VÁCLAV MAIDL

Po přečtení čtyři sta sedmdesáti devíti stránek knihy Lucie Merhautové je dobré vrátit se ještě jednou k jejímu úvodu na stránkách 9–23. Ačkoli do problematiky uvádí, a stojí proto na samém začátku, je z něj patrné, že vznikl až po nashromáždění a prostudování velkého množství materiálu a myšlenkami zde uvedenými proces zkoumání završuje. Současně však předesílá hlediska a přístupy, jež autorka k průzkumu časopisů německé literární moderny používala. Které to jsou?
V prvé řadě je to kontextuálnost přesahující hranice národních literatur. Merhautová vnímá literaturu moderny nikoli jako paralelní tvorbu izolovanou v jednotlivých jazycích (o níž se případně referuje v časopisech literatur jinojazyčných, v tomto případě literatury německé, a otiskují se ukázky v překladech), nýbrž jako interakci, při níž důležitou roli hraje kontakt mezi autory, překladateli, referenty či kritiky, vydavateli a redaktory (přičemž mnohé osobnosti jsou nositeli více uvedených rolí) a sdílení společných názorů či hodnot (jež pochopitelně variují v čase a prostředí). Kontextuálnost nabývá u Merhautové ještě jiné podoby. Navzdory soustředění se na literaturu vnímá předmět svého zkoumání vřazený do širších kontextů: „Hlavní otázky zůstávají literárněhistorické, soustředění k prostředkujícím instancím otevírá literární historii problémům a kontextům kulturním, sociálním a politickým“ (s. 13).
Je-li kontextuálnost nápadným rysem autorčina uvažování, stejně nápadným je i její soustředění na zprostředkovatele a zprostředkující instituce tohoto kulturního transferu. (Uvědomuji si, že sousloví kulturní transfer je ve vztahu k výsledkům, jež Lucie Merhautová předkládá [viz např. poznámky k Moderní revue], poněkud zkreslující a navozuje představu transferu pouze jedním směrem — do jazykově německého prostředí. Na druhou stranu právě zde, v průzkumu časopisů německé a rakouské moderny ve vztahu k české literatuře, spočívá meritum publikace.) Zprostředkujícími institucemi rozumí autorka zejména časopisy. Zdůrazňuje jejich důležitost pro utváření hnutí moderny (ale nebylo tomu tak v neoktrojovaném literárním procesu vždy?) a koriguje naši představu literárního vývoje vytvořenou především na základě četby knih. Pohled Merhautové odhaluje a zdůrazňuje tento předstupeň, většině dnešních čtenářů skrytý, a nabourává tak zažitou šablonu. Připomíná, že „literaturu lze zkoumat jako součást a v mnohém i výsledek různých zprostředkovatelských procesů, jejichž médii mohly být časopisy, nakladatelství, umělecké salony a prostředníky překladatelé, sběratelé, obchodníci s uměním apod.“ (s. 10).
Právě prostředníkům je v publikaci věnován velký prostor. Jsou jimi míněni hlavně překladatelé, ale nejen oni. Vedle překladů byly v německojazyčných časopisech zrovna tak významné reference o dění na české literární scéně, zprávy o nových knihách, článcích publikovaných v českých novinách a časopisech. Merhautová rozlišuje mezi prostředníky „vnitřními“, tj. z české kultury, a „vnějšími“, rekrutujícími se z oblasti německojazyčné (upozorňuje přitom na nápadnou skupinu referentů a překladatelů pocházejících z českého a moravského prostoru a žijících ve Vídni jako Adolph Donath, Otto Hauser, Camill Hoffmann, Ottokar Stauf von der March nebo Bronislav Wellek). Je však pro ni irelevantní dělit je podle rasového kritéria, respektive rozlišovat, jak je dosud běžné, zda „bylo prostředkování české literatury doménou židovských autorů nebo spíše německojazyčných autorů pražských před těmi z regionů“ (s. 17). Předesílá také, že u překladatelů ji nezajímá ani hledisko estetické, tj. zdařilost překladu (ve srovnání např. s pracemi Manfreda Jähnichena nebo Ladislava Nezdařila).
