JOSEF HRDLIČKA
V knize Událost psaní se Petr Komenda pokusil zapojit rukopisné prameny do interpretace díla jakožto dovršeného textu a vytvořit teorii, která textologii propojuje s interpretací díla a míří na tomto základě k filozofii tvůrčího gesta. Podtitul naznačuje, že hlavním předmětem zájmu bude v obou ohledech psaní a dílo Františka Halase. V tomto směru kniha nabízí zajímavé a nosné téma, kterému se v českém prostředí nedostává soustavné pozornosti. Hned na začátku podotýkám, že výsledek je diskutabilní a kniha celkově vyvolává dojem náčrtu, který by bylo třeba kriticky domyslet a na mnoha místech zredukovat. Na druhé straně přináší některé objevné postřehy a momenty, které lze podržet a pracovat s nimi. Pokusím se stručně dotknout obojího.
Poněkud všeobsáhlým přístupem si Petr Komenda naložil příliš mnoho a jednotlivé části ne vždy drží pohromadě. Matoucí je hned nejasnost mezi obecně pojatou teorií a halasovskou monografií, neboť navzdory názvu se téměř polovina knihy netýká přímo Františka Halase. Především je tu příliš málo materiálu na obecnější teorii uvedeného tématu, na pouze halasovskou monografii jsou často spěšné závěry zase příliš obecné. Větší nesoudržnost lze konstatovat mezi několika myšlenkovými vrstvami knihy, v nichž také autor projevuje různý stupeň přesvědčivosti. Nejlepší nakonec zůstávají čistě textologické pasáže, věnované popisům rukopisů a jejich základní interpretaci; slušná jsou místa, kde autor ať souhlasně, či polemicky vychází z literárních teorií zejména českého strukturalismu a Tartuské školy. Tady je na své půdě. Kamenem úrazu celé knihy je pokus naroubovat na tyto dvě vrstvy jakousi fenomenologii a ontologii inspirovanou nepříliš důkladným čtením a citováním filozofických spisů. A nejhůře snad tam, kde se na základě kvazifilozofické inspirace pokouší o vlastní existenciálně laděný jazyk vzdáleně připomínající styl Martina Heideggera. To doplňuje řada nepřesných vyjádření na úrovni běžného popisného jazyka a nepřesvědčivé citáty Halasových básní, které zhusta nepotvrzují uvozující tvrzení, anebo by si vyžádaly další komentář. Autor mnohde spoléhá na trpělivost čtenáře, který si musí domýšlet význam spojení jako vzájemné záznamy, intenzivnější množství nebo pochopit, že odraz vodní hladiny znamená odraz na vodní hladině.
První část knihy tvoří obecně pojaté kapitoly, v nichž autor jednak kriticky shrnuje strukturalistická pojetí textologie, jednak se v teorii psaní snaží využít spíše filozoficky zaměřené přístupy jako tematická kritika a fenomenologické koncepce. Polemika se strukturalismem míří především k teleologicky pojatému procesu geneze textu, který upozaďuje zejména (vzhledem k hotovému dílu) rané fáze psaní; v té souvislosti kniha rozvádí některé momenty tartuské sémiotiky, přičemž zvláště Lotmanův model dvojí komunikace může být pro danou problematiku nosný. Ve druhé polovině první části knihy převažují studie o konkrétních rukopisech (u Halase, Seiferta, Čepa, Borkovce). Zmíněné obtíže nastávají hned v závěrečné části první kapitoly, nazvané „Položení otázek“. Autor bohužel velmi vágně pracuje s pojmy, které by pro knihu měly být základní — subjekt, tvar, obraz, svět. Dovolím si ocitovat první odstavec: „Jankovičovo stanovisko se od Červenkova liší důrazem na energetický potenciál sémantického gesta: jeho aktivizující síla pramení z jedinečné tělesné aktivity subjektu, jíž uchopujeme nitrosvětské jsoucno a zabydlujeme svět (všimněme si, že Milan Jankovič zmiňuje projektující dimenzi sémantického gesta, což je podle mého soudu ekvivalent Heideggerova »rozvrhu« u časového pobytu v existenci člověka)“ (s. 32).
