English
Před třemi lety začala rozsáhlá reforma Ruské akademie věd, o jejíchž hlavních rysech a mocenském kontextu jsme referovali v AB 9/2013 a AB 1/2014. Podstatou reformy je sloučení stávající Akademie se dvěma oborovými a méně prestižními akademiemi (medicínská a zemědělská) a předeším zřízení Federální agentury pro vědecké organizace (Federalnoe agenstvo naučnych organizacij – FANO). Ta převzala jejich majetek, disponuje státní dotací k provozu vědeckých ústavů a infrastruktur a má i značný vliv na vědecké řízení jednotlivých institucí. Přes počáteční odpor vědecké komunity tak „nová“ RAV ztratila charakter autonomní organizace provádějící základní výzkum a stala se de facto expertním poradním orgánem – „klubem“ volené vědecké elity (akademici a členové korespondenti) bez rozhodujících pravomocí. Ruská vláda se zároveň snaží posílit výzkum a vývoj na vybraných vysokých školách a účelovým financováním podpořit vznik excelentních laboratoří. Význačnou roli hraje i nedávno založený Ruský vědecký fond řízený přímo administrací prezidenta. Pokusme se shrnout poslední vývoj v organizaci ruské vědy, v níž akademické ústavy hrají stále hlavní roli, a ukázat, jaký vliv má na situaci a mezinárodní spolupráci nové napětí mezi Ruskem a Západem a s ním spojené ekonomické sankce.
V současnosti FANO spravuje 800 vědeckých institucí se 70 000 vědeckými pracovníky, které byly součástí tří Akademií. Ty jsou zároveň částečně řízeny novou, rozšířenou RAV, přičemž kompetence těchto dvou řídicích složek nejsou přesně vymezeny. Záměrem je dosáhnout jisté rovnováhy metodou „dvou klíčů“ (oddělení rozhodování na administrativní a vědecké úrovni), která je však prozatím málo funkční a vede ke sporům i skandálům, do nichž navíc zasahuje Ministerstvo školství a vědy. Uvedení tři aktéři se dosud nedohodli na stanovení priorit v oblasti akademického výzkumu a restrukturaci, v jejímž případě se počítá s určitou redukcí počtu ústavů i jejich pracovníků – logicky jí musí předcházet evaluace, která měla začít v roce 2014, avšak stále nejsou přesně stanovena její kritéria. FANO přesto již v současnosti připravuje sdružování ústavů do čtyř typů center, jež se mají lišit posláním prováděného výzkumu (strategický, základní, inovační a regionálně orientovaný). Pozorovatelé tuto skutečnost interpretují jako snahu o arbitrární snížení váhy základního výzkumu ve prospěch aplikovaného a usnadnění pilotáže akademických ústavů shora. Je patrné, že reforma neodstartovala přesvědčivě, je bezkoncepční, koordinace vázne a ohlas je spíše negativní, což dosvědčuje i skutečnost, že na žádost prezidenta RAV Vladimíra Fortova bylo nařízením prezidenta Vladimíra Putina již po třetí prodlouženo moratorium na nakládání s majetkem ústavů pod správou FANO. Ten také před rokem zdvojnásobil měsíční doplňkový bonus pro akademiky a členy korespondenty na 100 000 a 50 000 rublů měsíčně (1 koruna = 2,6 rublu), což se považuje za vstřícné gesto vůči vědecké elitě. Pozitivním rysem reformy je omlazení kádru řídicích pracovníků stanovením horního věkového limitu 65 let pro vedení ústavů, který v roce 2014 překračovala téměř polovina stávajících ředitelů a jejich náměstků. Zdrojem nespokojenosti je i nízká úroveň institucionálních mzdových prostředků; v ústavech spadajících pod FANO jde v případě doktorandů o 6700 rublů měsíčně, u vědeckých pracovníků činí tato částka 15 000–30 000 rublů (podle seniority). Přitom průměrný měsíční příjem výzkumných pracovníků je kolem 50 000 rublů, což naznačuje, že podstatnou část platu představují účelové prostředky („soft money“) získávané především z grantů, čímž se Rusko odlišuje od rozvinutých západních zemí. Častým doplňkovým zdrojem příjmu jsou i vedlejší pedagogické úvazky na vysokých školách. Podle směrnice ruské vlády mají platy vědců ve státních institucích dosáhnout v roce 2018 dvojnásobku průměrného příjmu v daném regionu. Jde však o těžko dosažitelnou metu zvláště v Moskvě a Sankt Petersburgu, v nichž se soustřeďuje 60 % vědeckých pracovníků. Pro výpočet mezd ředitelů akademických ústavů zavedlo FANO algoritmus, který zohledňuje velikost ústavu, jeho produktivitu a schopnost získat neinstitucionální finanční zdroje. Zpravidla jde o 200 000–500 000 rublů; disparita příjmů mezi řídicími a řadovými pracovníky je tak podstatně větší než v zemích Evropské unie
