IVO ŘÍHA

Badatelské zaměření na český literární realismus v případě Martina Hrdiny přirozeně vychází z předchozí fáze jeho vědecké kariéry. Dříve se soustavně zabýval problematikou romantismu, výsledkem byly časopisecké stati a kapitoly v kolektivních monografiích z let 2009–2012. Kniha Mezi ideálem a nahou pravdou ovšem rozhodně není výrazem nějaké náhlé změny badatelovy výzkumné intence, „přeladění“ ve směru od romantismu k realismu. Předcházelo jí několik dílčích studií (s ohledem na zde recenzovanou publikaci jde hlavně o stať „Realismus v české literatuře 19. století. Pohledy současníků, historické interpretace a badatelské perspektivy“, ČL 2014/3) a především: metodologicky, tematicky, prostorově se nacházíme v podstatě stále na témže hřišti, i když na časové ose jsme se posunuli o kus dále. — Budiž řečeno rovnou, že přirozený respekt k rozmanitosti souvislostí a k šíři relevantních kontextů (úvahy o „svém“ romantismu Martin Hrdina vpojuje i do analýz a interpretací fenoménů uměleckého realismu, resp. rozpravy o nich) jsou jedním z nejvýraznějších a nejsympatičtějších rysů autorova myšlení o literatuře.
Uvažování v kontextech a souvislostech se ohlašuje už otázkami na první straně spisu. Jde o otázky rámcové, obecné, široké; Hrdinův způsob jejich kladení je ovšem nebanální. Takhle se umět zeptat, vrátit se k podstatným východiskům (vlastně se ptát na samotný účel tázání), to je velice důležité: „Za jakých okolností může to které dílo být pojmenováno jako »realistické«, ať už jeho autorem, nebo někým jiným? Za jakých podmínek se může to či ono dílo čtenáři jako realistické vůbec jevit? A v jakých vztazích se text, o němž uvažujeme jako o realistickém, ocitá k jiným pojmově vymezeným kvalitám umělecké tvorby?“ (s. 9). Na pozadí tohoto tázání autor ve vstupní části knihy „představuje terén“, charakterizuje dosavadní stav poznání dané problematiky, zřetelně osvětluje, v čem má být jeho práce nová a přínosná, vymezuje terminologická východiska, popisuje metodu práce a cíl, k němuž se hodlá dobrat. — Předesílám všemu, co bude uvedeno dále (a co bude místy laděno do poněkud kritičtější tóniny): nejde o plané sliby, tato práce svůj cíl skutečně naplňuje, nabízí nejen otázky, ale také pozoruhodné a originální odpovědi — a stává se tak (mimo jiné) cenným materiálem pro případné další badatelské aktivity na tomto odborném poli.
Veškeré vymezování, charakterizování a cílení je prováděno s maximální pečlivostí a do všech podrobností. Až se může zdát, že tato startovací fáze spisu pisatele poněkud přerůstá a že vlastně není divu, když se v té „hustotě“ objevují některé přešlapy. Ponechme nyní stranou, zda je dobrý nápad, aby se úvodní kapitola jmenovala „Úvodní kapitola“ (ačkoli právě tato drobnost je možná příznačná: autor, který je v mnoha ohledech až přepečlivý a výmluvný, jako by zapomněl, že i začátek práce může být opatřen titulem s jistou mírou výpovědní hodnoty). Mám na mysli spíše některé překvapivé formální nedostatky, např. hned na první straně „Úvodní kapitoly“ je zmíněna iniciační role „konference v Bratislavě“, ale chybí jakýkoli zpřesňující údaj; nebo na s. 11 se mluví o něčem, co „bylo dosud v literárněhistorických pracích zaměřených na realismus obvyklé“ — u takového zobecňujícího konstatování čtenář očekává odkaz, o jaké práce se jedná, ničeho takového se mu ale nedostane. A hlavně: ona mnohomluvná zevrubnost vede k tomu, že autor zbytečně rozvádí a „cyklí“ něco, co už bylo na předchozích stránkách naznačeno či explicitně vyjádřeno vícekrát. Podkapitola „Cíl a metoda práce“ je otevřena až po čtyřiceti stranách textu — a čteme v ní převážně to, co nám bylo již opakovaně sděleno: „Cílem následujících diskurzivních analýz je zpřehlednit bezbřehé pole významů, na jejichž základě se v průběhu 20. století konstituoval literárněvědný pojem »realismus«, poznat a popsat zřetelněji než dosud oblast prvotního souzení o realismu v české literatuře, a vytvořit tak podmínky pro adekvátní usouvztažnění pojmosloví současné literární historie [sic! — jisté terminologické tápání mezi významy slov historie a historiografie se objevuje vícekrát; IŘ] s materiálem, který je prostřednictvím užívaných pojmů hierarchizován a interpretován“ (s. 44–45).
