Kniha zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.
Previous
Next
Jak se zrcadlí česká moderna v interakčních vztazích
VÁCLAV MAIDL
Po přečtení čtyři sta sedmdesáti devíti stránek knihy Lucie Merhautové je dobré vrátit se ještě jednou k...
Fenomén Zappa: badatelský oříšek, nebo kámen úrazu?
STEFAN SEGI
V září roku 2013, u příležitosti dvacátého výročí úmrtí kytaristy a skladatele Franka Zappy, uspořádal Ústav...
Evropská knižní kultura? Ne, kultury…
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
Na poli knižní a čtenářské kultury jsme v poslední době svědky několika integračních snah: shromáždit data...