Zdroj: Dmitry A. Mottl, wikimedia commons
Hlavní budova Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova
Iniciativní způsob financování vědy v akademických ústavech i na vysokých školách s důrazem na účelové prostředky je typickým rysem ultraliberální mzdové politiky, kterou se Rusko snaží stimulovat vědce pracující ve státních institucích. Hlavním zdrojem prostředků, jejichž nominální objem v posledních letech vzrůstal, jsou Ruský fond základního výzkumu (RFFI) a Ruský fond humanitních věd (RGNF; letos začleněn do RFFI), které vznikly po západním vzoru v devadesátých letech 20. století, a Ruský vědecký fond (RNF) zřízený v roce 2013 z přímé iniciativy administrativy prezidenta V. Putina. Obavy, že nový fond vytěsní dva tradiční, se prozatím nepotvrdily; z objemu kolem
30 miliard rublů na granty disponuje nový fond zhruba 55 %. Zatímco autonomně fungující RFFI a RGNF přidělují na základě cyklických výzev velké množství menších grantů na základní výzkum nepřevyšujících zpravidla tři miliony rublů na tříleté projekty, RNF vyhlašuje jednorázové konkurzy k podpoře menšího počtu vědeckých skupin a laboratoří, často spojených s mobilitou a s podstatně vyšším rozpočtem mezi 5 až 20 miliony rublů ročně. Nepřekvapí proto, že v prvním případě je úspěšnost žádostí zhruba třetinová a v případě výzev RNF méně než 10 %, což vede k lobbování a neprůhledným praktikám.
Rusko se všemožně snaží posílit výzkum i výuku na univerzitách a dosáhnout jejich vyšší prestiže na mezinárodní úrovni. Za tímto účelem byl v roce 2013 spuštěn projekt 5–100 (viz www.5top100.com) se záměrem docílit do roku 2020 zařazení pěti ruských univerzit do první světové stovky. Vybráno bylo 21 vysokých škol, z nichž většina má statut federální či výzkumné univerzity, a tudíž představují elitu ruského vysokého školství. Tato pracoviště dostala již za první tři roky projektu kolem 30 miliard rublů doplňkové podpory, jejíž účelnost je však pokládána za diskutabilní. Prestižní Moskevská státní univerzita M. V. Lomonosova je letos podle ratingu Times Higher Education (THE) na 188. místě; v Rusku má ovšem zvláštní autonomní statut a není do projektu zařazena. Nejlépe si vedou Moskevský institut fyziky a technologie (301–350) a Univerzita ITMO v Sankt Petersburgu (350–400). Obě uvedené univerzity figurují také v druhé padesátce oborového hodnocení THE (pro obor fyzika a informatika); řadí se k nim rovněž ambiciózní Vysoká škola ekonomiky v Moskvě. Po několika letech stagnace ročního počtu ruských publikací na Web of Science a po trvajícím poklesu jejich procentuálního zastoupení mají oba tyto ukazatele od roku 2013 vzestupnou tendenci, což je dáno především nárůstem publikační činnosti univerzitních pracovišť. Rusko je s téměř 40 000 publikacemi za rok 2015 v řazení podle zemí na 15. místě. Problémem zůstává celková citovanost publikací z ruských univerzit, která je po přepočtu na počet vědců řádově nižší oproti západním univerzitám a rovněž podstatně nižší oproti akademickým ústavům. Ty jsou ve srovnání s univerzitními pracovišti také podstatně úspěšnější v získávání grantů od tří zmíněných fondů i v mezinárodních projektech. Je třeba připomenout, že pedagogické úvazky na ruských univerzitách jsou enormně vysoké. Z evropského pohledu jsou šokující horentní příjmy nomenklatury v ruských univerzitách: v oficiální platové „hitparádě“ dostupné na internetu figuruje za rok 2014 kolem 60 rektorů a prorektorů s příjmy 10 až 100 milionů rublů ročně, v Moskvě si nejlépe vedl na čtvrtém místě rektor Vysoké školy ekonomiky J. Kuzminov s 45 miliony rublů (v přepočtu 17 milionů korun).