Martin Hrdina s možná až přepjatou pečlivostí představuje pojmoslovný aparát, vymezuje kategorie a vytyčuje hranice — jež ale v některých momentech sám opakovaně narušuje. Např. na s. 17 připomíná banalitu (dotyčný výrok záměrně stylizuje jako cosi samozřejmého): „Jsme si dnes dobře vědomi rozdílu mezi termínem »realismus« jako součásti spisovatelské sebereflexe či kritické reflexe na jedné straně, a literárněvědným pojmem »realismus« na druhé straně.“ Čtenář však může mít mnohdy vcelku opodstatněný dojem, že právě tuto jasně vedenou hranici autor ve vlastním výzkumu nerespektuje zcela důsledně. Místy se zdá, že onen „vnitřní pohyb“ v tom, co bylo v nějaké době a z nějakých příčin jmenováno realismem („vnitřní“ dobovou reflexi problematiky uměleckých reprezentací skutečnosti — toho, jak se podstata umělecké tvorby a její výsledky vztahují ke světu, k mimoliterární skutečnosti), směšuje s tím, co je literárněhistorickou reflexí a interpretací daného jevu (viz s. 30, 40 a jinde).
V souhrnu se mi „Úvodní kapitola“ jeví, jako by právě hned na začátek autor poněkud nešťastně natlačil všechny aspekty svého uvažování a psaní, jež mohou být z formálního, metodologického a věcného hlediska pokládány za problematické — a nelze je vždy akceptovat zcela bez výhrad. Zkrátka a dobře, ve srovnání s tímto počátečním „zadrháváním, cyklením a přešlapováním“ působí projev Martina Hrdiny v následujících částech spisu mnohem přehlednějším a přesvědčivějším dojmem.
Na konci „Úvodní kapitoly“ Martin Hrdina představuje dvě „koordináty […], mezi něž je možno situovat různé individuální i skupinové poetiky realismu“ (s. 47): „synteticko-harmonizující pojetí realistické literatury“ a „analyticko- kombinatorické pojetí realistické literatury“ (autor zde upozorňuje na zásadní inspiraci myšlením Dalibora Turečka, jehož „osobní sdělení“ cituje, když uvedené koordináty charakterizuje jako „nástroje diferencující »vnitřně proměnné, nestálé silové pole, v jehož dostředivém působení se různou měrou a v různých modifikacích / konstelacích ocitají různé texty / různí autoři«“ [s. 47]).
Vymezení těchto koordinát určuje směr výzkumu a strukturu celého výkladu, dává název dvěma tematicky centrálním oddílům knihy. Jistě, polemizovat by se dalo s čímkoli; proti čemukoli by bylo možné klást jiné, alternativní koncepty — a takto se rozepisovat o perspektivách a horizontech, které v knize nejsou. Mluvme ovšem o těch, které v ní jsou. Martin Hrdina nám nabízí určitou osu tázání, cestu k jádru celého problému, cestu, která má vést k literárněhistorické syntéze, jež může být — s přihlédnutím k relevantním literárněteoretickým přístupům — nesporným obohacením moderního českého literárního dějepisectví.
