Studie
Martin Bedřich: Vizualizace v barokní literatuře (s. 469-487)
Studie se zabývá principem vizualizace v raněnovověké kultuře. Vychází z teoretického přístup k obrazu a jeho funkci v západní křesťanské kultuře, tak jak se rozvinul od raného středověku, a ukazuje, jak se toto chápání odráží především v náboženské literatuře modlitebního a meditačního charakteru. Na dobových textech dokládá jejich vizualizační potenciál, který slouží nejen k názornosti, ale především k vytváření fyzických vnitřních paměťových obrazů, které mají další důležité kultické uplatnění. Ukazuje tak provázanost vizuálních i literárních památek, jejichž společnými východisky jsou již z antiky jdoucí teorie vnímání a paměti, spojené raněnovověkým chápáním obrazu v katolické zbožnosti. Studie nabízí nové úhly pohledu na raněnovověké slovesné památky, ukazuje určité mechanismy, které jsou v nich skryty, a vybízí k jejich mezioborovému studiu.
Tomáš Horváth: Muži s multiplikovanými tvárami, muži bez tvárí (s. 486-502)
Studie analyzuje literární postavy Fantomase a Arséna Lupina z hlediska konstruování jejich identity jako naratívne struktury textů, v kterých tyto postavy vystupují, a jejich strukturání konexe a diference s detektivním žánrem. Fantomas v I. dílu obsazuje rozličné identity, přičemž sám nemá svou pravou tvář: poznávame ho vždy jen jako tu osobu, za kterou se právě maskuje. Narativní schéma jednotlivých epizod bývá takové, že v rámci uzavřeného okruhu postav je jedna zavraždená, přičemž druhá postava zmizí: o té se ukáže, že to nebyla „ona sama“, ale zamaskovaný Fantomas – vrah. V prvním díle se projevuje jen pomocí svých „účinků“, on sám však zůstává skrytý. Detektívní žánr je ve Fantomasovi inkorporovaný spolu s jinými, senzačnými a „krvákovými“ složkami štruktúry. Studie poukazuje i na fantomasovskou ideologii anarchistického nadčlověka, který uniká policejní mašinerii a vymyká sa společenskému pořádku – oproti konzervativní ideologii klasické detektívky, v které jde o dodržování společenského pořádku. Autor také analyzuje rétorické stratégie utajovaní identity Fantomasa i detektíva Juva pomocí aktů falešné nominace. Lupič–gentleman Arséne Lupin působí někdy i jako detektiv. Drama na zámku je v podstatě klasickou detektivkou. Dutá jehla je napsaná v kódu románu-fejetonu, kde se nad jednotlivými dějovými kulminacemi a poklesy (jednotlivé mini–záhady, které jsou průběžně rušené) klene hlavní, „propojující“ dějová linie, kterou je tajemství skrytého pokladu. Pozici problému v zločineckých Lupinových příbězích (oproti detektivním) zase obsazuje otázka, jakým spůsobem se Lupinovi podařilo spáchat nějakou krádež, prípadne únik. Analyzujeme například performativní funkci Lupinova listu, která je skrytá, jiná než ta zjevná – je to ilokučný akt se skrytou, utajenou perlokucí, kterou Lupin od přijímatele dosahuje něčeho jiného, skrytého, což mu právě umožní realizovat zločin. V případe jedné povídky je to zvláštní logika performativu, při které percipient věří, že daný stav věcí už nastal, a až tímto svojím přesvědčením (které v daném okamžiku není pravdivé) způsobuje, že daný stav dodatečne opravdu nastane (Lupin vytváří dojem, že unikl z vězení, zatímco v něm ješte stále sedí).
Texty
Beate Müllerová: Cenzura a kulturní regulace (s. 503-530)
Tomáš Pavlíček: Beate Müllerová, východoněmecká literatura a cenzura (s. 531-533)
Rozhovor
O racionálních strategiích v experimentální poezii, literární vědě a mediální společnosti (Siegfrieda Schmidta se ptali Alice Jedličková a Michael Wögerbauer) (s. 534-541)
Rozhledy