Kutnar byl žákem Josefa Pekaře. Metodicky se orientoval na strukturalismus. Jako odborník na národní obrození se věnoval problematice vlastenectví a nacionalismu, publikoval však také četné studie k dějinám zemědělství. Vzpomínkové texty z let 1972–1983 líčí atmosféru Kutnarova rodného kraje, jeho přírodní krásy a proměny během čtyř ročních období. Historik v nich také vzpomíná na těžkosti provázející volbu životní partnerky a s vděčností se vrací k společně stráveným letům. Připomíná i některé ze svých generačních druhů. V publikovaných zápiscích z let 1959–1980, jež jsou zčásti deníkového charakteru, Kutnar popisuje především tíživé životní situace, v nichž se ocitá v padesátých a pak v sedmdesátých letech 20. století. Vyznává se ze svého souznění s venkovským prostředím, které je jeho klíčovým inspiračním zdrojem. Život v souladu s přírodou a lidmi ke chvále prozřetelného Tvůrce je pak pro Kutnara tou nejvyšší hodnotou.