a jejich pohledem na Evropskou unii. Studie přitom není analýzou zahraniční či obchodní politiky těchto zemí, nýbrž vychází z postojů obyvatel těchto zemí. Občané těchto zemí hodnotí EU nejčastěji jako „soft power“ a jako ekonomickou velmoc. Vysoce ceněné jsou nadále také aktivity v oblasti mírových rekonstrukcí bývalých válečných regionů, vytýkáno je jí však, že málo využívá svého ekonomického potenciálu při řešení konfliktů. Shodně jí však také kritizují za protekcionistickou politiku v oblasti dovozu. Politicky ovšem unie nadále zůstává víceméně nevýznamným aktérem mezinárodních vztahů.

Ačkoliv pojem sociální kapitál (dále SC) není v teoretické literatuře jednoznačně definován, v posledních letech můžeme v rámci odborné literatury zaznamenat známky vznikajícího konsensu [Côté 2001; Schuller 2001; Hooghe a Stolle 2003; World Bank 2004; van Oorschot, Arts, Gelissen 2006; Patulny, Svendsen 2007; Field 2008], který naznačuje přijímanou definici sociálního kapitálu zahrnujícího sociální sítě, důvěru a občanské normy a hodnoty. Tento koncept sociálního kapitálu bude uplatněn i v následujícím textu. Jedná se stále o poměrně širokou a nejednoznačnou definici, jednou z jejích nevýhod je praktická nemožnost exaktního měření SC. Nicméně s podobnou nejednoznačností se lze setkat i u dalších pojmů v oblasti společenských věd, přičemž tyto pojmy právě proto, že společenská realita se neustále mění a vyvíjí, nemohou mít ustálený obsah [Anzebacher 2004].

Internetové vydání druhého čísla devátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Volební účast a motivace k tomuto typu politické participace jsou předmětem řady zahraničních i domácích studií. Všechny tyto práce si kladou otázku, jaké okolnosti ovlivňují to, že lidé chodí k volbám. V literatuře lze nalézt rozdělení faktorů ovlivňujících volební účast do tří typů: socioekonomické prostředí, instituce a stranický systém [Blais, Dobrzynska 1998; Blais 2006], nebo také čtyři přístupy ke zkoumání volební účasti: 1) soustředit se na institucionální a právní uspořádání, 2) stranický systém, 3) vliv sociodemografických a socioekonomických charakteristik voličů na volební účast, 4) racionální uvažování o volební účasti, tedy proč se lidé voleb účastní, i když náklady mohou být vyšší než přínosy [Martikainen, Martikainen, Wass 2005 : 646 - 647]. V obecnější rovině lze tedy říci, že se zkoumané charakteristiky mohou vztahovat buď k nastavení voleb samotných, tedy ke kontextu, nebo k občanům, voličům, čili k jednotlivcům a jejich motivacím [Blais, Labbé St-Vincent 2011; Anduiza Perea 2002]. V případě individuálních podnětů k participaci na volbách lze rozlišit tři typy reprezentující: individuální zdroje (v zásadě sociodemografické charakteristiky jako věk, vzdělání, příjem), sociální integraci (operacionalizováno jako návštěva kostela a rodinný stav), a zapojení do politiky (zájem o politiku, blízkost straně, členství v straně, členství v odborech nebo ideologická orientace na pravo-levé škále) [Anduiza Perea 2002; viz též Vlachová 2012].