Nemluvě o tom, že Heidegger je tu parafrázován nepřesně, o ekvivalenci (to znamená o analogii, strukturní shodě — v jaké rovině?, stejné platnosti — v jaké oblasti?) lze hovořit jen stěží a rozhodně ne tak lapidárně. Především se tu ale rýsují dvě obtíže. Vztah mezi psaním a životním pohybem není nijak samozřejmý a sám obrat zabydlujeme svět spíše cosi sugeruje, než popisuje; vágní analogie otevírá četné paralely, kterými si autor vypomáhá, když má charakterizovat proces psaní. Ano, při psaní určitého typu může nějak fungovat existenciálně laděný přenos, autor může do textu vnášet existenciální otázky, to by ale mělo být vymezeno a popsáno. Další problematický moment nejen této pasáže je termín subjekt. V resumé jej autor vztahuje ke koncepci Zdeňka Mathausera (citován na s. 40: „Autorský subjekt, míněný jako původce díla [sice nikoli fyzický, nýbrž intencionální]“) a staví proti sobě intencionalitu původce díla a vnitřní textovou intencionalitu, což mu celkem rozumně dovoluje otevřít prostor mezi hotovým dílem a rukopisnými dokumenty. Následuje určení, v němž se problém otevírá vcelku jasně: „Podobně jako ve francouzské tematické kritice (Gaston Bachelard, J.-P. Richard) nerozlišujeme biografického autora a subjekt díla, ale autorský subjekt chápeme jakožto původce aktu psaní, jež je napřaženo k tématu“ (s. 448). Tematická kritika (odhlédnuto od rozdílů mezi jednotlivými autory) autorskou pozici nijak neproblematizuje, neřeší, co je a co ještě není projevem autora, a soustředí se na tematickou rovinu textů. V případě, že jsou hranice relevantních písemností problematizovány, otevírá se také otázka diferenciace autorského subjektu a v tom směru by bylo třeba teorii doplnit. Tato volnost dovoluje do pojmu zatáhnout cokoli a kruhem se v ní vracejí otázky, které měly být vyřešeny. Vyjasněním rozhodně není tvrzení, že autorovy tvůrčí dílny „se účastní vše, čeho se jen dotkne tvůrcova obsese tématem“ (s. 449). Metaforické vyjádření je tu jen ke škodě: kde je hranice oné obsese? A proč by ostatně měl být autor posedlý nebo uhranutý (s. 98) nějakým tématem?
Dále není jasné, co znamená tělesná aktivita subjektu, a vůbec tělo subjektu, spojení časté v celé knize (např.: „Extatická dimenze psaní je přítomna v každém literárním díle. Rukopis v extatické dimenzi přestává být pouhou věcí, naopak je součástí těla a aktivity tvůrčího subjektu“ [s. 67]). — Termín subjekt označuje v západní tradici především vědomí, tomu také odpovídá citovaný Mathauserův výměr. Pokud má být řeč o tělesnosti subjektu, chtělo by to přesnější a diferencovanější vysvětlení. Mám citovaným místům rozumět tak, že psaní je tělesnou aktivitou a hotový text, tedy literární dílo, jejím výsledkem? Obvykle se ale psaní chápe jako duševní aktivita, a má-li být v této pasáži s odkazem na fenomenologické přístupy řečeno, že lidské vědomí je vždy inkarnované a že tělo se na vědomé činnosti svým způsobem podílí (náznak na s. 60), opět by bylo třeba vysvětlení, a přesnější, analytičtější používání pojmů — a příklady. Představit si rukopis jako součást těla subjektu, nebo básnický tvar jako tělo píšícího subjektu (s. 58) je bez úsměvu obtížné.
Tento chumel nejasností poukazuje k důležité problematice, jíž se Petr Komenda porůznu dotýká a snad o ní má i lepší povědomí, než projevuje. V moderním psaní se skutečně ustavuje prostor bílé stránky (s. 72, 98), klíčovým autorem je v tomto směru Mallarmé, a v jistém ohledu je možné bílou stránku chápat jako protějšek inkarnovaného vědomí. V tomto poli se, velmi zjednodušeně řečeno, rodí představa psaní jako svého druhu meditace nad prázdnou stránkou, která se mění v imaginární prostor. A stejně jako má lidská psychika řadu vrstev, může je v zrcadlovém efektu projevovat také prázdný list papíru. V tomto prostoru také může vzniknout představa, že vědomí dokáže v prostoru iniciovaném bílou stránkou postihnout jakýsi celek. U Mallarméa, ať ve Vrhu kostek nebo v jeho projektu Knihy najdeme také klíčové spojení takové představy s nezdarem a obrazem ztroskotání. Tyto momenty a některé jejich konsekvence rozvedl Maurice Blanchot v Literárním prostoru, který je zde také citován. Snad by Blanchot mohl být pro podobné úvahy větší oporou, ale ani z něj nelze jen tak odvodit obecně platnou teorii. Blanchotův literární prostor má na rozdíl od této knihy propracovanou tektoniku, každý jeho aspekt je spojen s nějakým autorem nebo tématem, kteří v něm fungují jako zakládající události té které vrstvy. Obraz ztroskotání má ale omezenou platnost a v delším časovém horizontu se tato poloha autorského vědomí mění. Proč by odhlédnutí od celku mělo vést ke ztroskotání nebo být provázeno nějakou úzkostí? Proč by tu nemohla například figurovat radost z poznání? Proč by měl být fragment „přiznáním porážky“ (s. 383)? Nemohl by obnášet objev, poznání jiného typu adekvátnosti (při své docela dlouhé a různorodé historii)?