Dalším důležitým počinem je program tříletých projektů ke zřízení excelentních výzkumných skupin amerického typu (důraz na doktorandy a postdoktorandy) pod vedením převážně zahraničních špičkových vědců (viz http://www.p220.ru/en/). V období 2010–2016 se uskutečnilo pět konkurzů, v nichž bylo vybráno po 40 týmech z více než desetinásobného počtu uchazečů. Přestože se téměř polovina kandidátů rekrutovala z Ruské federace, z 200 výzkumných skupin je pouze 15 % řízeno tuzemskými vědci, 45 % jsou cizinci a 40 % Rusové z diaspory, kteří obvykle odešli v devadesátých letech 20. století a uspěli na významných světových pracovištích. Především k této skupině výzvy směřovaly; v případě zahraničních pracovníků se vyžaduje pouze třetinová roční přítomnost v Rusku, tudíž nemusejí opustit hlavní pracovní poměr. Rusům se podařilo získat ze zahraničí velmi kvalitní vědecký kádr včetně několika nobelistů či držitelů Fieldsovy medaile, a to i po zostření vztahů se Západem; vybráni byli bez – v Rusku jinak častých – korupčních schémat. Programu se přezdívá Megagranty pro nezvykle vysoké částky, jež se do založení nových skupin investovaly, a to zvláště v prvních dvou vlnách (150 milionů rublů na tři roky), kdy přijímatelem mohly být výhradně univerzity. Od roku 2013 se mohly zapojit akademické ústavy, které dosáhly na třetinu grantů. V těchto dalších třech vlnách ale šlo pouze o 90milionové granty, což je již částka podstatně skromnější, uvážíme-li, že v průběhu programu se kurz k americkému dolaru změnil z 30 na více než 60 rublů. Odezva ruské vědecké komunity je značně rezervovaná. Poukazuje se na nenormálnost vytváření malých, bohatě vybavených skupin se silně přeplaceným personálem (60 % grantu lze využít na mzdy) v prostředí, které je jinak notoricky nedofinancované. Problematická je však především udržitelnost těchto skupin po vyčerpání grantu. Dvě třetiny z prvé a druhé vlny získaly dvouleté prodloužení podpory za podmínky vlastního kofinancování, ale o jejich dalším osudu neexistují žádné oficiální informace.
Zostření vztahů mezi Ruskem a Západem po anexi Krymu a rozdmýchání konfliktu na východní Ukrajině se pochopitelně projevilo i v oblasti výzkumu a mezinárodní vědecké spolupráce. Zavedení sankcí v polovině roku 2014 mělo přímé důsledky v nemožnosti dovážet některé přístroje, náhradní součástky a chemické reagenty. Jejich cena se také prudce zvedla v důsledku propadu rublu vůči vedoucím světovým měnám na podzim 2014. Nahrazení embargovaného vysokotechnologického artiklu domácí produkcí na sebe nechá jistě několik let čekat, pokud toho Rusko bude vůbec kdy schopné, a to i přes oficiální optimistická tvrzení o pozitivním vlivu sankcí na urychlení inovačních procesů v Rusku a následném vyvázání ekonomiky ze závislosti na vývozu surovin. Sankce urychlily také změnu vnitřně politického klimatu charakterizovaného sílící averzí vůči v Rusku působícím organizacím ze zemí EU a USA a hledáním vnějšího nepřítele. Striktněji se začal uplatňovat zákon z roku 2012, který požaduje registraci nevládních organizací působících v Rusku a podporovaných ze zahraničí jako inostrannyj agent – termín má v ruském historickém kontextu hrozivou konotaci. Pozdvižení a vlnu nevole nejen ve vědecké komunitě vyvolalo v roce 2015 zařazení do této kategorie fondu Dynastie (viz http://www.dynastyfdn.com/), který popularizoval vědu a mnoho let podporoval základní výzkum a mezinárodní spolupráci především v oblasti matematiky a fyziky. Fond v roce 2002 založil a financoval (sedm milionů dolarů pro rok 2015) Dmitrij Zimin, původně vědecký pracovník, posléze podnikatel v oboru telekomunikací a zakladatel společnosti Vimpelcom, jež patří mezi hlavní mobilní operátory v postsovětském prostoru. Jako zdůvodnění posloužilo tvrzení o deponování finančních prostředků fondu v zahraničí, především se ale znelíbila podpora ruských liberálních ekonomů. Dmitrij Zimin proto podporu zastavil a fond skončil. Situace se dále vyhrotila po zveřejnění seznamu nežádoucích zahraničních organizací, na nějž byly mj. zařazeny MacArthur Foundation podporující sociální vědy a Open Society Foundation G. Sorose, které musely Rusko opustit.