Povinná školní docházka a vzdělávání stojí v samém centru uchovávání, předávání a utváření kultury a celkově společenské integrace. Do základního školního vzdělávání musí být podle aktuálního školského zákona (č. 561/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů) zapojeny všechny osoby splňující podmínku věku, bez ohledu na jejich původ, rodinu, schopnosti či handicapy. Přinejmenším v deklaratorní rovině se stát zasazuje o prosazování rovných příležitostí, výslovně u žáků a žákyň znevýhodněných minoritní etnicitou nebo sociokulturně, kterými mohou (ale nemusí) být děti cizích státních příslušníků („děti cizinci"). Neoddělitelnou součástí aktuálního evropského kánonu a celospolečenským cílem zabudovaným do koncepčních dokumentů se stalo inkluzivní vzdělávání, tedy přijímání jinakosti, podpora komunikace a představa vzájemného obohacování vyplývající z existence různých kultur vedle sebe a pospolu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

prvním letošním vydáním, které právě otvíráte, vstupuje časopis Naše společnost do 11. roku své existence, a to s obnovenou tradicí úvodníku, který vám, jak doufáme, ulehčí orientaci v obsahu vydání a seznámí vás s novinkami redakce.

Linek, Lukáš. 2013. „Rostoucí sociální nerovnosti ve volební účasti v Česku v letech 1990-2010." Naše společnost 11 (1): 3-14, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.1.1

Cílem studie je analyzovat sociální a třídní podmíněnost volební účasti v České republice v letech 1990–2010. Proto se studie zaměřuje na popis vývoje vztahu volební účasti a jednotlivých charakteristik, které měří socioekonomický status (vzdělání, příjem a sociální třída), od počátku 90. let do současnosti. Studie využívá sloučená data z povolebních šetření v České republice z let 1990 až 2010 a používá standardní postupy analýzy vývoje účasti v jednotlivých podskupinách společnosti, tedy kontingenční tabulky a konvergenční model. V čase dochází k postupné krystalizaci sociální a třídní podmíněnosti volební účasti a k nárůstu sociální nerovnosti. Konvergenční modely prokázaly lineární nárůst nerovností ve volební účasti z hlediska vzdělanosti a sociální třídy. Krystalizace příjmem podmíněné volební nerovnosti byla způsobená nerovnoměrným vývojem účasti jednotlivých podskupin.

Jeřábek, Hynek, Jan Rössler, Pavel Sklenařík. 2013. „Mediální obraz Karla Schwarzenberga v tištěných denících před prezidentskými volbami 2013." Naše společnost 11 (2): 3-15, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.2.1

V lednu 2013 se odehrála historicky první přímá dvoukolová volba prezidenta ČR. Tato událost byla z pochopitelných důvodů ostře sledována českými i zahraničními médii a mnozí významní političtí aktéři připisovali již v rámci prvních náznaků předvolebních přestřelek zásadní vliv právě médiím. Dosluhující prezident Václav Klaus v prosinci 2012 dokonce prohlásil, že „hlavní věc je mylná představa, že toho prezidenta budou volit voliči. Prezidenta nám vyberou média, a voliči ho pak schválí.“ [Lidové noviny 14. 1. 2013] V podobném smyslu zaznělo i vyjádření tehdejšího premiéra Petra Nečase, který komentoval nezdar svého stranického kolegy Přemysla Sobotky v prvním kole voleb: „Volby byly primárně soubojem osobností. Rozhodovalo se až v úplném závěru, kde sehrál roli mediální obraz. Někteří tu mediální podporu dostali, někteří ji nedostali. Hlavní média zasáhla do voleb snad nejvíce za posledních dvacet let. Zejména pak během posledního týdne.“ [Lidové noviny 15. 1. 2013]. Jak můžeme na roli médií v  období před prezidentskými volbami nahlížet z perspektivy mediálních studií? Důležitá je v tomto směru především teorie primingu – tedy zdůrazňování témat. Iyengar a Kinder dle McQuaila [2009: 529] prokázali, že „politické záležitosti, jimž se dostává nejvíce pozornosti (…), zaujímají význačnější místo při veřejném hodnocení výkonu politických aktérů“. Jednotliví aktéři se tak snaží, aby byli v médiích spojováni s tématy, která považují za své silné stránky (nebo o nich soudí, že budou veřejností pozitivně přijímána), případně naopak usilují o to, spojit s některými problematickými tématy své soupeře.