Toto vědomé nerespektování hodnotících kritérií, které byly do tématu vneseny teprve ex post, prozrazuje, že autorka usiluje o věcné sdělení, o prezentaci fakt, jež promlouvají sama za sebe vřazováním do rozličných kontextů, jež pak ve svém úhrnu představují celek (alespoň v rámci monografie): jistý výsek literární historie, vytvořený na základě časopisecké excerpce a jejího komentování. O jak heuristický výkon se jedná, o tom svědčí skromná poznámka na stránce 13 a výčet téměř třiceti excerpovaných německých a rakouských časopisů (i v jejich mutacích v průběhu času) uvedený dole v poznámce. Při sledování kulturní interakce autorku ovšem stejně tak zajímalo, jak referují o překladech české literatury a o české literatuře v německém tisku zpětně časopisy české, čímž se excerpční pole a množství materiálu ještě rozšiřuje…
Pro prezentaci nashromážděné excerpce a poznatků z ní vyplývajících se Lucie Merhautová rozhodla z období 1810–1910 vybrat pět německých časopisů, které zprostředkovávaly českou literaturu nejčastěji nebo nejzajímavěji: Auf der Höhe; Die Gesellschaft; Aus fremden Zungen; Monatsschrift für neue Litteratur und Kunst a Das literarische Echo. Postupuje vždy tak, že nejdříve představí profil časopisu a jeho vydavatele, případně šéfredaktora. Poté se soustředí na nejvýznamnější prostředníky v tom kterém časopisu a jejich příspěvky z české literatury. Zároveň tyto deskriptivní pasáže prokládá postřehy o posunech ve vnímání české literatury (markantně ukázáno na příkladu recepce Vrchlického v německém prostředí v průběhu sledovaného období) a vřazováním a výkladem konkrétních fakt do souvisejících kontextů. Výsledkem je kompaktní a mnohovrstevné podání zvoleného tématu. Cennou součástí knihy je antologie dvaceti statí o české literatuře, jež jsou v předchozích pasážích analyzovány a považovány za zvlášť podstatné a signifikantní, stejně jako bibliografie uvedených časopisů (s výjimkou Monatsschrift für neue Litteratur und Kunst; zde uveřejněná studie Arnošta Procházky „Mladá česká literatura dneška“ je však obsažena v antologii). K antologii ještě jednu poznámku: Překlady statí (Zuzana Jürgensová, Lucie Merhautová) jsou udělány tak skvěle, že vzniká dojem autentického textu publikovaného v některém českém časopisu z konce 19. století. Může to vypadat jako samozřejmost, jako bývalý překladatel si ale uvědomuji, kolik úsilí za vytvořením této jazykové patiny stojí (a patrně se zde také projevila čtenářská zkušenost Merhautové s takovými texty).
Na knize Paralely a průniky je toho k ocenění ovšem daleko více. Pro recipienta je vděčné její logické členění, patrné i v jednotlivých kapitolách (jen tak bylo možné nahromaděný materiál zvládnout). Oceňuji autorčino přímočaré směřování v analýzách, které se nenechá svést k žádným exkurzům. Neznamená to, že by tyto analýzy byly úzce zaměřené. Již výše bylo zmíněno, že je autorka díky svému širokému znalostnímu horizontu může včleňovat do rozličných kontextů (kulturních, politických, sociologických apod.). Tento znalostní horizont zahrnuje i důkladnou obeznámenost s dosavadní literaturou k tématu publikovanou v tuzemsku i v zahraničí (kterážto dichotomie se v dnešní době mobility a internetového sdílení pochopitelně trochu stírá), což dokumentuje mimo jiné více než dvacetistránkový seznam pramenů a literatury.
