Česky
Ústav dějin umění AV ČR uspořádal 25. června 2015 ve vile Lanna setkání, při němž byly dvěma jubilantům z řad zmíněného ústavu slavnostně předány publikace vydané v akademickém nakladatelství Artefactum. Obě knihy, ač rozdílné svým formátem i obsahem, se vyznačují jak vysokou úrovní odborných textů, tak grafickým zpracováním. Prvním z obdarovaných byla vedoucí oddělení středověku dr. Klára Benešovská, druhým současný ředitel ústavu prof. Vojtěch Lahoda.
Klára Benešovská se specializuje na středověkou architekturu a architektonickou plastiku, je autorkou odborných i popularizačních publikací, studií, recenzí či scénářů k televizním dokumentům, podílela se také na vzniku několika výstav. Z nich se zřejmě nejvýrazněji zapsala do povědomí nedávná expozice Královský sňatek (2010), která byla vyvrcholením jejího dlouhodobého zájmu o dobu Jana Lucemburského. Ve svých studiích se snaží o interpretaci architektury v kulturně-historickém kontextu a zejména o zařazení české architektury do mezinárodního diskurzu.
Kniha věnovaná K. Benešovské, jejímiž editory jsou Jiří Chlíbec a Zoe Opačić, je nazvána Setkávání, neboť se na jejích stránkách stýkají témata ze spektra středověkého umění od 9. až do 15. století. Představeny jsou rovněž památky českého umění i artefakty středověké Evropy. Zároveň jsou vedle sebe konfrontovány příspěvky kolegů z mateřského ústavu s dalšími českými i zahraničními badateli (z Anglie, Francie, Německa, Švýcarska, Polska a Maďarska).
Fota: Gabriela Adámková, Akademický bulletin
Krom úvodní, biografické stati a bibliografického soupisu K. Benešovské obsahuje kolektivní monografie celkem 29 příspěvků. Autoři představují škálu možných přístupů k uměleckým památkám či bádání o nich. Najdeme zde jak studie založené na srovnávací analýze či na výpovědi písemných pramenů, tak i příspěvky více teoretizující. Všechny se však zakládají na výborné znalosti probíraného materiálu a na přehledu odborné literatury.
Poměrně početná skupina příspěvků se dotýká tématu, jemuž se jubilantka hojně věnovala, a to svatovítské katedrály – ať již její architektury či architektonické plastiky. Z nich můžeme upozornit na příspěvek Iva Hlobila a Petra Chotěbora, který se zabývá výzdobou dolního triforia. Centrem jejich zájmu jsou portréty panovnické rodiny včetně doprovodných erbů. Autoři přibližují smysl uspořádání portrétů ve vztahu k výzdobě horního triforia (vztah busty Karla IV. a busty Krista) a hierarchizaci erbů ve vztahu k hlavnímu oltáři. V závěru rekonstruují hypotetickou podobu korun, z nichž na hlavách bust zbyly jen obroučky s většími či menšími fragmenty výběhů.
Další skupina příspěvků se váže k jinému tématu K. Benešovské – umění za vlády Jana Lucemburského. Jmenujme například studii Milady Studničkové zabývající se iluminovanou kolektivní odpustkovou listinou pro klášter Aula Sanctae Mariae z roku 1325 (jde o druhou nejstarší listinu tohoto typu vůbec). V iniciále „U“ je na ní vyobrazena (dosti schematicky) pravá tvář Kristova (tzv. veronika). Autorka se věnuje nejen historii listiny, kterou podrobila detailnímu rozboru, ale také smyslu a poslání vyobrazení. Ve sborníku samozřejmě nechybějí ani studie spadající časově do doby karlovské. Například studie Heleny Soukupové nabídla novou interpretaci často diskutovaného pražského poutního odznaku s vyobrazením klečícího císaře a sv. Petra s tiárou. Vznik odznaku klade autorka do doby vlády Karla IV. a potvrzuje poslední dobou odmítanou souvislost znaku s Vyšehradem. Jako zásadní se jeví vztah ikonografie odznaku s iluminacemi antifonáře z Vorau, rukopisu nově Soukupovou připsanému vyšehradskému proboštu Janovi, nelegitimnímu synovci Karla IV.
Oslavenkyně Klára Benešovská a editor sborníku Jan Chlíbec
Z dalších studií zmiňme příspěvek Pierra-Yvese Le Pogama, kterého zaujala dvojice gisantů (tj. ležících náhrobních plastik) z pařížského Louvru. Jde o manželský pár, přičemž muž odpočívá na podušce podložené několika objemnými svazky a navíc drží drobnou otevřenou knihu na své hrudi. Plastiku pocházející z Kastilie konce 15. století dává do souvislosti s náhrobky učených humanistů, na nichž knihy také nesměly nechybět. Nejhlouběji v čase i nejjižněji nás zavede studie Ivana Folettiho o mozaikách v apsidě a na vítězném oblouku v římské bazilice svatých Kosmy a Damiána. Autor se snaží doložit, že obě díla, ač stylově rozdílná, vznikla zároveň – tedy v letech 525–530. Ukazuje na skutečnost, že v pozdní antice se pro různé náměty používaly odlišné styly. Koncept obou mozaik je totiž jediný: reflektuje jak každodenní, tak i stacionární liturgickou praxi v bazilice.
