Nejstarší osídlení Libice sahá až do doby mladší doby bronzové, do období kultury mohylové, lužické a knovízké. Tyto nálezy pocházejí převážně ze sídlištních objektů na předhradí (dnešní obce Libice). Nálezové situace pravěkého osídlení jsou často poničeny pozdějším slovanským osídlením. Ve východní části zázemí hradiště se objevily také nálezy z doby římské.

Poté zůstal areál hradiště a předhradí neosídlený až do 6. století n.l., kdy přicházejí na Libici první slovanští kolonisté s typickou jednoduchou a nezdobenou keramikou tzv. pražského typu. Doklady tohoto nejstaršího slovanského osídlení se koncentrují přibližně v jihozápadní části předhradí.

Nálezy ze 7. století jsou poměrně výjimečné, ale už v průběhu 8. století se zde začínají usazovat další obyvatelé. V 9. století se Libice stává opevněným centrem. Nejslavnější období libického hradiště se datuje od poloviny 10. století, kdy bylo sídlem knížecí rodiny Slavníkovců. Prvním konkrétním datem v historiii Libice a Slavníkovců je rok 981, k němuž nejstarší český kronikář Kosmas zapsal: „Zemřel kníže Slavník, otec svatého Vojtěcha . … Hlavním sídlem tak výjimečného knížete byla Libice ležící na místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno a vlévá se do volnějšího toku řeky Labe.“ Libice je pravděpodobným rodištěm svatého Vojtěcha ( asi 956 – 23. 4. 997), druhého pražského biskupa a mučedníka, prvního Čecha – Evropana.

Ve slavníkovském období bylo celé předhradí intenzivně osídleno, stál zde kostel Panny Marie (dnešní katolická fara), v jehož blízkosti se nacházelo menší pohřebiště. Mezi významné stavby patřil též pravděpodobný kněžský dům nalezený v jihovýchodní části předhradí. Druhý kostel zasvěcený sv. Bonifácovi stál pravděpodobně na místě dnešního kostela sv. Vojtěcha.

Slavníkovci ovládali pravděpodobně oblast dnešního Poděbradska, Kolínska, Kutnohorska a Čáslavska. Na vnitřním hradišti byl postaven kostel a knížecí palác. Syn knížete Slavníka, Soběslav (981 – 995) začal s ražbou vlastních mincí v mincovnách na Libici a v Malíně u Kutné Hory. Archeologické nálezy dokládají od 9. století živé kontakty Libice nejen s okolními oblastmi Čech, ale objevují se též importy z velkomoravské a karolínské oblasti a v 10. století také z prostředí vikingského a jihoslovanského. Rozvoj libického hradiště ukončil 28. září roku 995 útok přemyslovského vojska, které pobořilo a vypálilo slavníkovskou rezidenci a povraždilo přítomné členy knížecí rodiny. Archeologický výzkum na předhradí též prokázal násilné zničení opevnění, které pravděpodobně nebylo ve svém původním rozsahu obnoveno. Osídlení Libice v 11. století je oproti předchozímu období slabší. Na troskách slavníkovského sídla bylo vystavěno kastelánské sídlo, které sloužilo v 11. století jako jedno z center správy přemyslovských Čech. Kolem roku 1100 přenesl libický kastelán své sídlo na předhradí.

V roce 1108 stihla Libici další katastrofa: kastelán z rodu Vršovců Božej byl zde zavražděn se svým synem Bořutem na rozkaz přemyslovského knížete Svatopluka. V průběhu 12. století ztratilo hradiště svoji funkci i význam. V písemných pramenech je zmíněna Libice až v roce 1228 jako ves v držení benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě.