Časopis - Archiv

Rodičovství bez partnera (ve velké většině případů se jedná o mateřství bez partnera) je náročnou životní rolí, ve které je třeba kombinovat ekonomické zajištění rodiny s péčí o děti a domácnost. Situace sólo matek  a jejich možnosti kombinovat práci a péči se v různých zemích liší v závislosti na diskurzech a politikách spojených s mateřstvím či strukturou trhu práce [Duncan, Edwards 2013]. Ve většině zemí včetně ČR se však nesnadnost rodičovství bez partnera negativně projevuje na kvalitě života sólo matek i jejich dětí. Rodiny sólo matek jsou více ohroženy chudobou [Brady, Burroway 2012; Sirovátka et al. 2015] a zažívají více stresu [Amato 2000; Avison, Ali, Walters 2007; Osborne, Berger, Magnuson 2012]. Děti matek bez partnera mají v porovnání s dětmi s oběma rodiči v průměru horší fyzické či psychické zdraví [Bjarnason et al. 2012; Shah, Zao, Ali 2011; Štípková 2013; Weitoft et al. 2003] a dosahují nižšího vzdělání [Hampden‐Thompson 2009; McLanahan, Tach, Schneider 2013; Hubatková et al. 2012].

Cílem tohoto textu je zjistit, jestli se v čase mění podíl matek, které rodí děti mimo partnerský vztah, a jestli se mění také asociace tohoto rodinného uspořádání se sociodemografickými charakteristikami matek. Rodinná uspořádání, do kterých se rodí děti, se v posledních více než dvou dekádách značně proměnila, a proto lze očekávat, že se změnil i podíl a/ nebo charakteristiky žen, které své děti rodí mimo partnerství. Jedním z důvodů, proč toho o porodech mimo partnerství víme tak málo, jsou omezené datové zdroje, ze kterých můžeme informace čerpat. Proto je cílem tohoto textu také zmapovat možnosti měření rodinného uspořádání rodiček a porovnat výsledky, která nám k tématu poskytují.

Ve druhém článku se Jan Červenka vrací k jednomu z nejvýraznějších momentů polistopadového vývoje české demokracie: tzv. opoziční smlouvě. Ukazuje, jak česká veřejnost vnímala její formování a fungování a jak se toto vnímání měnilo v čase. Autor tak na základě analýzy dat CVVM mimo jiné upozorňuje na paradoxní jev: opoziční smlouva zůstává v obecném povědomí (a v publicistickém diskurzu) spíše negativně hodnoceným obdobím, spojovaným s nárůstem klientelismu a korupce. Veřejnost zpočátku skutečně hodnotila fungování tehdejší vlády negativně, ke konci celého období ale byla ČSSD a její menšinová vláda vnímána českou veřejností jako úspěšná, a to nejen levicově orientovanými voliči.

Studie publikované v časopise Naše společnost se již nejednou zaobíraly problematikou náboženství a na základě dostupných empirických dat vyvozovaly, jaké podoby religiozita v českém kontextu nabývá. Jen v posledních dvou ročnících Naše společnost uveřejnila dvě studie zaměřené na problematiku reprodukce náboženství v rámci intergenerační transmise [Paleček, Vido 2014; Paleček 2015]. Vedle toho jsou podoby české religiozity a role náboženství pravidelně recipovány českými badateli na mnohem širší než výše zmíněné úrovni [srov. např. Hamplová 2013; Nešpor 2010a; Spalová 2012; Václavík 2010; Váně 2012a], a to včetně srovnání prováděných v mezinárodním kontextu [srov. např. Hamplová, Nešpor 2009; Jedynak et al. 2016; Norris, Inglehart 2004; Pickel 2012; Tomka 2010; Váně, Lužný, Štípková 2013; Vido, Václavík, Paleček 2016].

Vztahy s okolními zeměmi jsou bezesporu výraznou determinantou a zároveň klíčovým ukazatelem stability mezinárodněpolitického ukotvení každého státu. Regionální kooperace je proto zcela logicky alfou a omegou zahraniční politiky České republiky, která si vytkla za jeden ze svých prioritních zahraničněpolitických cílů prohlubování středoevropské spolupráce jak s ostatními zeměmi tzv.

Klíčovým (a z hlediska mediálního diskursu zároveň nejvděčnějším) indikátorem politických nálad ve veřejném mínění jsou bezesporu stranické preference. Z jakého důvodu právě tato „popularita“ stran stojí ve středu pozornosti laické i odborné veřejnosti? Aniž bychom zabředávali do teoretických výčtů funkčních katalogů politických stran, je neoddiskutovatelné, že strany představují – vedle zákonodárných sborů, vlády, byrokracie – hlavní strukturální složku politického systému a vytvářejí jeho institucionální a vztahové prostředí: Patří mezi formální organizace, jejichž prostřednictvím se přijímají autoritativní – tj.

Jednou z nejžhavějších demografických otázek současnosti jsou příčiny poklesu úrovně plodnosti. V zásadě lze říci, že existují dva hlavní směry, které se snaží tuto změnu vysvětlit. První z nich vidí příčinu hlavně v ekonomických faktorech, tedy v tom, že mladí lidé nejsou dostatečně ekonomicky zajištěni a nemohou si dovolit rodinu založit (nebo mít více dětí), ani kdyby chtěli.

Bezkonfliktní provázaní pracovního a rodinného života představuje v současné české společnosti ideál, kterého se snaží dosáhnout snad všichni rodiče. Věnovat se práci i rodině zároveň je jistě složité, a tak každý rodič stojí před otázkou, jak rozdělit svou pozornost a svůj čas. Ať už si tento rozhodovací proces probíhá vědomě či spíše intuitivně, rodiče nakonec musí najít určitý kompromis mezi pracovní a rodinnou sférou.

Česká republika se 1. května 2004 stala plnoprávným členem Evropské unie. Současně s ní uskutečnilo stejný krok dalších 9 států a Evropská unie se tak rozšířila na stávajících 25 členských zemí. V současné době se uvažuje o dalším pokračování procesu evropské integrace – smlouvu o přistoupení již podepsalo Bulharsko a Rumunsko. O vstupu naší země rozhodovali občané v referendu, které proběhlo v červnu 2003 a obyvatelé České republiky v něm vyjadřovali souhlas či nesouhlas s otázkou: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ Ve zmíněném referendu se k položené otázce vyslovila nadpoloviční většina českých voličů (55 %) a v jejích názorech výrazně převážil souhlas s členstvím nad nesouhlasem.

Čas od času se ve všech evropských zemích včetně České republiky rozpoutá veřejná diskuse o opodstatněnosti trestu smrti. Nikoli náhodou. Nejzávažnější zločiny - násilné trestné činy včetně těch nejzávažnějších, vražd – pochopitelně vždy stály a budou stát v centru pozornosti médií. Proto pokaždé, když českou veřejností otřese brutální vražda, opakovaně vyvstane otázka: Neměli bychom opět zavést trest smrti? Do vzrušené rozpravy se znovu a znovu zapojují politici i právníci, novináři i široká veřejnost, ale výsledek je vždy předem daný: trest smrti totiž zakazuje ústava i mezinárodní závazky České republiky.

Na počátku tohoto textu stálo několik otázek. Co lidé očekávali na začátku roku 2005? Domnívali se, že v některých oblastech společenského života přinese tento rok větší změny? Obávali se zhoršování svých životů, nebo spíše doufali ve „světlé zítřky“? A jak hodnotí situaci teď na počátku roku 2006? V následujícím textu budeme hledat na položené otázky odpovědi.

Česká republika prošla v období mezi roky 1997 a 2005 mnoha změnami ve sféře politické i ekonomické. V následujícím textu se zaměříme na proměny subjektivního vnímání zaměstnání a pracovních orientací českých občanů právě v tomto období. Podrobněji se budeme věnovat především proměnám představ o ideálním zaměstnání. Hlavním zdrojem údajů o proměnách nálad české veřejnosti ve vztahu k pracovní sféře ve zmíněném období nám bude mezinárodní šetření ISSP (International Social Survey Programme).

Jednou z řady výrazných změn v sociálněekonomické oblasti, jimiž naše společnost po roce 1989 postupně procházela, byl zřetelný nárůst rozdílů v oblasti příjmů, jež se v období státního socialismu v tehdejším Československu vyznačovaly mimořádně vysokou mírou nivelizace. I když v průběhu transformačního období se mzdová a potažmo příjmová diferenciace nevyvíjela vždy rovnoměrně a jednoznačně směrem ke zvyšování její celkové míry a i když poměrně rozsáhlý segment pracovního trhu si nepříliš diferencované mzdy v podstatě udržel až do současnosti, dostupné údaje a jejich analýzy jasně ukazují, že zejména mezi nejvyššími a naopak podprůměrně nízkými příjmy existuje poměrně velké a prakticky nepřetržitě a rychle rostoucí rozpětí.

V ČR a Polsku se v posledním období významným zahraničněpolitickým i vnitropolitickým tématem stal záměr vlády USA umístit v těchto zemích některé komponenty budovaného amerického systému obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám, který by podle deklarovaného záměru měl chránit kontinentální území Spojených států před případným útokem prostřednictvím menšího počtu raket dlouhého doletu z tzv.

Politická kultura je termín, který v nejširší veřejnosti evokuje chování politiků, politických subjektů a stran ve veřejném prostoru. Tato představa rezonuje s vymezením daného termínu jako určité typologie způsobu, kterým funguje politický systém jako celek na obsahové i znakové úrovni. Do politického systému je přitom zahrnuto obecné chování politických institucí, politiků ale i občanů [Pehe 1997].

Schopnosti médií formovat veřejné mínění a nastolovat témata, která veřejnost následně vnímá jako důležitá, jsou předmětem odborného zájmu již od počátků komunikačních výzkumů. V souvislosti s počátky zkoumání mechanismů nastolování témat (agenda-setting) můžeme zmínit například Waltera Lippmanna, který již v roce 1922 upozorňuje na to, že masová média mohou nastavením svých obsahů formovat lidské vnímání světa.