Oddíl věnovaný synteticko-harmonizujícímu pojetí (s. 51–124) autor otevírá mapováním období, kdy se pojem realismus poprvé objevil v českém myšlení o literatuře. Zaměření na konec padesátých let 19. století je tudíž jasné a pochopitelné. Nicméně upnutí na výskyt samotného termínu (doslovně vzato) ho ale — dle mého názoru — v jednom podstatném ohledu poněkud svazuje: Martin Hrdina správně poukazuje na Sabinovu úlohu (ta se nedá nijak zpochybnit; Sabinův hlas byl v této dobové rozpravě o směřování moderní české literatury nepřeslechnutelný), akcentuje mimo jiné význam jeho „Proslovu“ z prvního čísla časopisu Jasoň vydaného 1. dubna 1859. Tento text Martin Hrdina identifikuje jako „první český literární program hlásící se výslovně k realismu“ (s. 67). To je důležitý postřeh, pozornost věnovanou tomuto časopisu a uvedenému programovému provolání můžeme bezpochyby označit za jeden z objevných a podnětných aspektů autorova přístupu k celému období. Rozprava o požadavku realistické reprezentace aktuálně prožívané skutečnosti (na komplexním pozadí dobově bouřlivě řešené otázky úlohy českého spisovatele a celkového směřování národní literatury) však byla započata ještě dříve, než se objevilo samo slovo realismus v časopise Jasoň. O tohle šlo přece už v polovině padesátých let, byť se zatím neoperovalo pojmem realismus: to, co roku 1855 čteme ve Fričově Ladě Nióle či v Pospíšilově časopise Obzor (v programovém článku „Náš věk a literatura česká“, jehož autorem byl patrně Karel Štorch), se dá vnímat jako zřetelná předzvěst názorových střetů, do nichž byli na přelomu padesátých a šedesátých let zapojeni mladí májovci (o tom ještě dále) i polemik následujících, tedy toho, co Martin Hrdina vyjadřuje vývojovým napětím mezi synteticko-harmonizujícím a analyticko-kombinatorickým pojetím realistické literatury.
Nepochybně by se mi dalo namítnout, že relevantní souvislosti a kořeny tohoto diskurzu bychom mohli proti proudu času stopovat donekonečna, až k Aristotelovi. Zde ovšem poukazuji jen na souvislost bezprostřední, na přímé předznamenání konfrontací „mezi ideálem a nahou pravdou“, jež Martin Hrdina sleduje „pod značkou“ realismus (vyslovenou, zapsanou, vytištěnou) v časové výseči let 1858–1891. Jsem toho názoru, že v mnoha ohledech už nejde o pouhou předzvěst, nýbrž o součást sledovaného problému — i když ještě nebyla opatřena dotyčnou pojmoslovnou nálepkou.
K nazření úplného začátku (přelomu padesátých a šedesátých let) vymezeného časového rámce si dovolím ještě jednu poznámku: autor poukazuje na Nerudovy „Škodlivé směry“, ale nikterak nezdůrazňuje, že tento proslulý text byl „jen“ jednou částečkou mnohem širší a z vývojového hlediska významné polemiky — přestože byla hodně divoká a plná vnitřních rozporů a protimluvů (přirozeně: nešlo o sled odborných pojednání, nýbrž o názorové přestřelky, ve kterých nechyběly osobní výpady atp.). Domnívám se, že kdyby Martin Hrdina nebral v úvahu konkrétní text jako samostatnou, izolovanou jednotku, nýbrž jako součást mnohovrstevnaté rozpravy, nemohlo by mu uniknout, jak silně zazníval u mladých májovců (v rámci volání po světovosti moderní české slovesné produkce) požadavek „básnictví vůbec“, tedy požadavek hledání velkých témat, jež přesahují úzce vymezené rámce a intence národní literatury. Připomeňme především Hálkovu stať „Básnictví české v poměru k básnictví vůbec“ z roku 1859 (vyšla v šestém čísle prvního ročníku Obrazů života, právě jako součást polemiky vedené mezi tímto listem a Poutníkem od Otavy). — Martin Hrdina bohužel se zmíněným textem patrně vůbec nepřišel do styku (soudě i podle závěrečného soupisu použité literatury), nebo naznačené souvislosti a kontexty záměrně obchází, což je škoda. Myslím si, že onen „poměr“/konflikt vyjádřený v názvu Hálkovy stati je z hlediska zde sledovaného problému zcela zásadní a pro jistou polohu těchto úvah klíčový, a to doslova: bez jeho zohlednění totiž zůstává jedna důležitá část celé problematiky „zamčená“.