Je velmi problematické spojovat jen tak tvůrčí aktivitu s kosmogonickým aktem (kapitola „Epifanie a extáze v aktu psaní“) a jako protipól stavět existenciální „ztroskotání“ (s. 34 ad.), natož „vinu“ (s. 34). V tom se skrývá přenos hypotetických pocitů autora do toho, co napsal. Někdy to jde tak daleko, že například v básni „Za Majakovským“ (s. 400) čte Petr Komenda „tvůrčí strach“ lyrického subjektu, ačkoli nejistota z poezie je v básni přičítána spíše davu (vy), těm, kdo stojí proti básníkovi. Pokus o konceptualizaci („Halasovo součtveří: stín, stopa, tvar, hlas“ [s. 399n]) působí vyspekulovaně a korespondenci s Halasovou poezií nacházím jen z malé části. Nechci tu stále zabíhat do detailů, k čemuž Komendův styl práce svou soustavnou nepřesností bohužel nutí. Jeho přístup k filozofickým textům lze stručně popsat jako vytrhování z kontextu — cizí pojmy používá, jak se mu hodí, najednou v textu vyskočí šifry transcendence, jindy Finkova kosmologie nebo nepovedená parafráze Heideggera. Chybí ale povědomí o tom, že všechny takové pojmy mají svůj kontext, své pojmové souvislosti, že jsou vnitřně strukturované a použití jednoho pojmu implikuje řadu dalších souvislostí. Petr Komenda ve své slitině tohle nebere v úvahu a nezbývá mu než všechny filozofy napasovat na svou, zhusta jednoduchou a vykonstruovanou představu o světě.
V dílčích interpretacích lze knize vytýkat přehnanou kauzálnost. Tam, kde spolu obrazy, témata či motivy nějak souvisejí, ještě mezi nimi nemusí být konkrétní příčinný vztah. Tím se velká část interpretačních pasáží posouvá do jakési agonální roviny, v níž se střetají síly, autor bojuje s odporem hmoty, se svým strachem apod., přičemž pohled na dotčené texty nic tak vyhroceného nenabízí.
Přesto vše lze v knize najít některé světlejší momenty. Je to jednak v polemice s Červenkovým pojetím geneze textu (kéž by ovšem Petr Komenda pracoval s Červenkovou přesností), která se projevuje volnějším pojetím subjektu vedle uvedených problémů přínosným i tím, že dovoluje pracovat s fragmentárními poznámkami, u nichž nemusí být zřejmá souvislost s výsledným textem. To je dobře vidět hlavně na příkladech z Halase, u náčrtů básně „Ladění“ (114n) a zvláště (i přes zmíněné výhrady) ve čtení básně „Přes smrt“. Zde se myslím podařilo poměrně věrohodně ukázat, jak Halasovy jednotlivé a relativně izolované záznamy obrazů nebo slovních obratů v náčrtnících fungují jako jeden důležitý pramen básně a zajímavě osvětlují tendenci k fragmentárnosti u pozdního Halase. Na rozdíl od některých zbytečných pasáží by tyto momenty naopak zasloužily další rozvedení do solidněji fundované literární teorie intratextuality, ale také intertextuality, protože obecněji vzato lze podobně pracovat i s cizími texty. To, jak Halas se svými zápisky pracuje (a jak sám napovídá ve známé básni „Citáty“), připomíná více či méně skryté citování. Tento přístup, jak poznamenal Ludvík Kundera, otevírá souvislosti s předválečnou avantgardou a modernismem, a také v poválečné poezii se nabízí celá řada souvislostí například s experimentálními a konceptuálními tendencemi.
Petr Komenda: Událost psaní (Slovo a tvar v poezii Františka Halase). Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2016. 462 strany.
Vyšlo v České literatuře 4/2017.