Uvedený stručný výčet je jen pouhou velmi skromnou „ochutnávkou“ z představeného sborníku, který je bohatě prostřeným stolem pro zájemce o středověké umění.
Autoři publikace Lenka Bydžovská a Tomáš Winter předávají knihu Vojtěchu Lahodovi.
Druhý obdarovaný Vojtěch Lahoda je odborníkem na dějiny a teorii modernismu a avantgardy v českých zemích; ve svém bádání usiluje zejména o zařazení české moderny do mezinárodního kontextu. Zvláštní zájem zaměřuje na umění českého kubismu. Je autorem četných monografií, odborných statí a textů v katalozích k výstavám, na nichž se koncepčně podílel. Vzpomeňme například nedávnou ostravskou expozici Černá slunce. Odvrácená strana modernity (2012, spolu s Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem).
Kniha Rembrandtova tramvaj. Kubismus, tradice a „jiné“ umění věnovaná V. Lahodovi je zároveň doprovodnou publikací ke stejnojmenné výstavě, která byla 10. června 2015 otevřena ve výstavní síni „13“ Západočeské galerie. Jak výstavu, tak i publikaci připravila společně skupina odborníků z ÚDU AV ČR: Tomáš Winter, Lenka Bydžovská, Pavla Machalíková a Taťána Petrasová. V knize doplnilo autorské kvarteto ještě dalších osm kolegů, mj. i specialisté na umění středověké a raně novověké. Autoři koncepce totiž chtěli poukázat na inspirační zdroje českých kubistů, a to napříč epochami a kulturami. Právě V. Lahoda se v minulosti zabýval otázkami vztahu kubismu a jiných starších stylových i nestylových projevů. Kniha, potažmo i plzeňská expozice, představuje součinností odborníků na různá časová období podnětné pohledy na vzájemné „stýkání a potýkání“ kubismu s uměním epochy, které je jejich vědeckou doménou. Pojmenování výstavy Rembrandtova tramvaj vzniklo, jak v úvodu knihy upozorňuje T. Winter, záměrně jako metafora pro sledované téma. Spojení jména starého mistra s moderním dopravním prostředkem je stejným paradoxem, který se objevuje při sledování interakcí kubismu a jeho starších inspirací.
V první studii se T. Winter zabývá otázkou pomyslného kánonu českých kubistů: kánon (pokud o něm lze takto mluvit) byl totiž natolik široký, že v sobě pojal jak díla uznávaných mistrů, tak anonymních umělců všech období. Tuto tezi dokládají následující příspěvky. Obdivem kubistů ke dvěma středověkým plastikám se zabývali I. Hlobil (maska Merkura ze svatovítské katedrály) a M. Studničková (hlava Krista ze Slaného). Na zaujetí kubistických architektů gotikou poukázal Rostislav Švácha a K. Benešovská řešila otázku možné inspirace kubistických architektů sklípkovou klenbou. Jan Chlíbec upozornil na obdiv Emila Filly k renesančním bronzovým plastikám a Lubomír Konečný u téhož autora sledoval formule patosu, jejichž počátky lze vystopovat až v antickém umění. Lenka Bydžovská se zamýšlela nad pojetím draperie na základě teoretické úvahy architekta Pavla Janáka. Reflexí umění lidového a umění 19. století na stránkách Uměleckého měsíčníku se zabývala Pavla Machalická. Stejné periodikum inspirovalo i Beket Bukovinskou, která se pozastavila nad tím, proč nebyla vůbec reflektována velká pražská výstava rudolfinského umění v roce 1912. Taťána Petrasová sledovala diskusi o otázkách stylu, jejímž východiskem byla polemika s teorií Gottfrieda Sempera. Mahulena Nešlehová pro změnu poukázala na teoretické základy kubistů v soudobé filozofické a uměleckohistorické literatuře (zejména na vztah k dílu Wilhelma Worrigera) a ovlivnění soudobým francouzským uměním.
Kniha stejně jako výstava potvrzuje, že český kubismus okruhu Skupiny výtvarných umělců poskytuje výjimečný materiál pro interpretaci vztahů modernismu k evropské tradici i k „jiným“, exotickým projevům. Nabízí škálu neotřelých přístupů ke kubismu a jeho vazbám ke kulturám jiných dob a jiných kontinentů.
KATEŘINA KUBÍNOVÁ,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.