Součástí oficiální rétoriky přesto zůstává důraz na vědeckou spolupráci s čelnými zahraničními pracovišti, snaha o zvýšení počtu a impaktu ruských publikací v zahraničních časopisech (mezi vysoce citovanými články je pouze 6 % bez zahraničních spoluautorů) a iniciativy přitáhnout do Ruska renomované vědce. Do popředí je současně stavěna důležitost rozšíření spolupráce se zeměmi BRICS. Jde však o nepříliš reálnou představu – analýzy ukazují, že vzájemná spolupráce není prioritou pro žádnou z těchto zemí, které si hledají partnery především v EU a Severní Americe. Z evropských zemí byla vždy nejrozvinutější spolupráce Ruska s Francií a Německem, které v Moskvě měly již po mnoho let zastoupení vlastních klíčových vědeckých organizací. V prvé řadě šlo o francouzské CNRS, jehož přítomnost v Rusku byla spjata s RAV. Po spuštění reformy byla Kancelář CNRS přestěhována prakticky manu militari do méně vyhovujících prostor a v roce 2014 byla z rozhodnutí francouzské strany její činnost po více než 20 letech ukončena. Německo-ruská vědecká spolupráce, která se realizuje především přes moskevská oddělení Deutsche Forschungsgemeinschaft a Helmholtz Gemeinschaft však pokračuje intenzivně bez ohledu na sankce. Prezidenti těchto organizací Peter Strohschneider a Otmar Wiestler navštívili letos Rusko; do Německa přijel na pozvání O. Wiestlera hlavní poradce V. Putina pro vědu Andrej Fursenko, který je na americkém sankčním seznamu. Rusko je důležitým partnerem v projektech XFEL a FAIR na území Německa, DFG má dohodu o spolupráci s výše zmíněným Ruským vědeckým fondem (podobnou dohodu podepsal letos v červenci i rakouský FWF). V běhu jsou oborově orientované výzvy mezi DFG a RNF na tříleté plnohodnotné projekty ve spolupráci německých univerzitních pracovišť s partnery v Rusku.
Pozornost vzbudilo i nedávné přesunutí ministra školství a vědy Dmitrije Livanova na nepříliš významnou funkci v aparátu V. Putina; nahradila jej Olga Vasiljeva, která se specializuje na církevní dějiny. Dmitrij Livanov, který má za sebou zkušenost rektora jedné významné moskevské univerzity, byl v posledních třech letech pravděpodobně nejméně oblíbeným ministrem v souvislosti s reformou RAV a pro další nepopulární iniciativy, z nichž však mnohé byly smysluplné. Šlo například o zavření vysokých škol nízké úrovně nebo podporu vědeckého sdružení pro boj proti plagiátům Dissernet (viz http://www.dissernet.org/). Zjistilo se, že mnozí vysoce postavení činitelé v ruské nomenklatuře získali vědecké hodnosti na základě nepůvodních či nedostačujících disertací, což vzbudilo proti ministru nevoli ze strany vlivných postižených. Nová ministryně je známá ultrakonzervativními názory, je zastánkyní pozitivního pohledu na Josifa Stalina a propaguje zvýšení role Ruské pravoslavné církve ve školství. Prezident RAV V. Fortov, který měl s D. Livanovem špatné vztahy, její jmenování přivítal v naději, že bude více konsenzuální ve věcech akademické reformy. Vědecká obec si však o jejím působení nedělá iluze, což trefně vyjádřil astrofyzik Boris Štern, který je šéfredaktorem nekonformního čtrnáctideníku vědecké komunity Trojckij Variant (viz http://trv-science.ru/): „Je lépe míti oponenta jako Livanov než spojence jako Vasiljeva“.
Závěrem lze říci, že se ruské vedení snaží četnými volontaristickými kroky a nasazením značných finančních prostředků zvýšit úroveň výzkumu, vývoje a inovací, a to především prostřednictvím podpory vybraných univerzit. Podle slov samotného A. Fursenka však nejsou univerzity pro příštích 15–20 let alternativou k ústavům RAV. Podle nezávislých průzkumů veřejného mínění vědecká komunita nehledí do budoucnosti s optimismem. Především ekonomické vyhlídky jsou špatné při nízkých cenách ropy a nemožnosti vytvořit inovativní podnikatelské prostředí v kontextu strnulého autoritativního režimu s pyramidální strukturou. Dvě třetiny respondentů se domnívají, že podmínky za hranicemi jsou pro realizaci v oblasti vědy podstatně příznivější. Přes současnou vlnu nového patriotismu v Rusku lze proto předpokládat, že nadaní vědci budou hledat i nadále uplatnění v zemích, v nichž naleznou podmínky pro úspěšnou profesní integraci.
VLADIMÍR MAJER