Merhautová však není jen čtenářkou s přesným analytickým myšlením a nabitou vědomostmi. Je také čtenářkou velmi pozornou (navzdory kvantitě zkoumaného materiálu), schopnou rozpoznat v malém detailu metatextové souvislosti: „Z dopisu F. X. Šaldy, jehož nazval »citlivým esejistou a vlivným vychovatelem«, citoval [= Camill Hoffmann] pasáž o sepětí tvorby Růženy Svobodové s lidem. […] Šalda ve svých českých kritikách o dílech Svobodové tento aspekt nezmínil, je však charakteristické, že jej napsal Hoffmannovi a zdůraznil tak osobitou českost autorčiných děl, ať již v protikladu k dobové výchovné a tendenční tvorbě, či literární dekadenci. Symptomatické také je, že Hoffmann právě tuto jedinou pasáž z delšího dopisu doslovně převzal. Svědčí to o tom, že českou literaturu nahlížel jako jisté umění domoviny, »Heimatkunst«, obdobně jako literaturu německou z Čech“ (s. 201).
Tato malá ukázka dokládá nejen zmíněný smysl pro detail, nýbrž také nepředpojaté a neideologizované vnímání literatury. Autorka se většinou nepotřebuje vyrovnávat s dosavadními představami o literárním dění a polemizovat s nimi, přichází rovnou s vlastními řešeními. Když charakterizuje německé referenty o české literatuře v časopisu Die Gesellschaft, zdůrazňuje u nich krom distinktivních rysů i to, co je s českou soudobou literaturou (její částí, o níž referovali) mohlo spojovat a překlenovat tak konkrétní rozdíly: modernistické hledisko tvůrčího individualismu, kritičnost a akcent na uměleckou autonomii (s. 138).
K pojmu Heimatkunst, umění domoviny, jenž je většinově chápán jako antipod moderny a později avantgardy, přistupuje na základě znalosti materiálu daleko obezřetněji. Nepracuje s ním jako s hotovým, ale ukazuje, jak se postupně vyvíjel (proto je pak pro nás srozumitelné, že Paul Leppin i Camill Hoffmann prezentovali Rilkovu tvorbu z devadesátých let jako tvorbu „tvůrce německojazyčné literatury domoviny v Čechách“ [viz s. 190]) a jak se také vyvíjeli kritici a autoři, kteří jsou dnes s tímto uměním běžně spojováni, jejichž počátky však byly překvapivě modernistické, což velmi podrobně dokládá na postavě Ottokara Staufa von der March; vnímání tohoto vývojového momentu bylo ostatně patrné již v autorčině knize Mezi Prahou a Vídní z roku 2011 (viz pasáže o objevování regionálního umění modernistou Hermannem Bahrem na s. 118–124). Merhautová si je vědoma celku Staufova díla a pozdějších názorů, současně se chce vyhnout ahistorickému zkreslování: „Historická interpretace Staufových literárních počátků by však měla zůstat otevřená paradoxům, ambivalencím, různorodosti literárních projevů, které jsou spojeny s neklidným, proměnlivým a mnohovrstevným obdobím fin de siècle“ (s. 89).
Když líčí konzervativní názory zakladatele Die Gesellschaft Michaela Georga Conrada, vyzdvihuje zároveň rozdíl mezi jeho časopisem a časopisy orientovanými čistě v duchu umění domoviny: „Jeho imperativ, že »rasa si musí zůstat věrna« samozřejmě bránil akceptování asimilace a integrace Židů do německé kultury. To však neznamená, že by byli židovští autoři z Die Gesellschaft vylučováni jako v případě časopisů krajinského umění (Heimat v Německu, tyrolský Der Scherer, vídeňské Neue Bahnen ad.)“ (s. 81).
