Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií.
Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského.
Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.

Mimořádné číslo Perception in Scholastics and Their Interlocutors přináší osm studií zkoumajících problematiku vnímání a smyslů v dějinách filosofie mezi 11. a 17. stoletím. Pozornost je zaměřena především na scholastické myslitele (od Anselma přes Petra Oliviho a Dunse Scota až po Suáreze), některé starší autory, jejichž myšlení scholastikové rozvíjeli (např. Aristotelés či Alhacen), případně současníky, kteří se scholastiky vcházeli do dialogu (např. Plethón či Valerián Magni).

Soubor předložených studií si klade za cíl zpochybnit učebnicové představy o scholastice jako myšlenkově více či méně homogenní tradici, která je založena na rozvíjení aristotelského dědictví. Byť aristotelismus samozřejmě má mezi scholastiky významné postavení, na autory zkoumaného období mají silný vliv také platónská a augustinovská myšlenková tradice.

V rámci jednotlivých příspěvků (a někdy i v myšlení jednotlivých autorů) je čtenář svědkem prolínání i vzájemného soupeření aristotelských i platónsko-augustinovských východisek a myšlenek. Z typických rysů platónské a augustinovské tradice jsou zmíněny např. důraz na roli pozornosti při vnímání, extramisní chápání zraku, metafyzika světla, teorie iluminace, důraz na perspektivu první osoby a sebe-reflexi. Z témat, která akcentuje spíše aristotelská tradice, je rozebrána ontologie vnímatelného předmětu a jeho kauzalita, role prostředí, či rozdíl mezi tzv. vnitřními smysly a jejich možné klasifikace.

Demokratické společnosti (ať nové či etablované) v současnosti procházejí hlubokou krizí. Je téměř nemožné přehlédnout její symptomy od poklesu volební účasti, vzestupu pravicového populismu a plebiscitarismu, občanské nespokojenosti až po úpadek tradičního stranictví. Původ této krize bývá často spatřován v krizi či rozpadu tradičních reprezentativních institucí. Zatímco někteří z tohoto vývoje usuzují na zánik reprezentativní demokracie a oslavují příchod demokracie post-reprezentativní, významná část současné demokratické teorie se naopak (zdánlivě paradoxně) obrací k reprezentaci jako nástroji demokratizace demokracie. Tento pohyb se může zdát překvapivý nejenom pro faktickou krizi reprezentativních institucí, ale i proto, že řada proudů současné demokratické teorie (participační, deliberativní a radikální teorie demokracie) se formovala jako kritika inherentně nedemokratické a elitářské či oligarchické povahy reprezentativní demokracie a jako snaha o její překonání. Příspěvky shromážděné v tomto svazku se snaží zachytit tento intelektuální pohyb a nabídnout nové promyšlení vztahu demokracie a reprezentace jako nástroje jak pro porozumění krize demokracie, tak pro její léčbu.

Od formy zobrazení k formám života

Má-li věda za cíl poznání a ovládnutí světa, je umění především prostředkem poznání nás samých. Ba co víc, umožňuje nám nahlédnout, že každé poznání je v nějakém ohledu sebepoznání, jak to explicitně hlásá filosofie německého idealismu. V knize je tento reflexivní koncept zkušenosti rozvíjen na cestě od obecných problémů logiky a matematiky po konkrétní problémy hudební zkušenosti. Zvláštní důraz je kladen na povahu emocí spojovaných s hudbou: Je cílem umění emoce vyvolávat, nebo od nich získávat odstup? Jsou afektivní a kognitivní aspekty zkušenosti nezávislé, nebo se vzájemně podmiňují? Jsou emoce spíše intelektuální, či biologické povahy? Vedle Hegela a jeho teze, že je krása smyslovou manifestací pravdy, jsou hlavními filosofickými referencemi knihy Wittgenstein a filosofie klasického pragmatismu.

Kniha Rusové v Praze. Ruští intelektuálové v meziválečném Československu vznikla jako doprovodná publikace stejnojmenné výstavy uspořádané na podzim 2017 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u příležitosti 100. výročí ruské bolševické revoluce, kvůli níž odešly z někdejšího Ruského impéria tisíce učenců, literátů a umělců. Mnozí z nich nalezli útočiště právě v Československu a v Praze založili své exilové vzdělávací instituce. Příchod Rudé armády v květnu 1945 pro ně ovšem neznamenal svobodu. Československé politické a intelektuální elity z vděčnosti k Sovětskému svazu přivřely oči a neviděly vraždy a deportace těchto svých sousedů a spoluobčanů. Katastrofa ruského exilu v Československu byla o to bolestnější, že se o ní více než čtyři desetiletí nesmělo hovořit, neboť památka na toto nekomunistické "Rusko mimo Rusko" byla pro sovětsko-ruský imperiální narativ zcela nepřijatelná. Prostřednictvím biogramů významných osobnosti někdejší ruské exilové komunity tato kniha připomíná pražské akademické obci i širší české veřejnosti často tragická dilemata ruských intelektuálů, vědců a literátů první poloviny 20. století, kteří výrazně přispívali k dynamice kulturního, intelektuálního i politického života v prvorepublikové Praze.