Uvedené poznámky se ovšem týkají samotného začátku celého pojednání o synteticko-harmonizujícím pojetí realistické literatury. Stěžejní části tohoto oddílu jsou přirozeně soustředěny kolem pojmů idealismus a realismus (resp. „materialismus“, naturalismus). Autor v obdivuhodném vzájemném souladu pracuje s aspekty kritickými, filozofickými i estetickými. Domácí diskurz průběžně vpojuje do evropských kontextů, pozoruhodné a důležité jsou především jeho postřehy směrem k německojazyčné oblasti. Co se týče českého prostředí, neopomíjí klíčovou roli dvou osobností: Josefa Durdíka a Otakara Hostinského. Zcela správně poukazuje mimo jiné na fakt, že Hostinský ve svém zlomovém pojednání „O realismu uměleckém“ z roku 1891 rázně odmítnul „zlatou střední cestu“ smiřování realismu s idealismem, tzn. zpochybnil model „ideálního realismu“ pěstovaný literární kritikou kolem Vlčkovy Osvěty.
Právě tuto Hostinského stať pak Martin Hrdina označuje za „katalyzátor diskusí o tématech spojovaných s vymezováním významu pojmů »realismus« a »naturalismus«“ (s. 141). Činí tak v úvodu druhého oddílu práce nazvaného „Analyticko-kombinatorické pojetí realistické literatury“ (s. 141–245). Autor předznamenává, že celá tato část je „soustředěna k typu dobového myšlení, jež takové [tj. synteticko-harmonizující; IŘ] pojetí realismu systematicky zpochybňovalo z pozice analyticko-kombinatorického přístupu ke světu“, a dodává: „Ve sledovaném období je alternativní, analyticko-kombinatorický model rozumění realističnosti literatury založen na dobové představě umělecky pravdivého umění jakožto reprezentace »nahé skutečnosti«“ (s. 141).
Souhlasně s Jiřím Brabcem tedy Martin Hrdina soudí, že dominance synteticko- harmonizujícího pohledu na literární realismus trvala až do osmdesátých let (autor zde odkazuje na Brabcovu publikaci Poezie na předělu doby z roku 1964). Jinak si ovšem dává velký pozor na to, aby dvě vymezená pojetí — synteticko-harmonizační a analyticko-kombinatorické — neuzavíral do pevných časových rámců jako epochy s jasným začátkem a koncem, oddělené od sebe ostrým vývojovým přeryvem. V tomto smyslu skutečně ctí citovaný Turečkův výrok o „vnitřně proměnných, nestálých silových polích“ (s. 47, viz výše).
Při sledování rozvoje analyticko-kombinatorického přístupu k literárnímu realismu autor pochopitelně nemohl (a jistě nechtěl) nikterak upozaďovat závažnost Masarykovy role v různých rovinách této dobové rozpravy. Právě na jeho způsobu promýšlení dané problematiky Martin Hrdina dokládá, jak ošidná (neboť hrubě zjednodušující) by byla představa o tom, že jedno pojetí realismu je vývojově vystřídáno jiným: „Proti naturalistickému postupu v umění stavěl Masaryk podobně jako programatika ideálního realismu požadavek uměleckého díla založeného na ideji […]. Přes proměny estetických východisek a navzdory dikci soudobých kritických projevů zmíněných mladších autorů bychom tedy sotva mohli hovořit o úplném odmítnutí starší koncepce realističnosti — právě naopak, moderní realisté přejímali celou řadu jejích programových východisek a kritice je podrobovali postupně. […] Mezi synteticko-harmonizujícím pohledem na realismus a názory moderních kritiků existují tedy podstatné styčné plochy, opravňující historika literatury uvažovat v případě obou pohledů na věc jako o součástech jednoho koherentního jevu“ (s. 150–151). Před tímto druhem badatelské poctivosti (který je zakořeněn v detailním poznání a dokonalém pochopení pramenného materiálu a který volí náročnější cestu problematizování a rozrušování „zažitých“ literárněhistorických kategorií namísto pohodlnějšího černobílého nátěru) nelze než smeknout.