Paralely a průniky nejsou pouze dokladem autorčiny píle, vytrvalosti a erudice. Její pozorný a rozvážný přístup k literatuře a prezentovaným faktům, umění vnímat tato fakta v několikerém kontextu (jak již bylo doloženo výše) se u ní zároveň pojí s uměním vyhmátnout nové aspekty dané materie. Je to patrné například na jejím uvažování o vztahu mezi českou a německou literární tvorbou v českých zemích ve sledovaném období a jeho zásadní proměně v této době: „Tyto nové sbližovací aktivity oponovaly vyhrocování česko- německého nacionálního sporu uprostřed Taaffeho vlády. Českou literaturu navíc německojazyční autoři začali objevovat jako možnou uměleckou inspiraci a prostředkování Vrchlického a dalších autorů ukazuje na pozvolnou proměnu chápání toho, která literatura je v českých zemích či jen v Praze na konci 19. století minoritní a majoritní, na proměnlivost lokálních a nadregionálních relací a hierarchií“ (s. 376). K takovému zjištění lze ovšem dospět jen při sledování tuzemské literatury v obou jejích jazykových podobách.
Uvedený citát dokládá ale také ještě něco jiného. Vztáhneme-li jej k parafrázi citátu z práce Manfreda Jähnichena Der Weg zur Anerkennung na stranách 290–291, jenž až teprve setkání Brodovy generace s českou literaturou hodnotí mimo jiné jako překonání izolace (tuto izolovanost, a nejenom literární, připomíná také Brod ve svých memoárech či o něco mladší Pavel/Paul Eisner ve své studii „Německá literatura na půdě ČSR“ publikované v Československé vlastivědě, díl 7 [Písemnictví] v roce 1933), můžeme jej chápat jako nenápadnou polemiku s touto tradovanou představou a současně podnět k hledání jiných kořenů pro podhoubí tohoto pocitu. Merhautová vidí vznik tohoto pocitu izolovanosti v podstatě moderního umění samotného (s. 291) a svým bohatě nashromážděným materiálem dokazuje, že literární kontakty mezi česky a německy píšícími autory existovaly již před Brodovou generací.
Díky tomu, že autorka na základě širokého materiálového průzkumu ví, co předcházelo záslužné prostředkující činností Brodovy generace, může věrohodně a přesvědčivě revidovat desítky let předávanou představu o tom, že na svébytnost a uměleckou hodnotu české literatury upozornili teprve Brod, Werfel, Fuchs, Pick a další jejich vrstevníci. Dochází tak mimochodem k rehabilitaci zejména Camilla Hoffmanna, působícího na přelomu 19. a 20. století ve Vídni a informujícího o české literatuře jak v Aus fremdem Zungen, tak v Das literarische Echo. Průzkum tohoto časopisu autorka končí v souladu s vymezeným časovým rámcem rokem 1911, ačkoli existoval do roku 1924. Bylo by jistě zajímavé zkoumat, zda tento časopis informoval o české literatuře i nadále a kdo byl autorem těchto informací.
Lucie Merhautová ostatně tuto intenci v onom na počátku recenze zmiňovaném úvodu vyjadřuje expressis verbis: „Záměrem monografie je upozornit na mnohotvárnou a četnou zprostředkovatelskou činnost před nimi [= generací O. Picka, F. Werfela, M. Broda, R. Fuchse, Pavla Eisnera ad. — VM], protože Spectorova práce [Prague Territories, National Conflict and Cultural Innovation in Franz Kafka’s Fin de Siècle, 2000 — VM] nebo brodovské monografie mohou vyvolávat dojem, že »skutečná« interakce mezi českou a německou literaturou započala až na konci prvního desetiletí“ (s. 18). Myslím, že tento záměr se autorce zdařil a že každý další badatel/ka na tomto poli bude muset fakta a výsledky soustředěné v její publikaci respektovat a jistě je bude také hojně využívat.

Lucie Merhautová: Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910). Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2016. 479 stran.

Vyšlo v České literatuře 2017/5.