Tak pravil Zarathustra je nejslavnější, ale možná i nejobtížnější knihou Friedricha Nietzscheho. Ve stejné míře se v ní totiž setkáváme s básnícím filosofem, jakož i s filosofujícím básníkem, který se zdánlivě uzavřel jakékoli systematice. K tomu přistupuje i problematika neobvyklé historie textu, v níž mají své místo i podvrhy a zneužití ve službách ideologie. Kdo však heslům typu "nadčlověka" a "vůle k moci" nedůvěřuje a chtěl by nebo dokonce musí číst Nietzschovo tak často citované dílo v originále, ten na následujících stranách nalezne užitečného průvodce. Tato kniha je nabídkou, abychom spolu se dvěma zkušenými čtenáři vyrazili ne zrovna nenáročnou cestou, při které se budeme krok za krokem důvěrně seznamovat s vlastní řečí tohoto radikálního filosofa, abychom byli na konci připraveni pustit se s požitkem a úspěchem do samotného textu.
Přeložil Petr Kitzler.

Kniha obsahuje překlad tzv. osmé knihy Stromat, pozoruhodného filosofického textu, který se dochoval za sedmi knihami Stromat v byzantském rukopisu. Jedná se patrně o Klementovy výpisky z filosofického zdroje, jehož ústředním tématem je teorie vědeckého důkazu, rozpracovaná na aristotelském základě a na pozadí protiskeptické polemiky. Kromě vlastní teorie důkazu zahrnuje též diskusi o metodě zkoumání, diairesi, definici a kategoriích a pojednání o příčinách. Řecko-české vydání připravil M. Havrda.
Publikace rovněž přináší obsáhlé rejstříky pramenů, vlastních a místních jmen i významných theologických a filosofických pojmů ke Stromatům I-VII. Jejich zajímavost spočívá mj. v tom, že dílo Klementa Alexandrijského obsahuje velké množství jinak nedochovaných zlomků (jak z oblasti nekanonické raně křesťanské tradice, tak z klasické literatury), v případě biblických citací dosvědčuje často první křesťanský výklad daného místa. Rejstříky sestavili V. Černušková, J. Plátová a M. Šedina (ve spolupráci s R. Bužkem).

A Critical Study of Paul Ricœur's Moral Anthropology is a guide for readers who are interested in Paul Ricœur's thoughts on morals in general. More exactly, it brings together the different aspects of what Geoffrey Dierckxsens understands as Ricœur's moral anthropology. This anthropology addresses the question what it means to be human, capable of participating in moral life. Dierckxsens argues that Ricœur shows that this participation implies being a self, living a singular lived existence with others and being responsible in institutions of justice. By living existence one comes to learn taking moral decisions and the reasons for moral life.

The wager of Ricœur's hermeneutical approach to moral anthropology is – so Dierckxsens argues – to understand moral life on the basis of the interpretation of lived existence, rather than on the basis of cultural or natural patterns only, as many contemporary moral theories in analytical philosophy do. Ricœur's moral anthropology is thus particularly timely in that it offers a critical argument against contemporary moral relativism and reductionism. By bringing together Ricœur's moral anthropology, and recent moral theories this book offers a novel perspective on Ricœur's already well-established moral theory.

Dierckxsens moreover offers a critical perspective by arguing that we should revisit certain moral concepts in Ricœur's moral anthropology and in contemporary moral theories in analytical philosophy. He critically evaluates certain concepts in Ricœur's work (like the concept of universal moral norms and how it stands against cultural differences in morals). He moreover interrogates certain ideas of contemporary analytical philosophy (like the idea of cultural moral relativism and whether we can find a common morality across the cultural differences). By placing Ricœur's ideas on moral life within the context of the contemporary scene of moral theory, this book contributes well to The Studies in the Thought of Paul Ricœur.

Nejstarší dosud známá táborská městská kniha trhová vděčí za své uchování folmavskému faráři a vlastenci Antonínovi Krejčímu, který ji roku 1868 získal od hokynářky v Českých Budějovicích. Tato ojedinělá památka o nově založené husitské pevnosti je jedinečným pramenem nejen pro údaje o původu, zaměstnání, komunálním statusu a nemovitém majetku původních obyvatel táborské komuny, ale i pro své jazykové ztvárnění, neboť představuje nejrozsáhlejší staročeský pramen úřední povahy.

Ke knize je přiloženo CD s edicí v digitální podobě.

Zápas o veřejný prostor

Kniha se zabývá aktuálním sporem o náboženství a sekularitu ve veřejném prostoru. Analýzy tohoto tématu se přitom odehrávají na pozadí často dramatických mediálních a politických debat a událostí, jež souvisí se vztahem mezi mocenskými zájmy a hodnotami v různých západních a muslimských zemích. Týkají se však také dalších kulturních a náboženských okruhů. Idea sekulární veřejnosti je zde vystavena zkoušce.

Publikace nabízí texty významných současných autorů: Jürgena Habermase (Německo), Charlese Taylora (Kanada), Alessandra Ferrary (Itálie) a Hanse-Herberta Köglera (USA), k jejichž textům napsal výstižnou úvodní studii Ondřej Štěch. Polem, na němž se všichni pohybují, je převážně politická filosofie s přesahy do dalších humanitních a sociálních věd.