Psychoanalytický výklad politiky není zdaleka výjimečný. Poměrně populární jsou sychoanalytické výklady života a činnosti velkých politických vůdců – viz Valenty, Feldman [2001] či Post [2003]. V praktické politické činnosti pak někteří psychoanalytici vidí sublimaci sexuálních pudů (freudisté), kompenzaci komplexu méněcennosti (adlerovci), projev určitých kolektivních mýtů (jungovci) apod.

Rozhodování o „správné“ odpovědi je třetí fází kognitivních procesů, které v hlavě respondentů probíhají během zodpovídání otázky. Poté, co nějakým způsobem zadaný dotaz interpretovali a následně v paměti vyhledali informace potřebné k jeho zodpovězení, musí nyní rozhodnout o náležité odpovědi. V posledním kroku pak bude třeba ještě toto rozhodnutí přizpůsobit formátu nabízených možností.

Jak bylo v předchozích částech seriálu několikrát zmíněno, dosažení rozhodnutí ještě není definitivní tečkou za procesem zodpovídání výzkumného dotazu. V poslední fázi kognitivních procesů musí respondenti takto dosaženou odpověď většinou ještě nějakým způsobem upravit. Například je třeba výsledek hledání v paměti a rozhodování přizpůsobit některé z možností, kterou nabízí dotazník, nebo se respondent rozhodne svou výpověď modifikovat k sociálně přijatelnější podobě.

V moderní společnosti je vězení univerzálním nástrojem pro trestání a disciplinaci jedinců, kteří se závažným způsobem provinili vůči právnímu řádu. Prakticky každý člověk se během svého života stane obětí trestného činu, nejčastěji majetkového charakteru. Naproti tomu jen výrazná menšina lidí se během svého života blíže seznámí s institucí vězení.

Následující text prezentuje některé poznatky o občanské kultuře v České republice učiněné na základě speciálního šetření uskutečněného v srpnu 2009 jako součást mezinárodního komparativního výzkumu u příležitosti 50. výročí realizace původního výzkumu G. A. Almonda a S. Verby a následného vydání jejich známé knihy The Civic Culture: Attitudes and Perception of Democracy in Five Nations.

Stať deskriptivní formou přináší poznatky z prvního dotazníkového průzkumu, který je součástí širšího projektu sociologického výzkumu historického vědomí obyvatel České republiky. Po úvodním zasazení do kontextu koncepcí historického vědomí a kolektivní paměti jsou nejprve popsány výsledky průzkumu na téma zájmu o dějiny a jejich jednotlivé oblasti; zdrojů, z nichž lidé získávají historické informace a sebehodnocení z hlediska znalosti historie.

Jedním z konceptů, který udělal v rámci sociálních věd v devadesátých letech minulého století velkou kariéru, je (vedle například sociálního kapitálu) kvalita života . Nejde vlastně o jeden přesně vymezený koncept ale spíše o (velkou) rodinu navzájem propojených teorií, výzkumů a vlastně i aktuálních a navrhovaných politik. Pod titulem kvality života se provádí široké spektrum výzkumů, od studií zabývajících se životem lidí se specifickými zdravotními problémy po dotazníková šetření reprezentativní pro celé dospělé populace států [Rapley 2003].

Tento text vychází z analýzy tří skupinových rozhovorů vedených metodou focus groups [blíže k této metodě viz např. Morgan 1996, 2001]. Rozhovory byly uskutečněny za účelem zkoumání toho, jak lidé z různých sociálních skupin vnímají ze své vlastní pozice společenskou strukturu současné české společnosti. Cílem textu však není formulovat obecné závěry ohledně sociální struktury a stratifikace a porovnávat přitom existující sociologické koncepty a výzkumy. Jde mi o to ukázat, jak se v konkrétní situaci výzkumných rozhovorů střetávalo „sociologické" chápání sociální struktury čerpající ze sociologických konceptů a jejich terminologie na straně výzkumníků s „populárním" chápáním sociální struktury, které je založeno na sdílené potřebě vnímat společnost jako hierarchicky uspořádanou (alespoň ve smyslu odlišení těch, kteří jsou „nahoře" od těch, kteří jsou „dole"), na straně respondentů.

Stať představuje vybrané výsledky sociologického šetření, které proběhlo krátce po volbách do Poslanecké sněmovny. Toto rozsáhlé specializované reprezentativní šetření velmi komplexně zmapovalo hodnotovou orientaci, ideologické, sociokulturní i historické složky politických postojů a sociodemografický profil respondentů, kteří ve volbách podpořili Komunistickou stranu Čech a Moravy.

V tomto textu se z metodologického hlediska zabýváme otázkou důvěryhodnosti politiků. V první části se podíváme na to, jak se v sociologické a související literatuře vymezují pojmy důvěra a důvěryhodnost. Následující část se věnuje způsobům, jakými se zkoumá důvěryhodnost politiků. Třetí a hlavní částí článku bude představení vlastního výzkumu důvěryhodnosti politiků, který využil novou metodu zkoumání, založenou sociolingvisticky.