Míra stranické polarizace je důležitým analytickým indikátorem, pokud chceme rozumět vývoji stranického systému a jeho dynamice v čase. Má také dopad na tvorbu vlád a vládních koalic a nepřímo i jejich stabilitu. Stranická polarizace ovlivňuje volební výběr, a tím tedy i proces volebního rozhodování. V České republice však doposud nebyly publikovány studie a práce, jež by usilovaly o zmapování vývoje polarizace stranického systému v čase na základě empiricky podložených dat. Cílem tohoto příspěvku je zaplnit tuto mezeru, a přiblížit tak vývoj míry stranické polarizace v České republice od roku 1993 do současnosti na základě dat z pravidelných výzkumů CVVM týkajících se politické sebeidentifikace voličů na levo-pravé škále. Pomocí analýzy těchto dat a využití Daltonova indexu míry polarizace stranického systému autorka prokazuje, že stranická polarizace v ČR od roku 1993 celkově vzrostla a dále, že vyšší byla většinou v období volebních kampaní předcházejících sněmovním volbám. V rámci zkoumaného období (1993–2013) dosáhl index polarizace své nejnižší hodnoty v roce 2001 a naopak nejvyšší hodnota byla zjištěna v červnu roku 2010.

Předložený text je analýzou fenoménu, jež se obsáhle diskutuje v akademické, ale i společenské a politické sféře: na základě dostupných empirických údajů, sociologických analýz a statistických dat tematizuje některé základní sociálně-politické okolnosti, které mohou vysvětlit skutečnost, že se KSČM může nadále opírat o značnou a stabilní (ve výkyvech i rostoucí) voličskou podporu. Smyslem tohoto textu je tedy nastínit některé základní predispozice stojící v pozadí faktu, že právě strana po roce 1989 považovaná za antisystémovou dědičku nedemokratického režimu dodnes patří k nejstabilnějším elementům české politiky.

Techniky využívající vizuálních stimulů jsou v sociálněvědním výzkumu přítomny od konce 19. století. Jejich metodologické ukotvení, zejména pak v kvantitativně orientovaných studiích, však není příliš pevné. V této přehledové stati se proto zaměřuji na metodologické aspekty jednotlivých skupin vizuálních technik a následně formuluji doporučení pro design studií, které se takový typ výzkumu rozhodnou použít. V textu se po stručném historickém úvodu postupně věnuji psychologickým projektivním metodám, využití vizuálních materiálů v hloubkových rozhovorech a kvantitativních dotazníkových šetřeních. V diskusi pak shrnuji metodologická specifika tohoto typu technik, doporučení pro design instrumentu a problémy validity.

Důvěra občanů České republiky v politické instituce a politiky je dlouhodobě nízká. V textu se zaměřujeme na perspektivu profesionálních politiků v hodnocení politiky, která je v českém kontextu neprobádaným tématem. Doplňujeme zároveň tradiční pohled na politickou kulturu o přístup vycházející z interpretativní a konstruktivistické sociologie. Soustředíme se přitom na konstrukci symbolických hranic u českých politiků, kdy si klademe otázku, mezi jakými skupinami politici symbolické hranice vytvářejí. Provádíme kombinaci narativní (Ricoeur) a kritické diskurzivní analýzy (Wodak) na 21 tematicky orientovaných biografických interview s politiky ze tří tradičních politických stran (ODS, ČSSD, KSČM), kteří byli aktivní v politice od začátku 90. let 20. století. Zjištění interpretujeme v tom smyslu, že symbolické hranice představují pro politiky kulturní nástroj legitimizace jejich identity, statusu a praxe "tradiční" politiky. Díky symbolickému vymezování se vůči "jiným" jsou politici schopni konstruovat realitu, ve které jsou s občany sice na stejné lodi a zároveň musí podle nich sami stát na kapitánském můstku.