Se stálým zřetelem k právě uvedenému autor dále sleduje genezi a vývoj ideologému nahé pravdy — a předkládá následující konstatování: „Zjasňující pohled na skutečnost se na sklonku osmdesátých let začal jevit jako nežádoucí prvek uměleckého díla […]. Umění samo mělo být zaměřeno na strhávání závojů zakrývajících skutečnou podobu světa. […] Pravdivost literární reprezentace se při analyticko-kombinatorickém úhlu pohledu zakládala na evokaci skutečnosti holé, bez příkras, třeba i v negativním světle“ (s. 205–207).
V závěru pojednání o analyticko-kombinatorickém pojetí realistické literatury už otevírá dveře dalším, vývojově následujícím přístupům k otázce umělecké reprezentace skutečnosti. Na jednu stranu připouští, že v první polovině devadesátých let „realismus pomalu už začíná nedostačovat, protože ani jemu se nepodařilo zmocnit se celé skutečnosti, skutečnosti beze zbytku“ (s. 222, souhlasně s Hanou Hrzalovou). K citovanému však Martin Hrdina ihned trefně dodává (věrný tomu, o čem se s úctou vyjadřuji výše), že chápat toto období jako vyčerpání a dodýchání analyticko-kombinatorického pojetí realismu a dále vyhlížet to, které od něj na vývojové ose převezme štafetu, by bylo z podstaty pomýlené. Čili na tomto místě uvažuje podobně, jako když odmítnul interpretovat vztah analyticko-kombinatorického přístupu směrem zpět k přístupu synteticko-harmonizujícímu jako vztah mladého vítěze a starého (mrtvého) poraženého. Zde už šlo o něco jiného — a domnívám se, že to „něco“ na samém konci dotyčného oddílu vyjádřil Martin Hrdina pregnantně: „Diskurz o pravdivosti literární reprezentace skutečnosti se však na počátku devadesátých let vydal jinými cestami, vzdálil se diskusím o realismu a naturalismu. […] Zárukou pravdy na poli umění už do budoucna neměla být shoda literární reprezentace se skutečností, požadovaná realistickou programatikou obojího typu, ale pravda subjektu skutečnost obzírajícího“ (s. 223–224).
Závěrem bych rád zmínil ještě dvě výrazné „položky“ recenzovaného spisu. Z hlediska celku organicky zapadají do koncepce a kompozice autorova výkladu, zároveň je ovšem můžeme vnímat jako samostatné útvary se specifickou kvalitou a hodnotou.
Jednak mám na mysli případové studie umístěné za oběma hlavními oddíly knihy. V první z nich, nazvané „Člověk nad propastí skutečnosti. Figura náměsíčné v umění a vědě »realistické doby«“ (s. 125–140), Martin Hrdina originálně ilustruje dobový způsob tázání po povaze a smyslu literární tvorby na povídce Sofie Podlipské K čemu?, na novele téže spisovatelky Náměsíčná a na kresbě Maxmiliána Pirnera Náměsíčnice. — Druhá případová studie je věnována Mrštíkovu románu Santa Lucia. Právě na tomto díle je (po interpretační stránce velmi zdařile a působivě) demonstrováno významové naplnění výše uvedeného výroku o „pravdě subjektu skutečnost obzírajícího“, tedy o přesunu dobového diskurzu od sporů „mezi ideálem a nahou pravdou“ do jiné roviny…
Druhou z výše vytčených „položek“, jíž bezesporu náleží zvláštní pozornost a ocenění, je textová příloha s nadpisem „Termín »realismus« v diskusích o literatuře a umění v letech 1858–1891“, která zabírá celou druhou polovinu stránkového rozsahu tohoto objemného svazku. Ačkoli v představení přílohy na s. 251 autor skromně podotýká, že jeho ambicí není „suplovat pro české prostředí dosud chybějící antologii dokumentující vztah myšlení o realismu a literárněkritické praxe“, výsledek jeho práce tuto roli do značné míry plní. Průběžně zařazované odkazy z hlavního, autorského textu přímo k pramenům v jejich původním a plném znění fungují znamenitě a celkovou úroveň této publikace posouvají — v součinnosti s jejími nezpochybnitelnými odbornými kvalitami — o další patro výše.

Martin Hrdina: Mezi ideálem a nahou pravdou. Realismus v českých diskusích o literatuře 1858–1891. Praha, Academia 2015. 528 stran.

Vyšlo v České literatuře 3/2017.