Pokus o fenomenologickou ontologii

Základní hodnota knihy prof. Bednáře tkví dle mého názoru v tom, že je pokusem o původní, nikoli jen interpretační, filosofickou monografii, což je v posledních desetiletích v Čechách neběžný jev. Předkládá filosofické veřejnosti samostatný a svébytný koncept fenomenologické ontologie, který vyrůstá především z filosofie Jana Patočky, je však poučen i širším historickým vývojem fenomenologie. V jádru konceptu stojí protofilosofická problematika původního „prafenoménu pohybu" chápaného a vypracovaného jako „původní časoprostor FYSIS" a z tohoto původního ontologického nahlédnutí studie dospívá až k problémům dějinnosti, dějin a jejich smyslu, filosoficky aktuálním problémům svobody či soupatřičnosti politické, filosofické, náboženské a umělecké dimenze lidského života. Jakkoli se neztotožňuji s mnohými dílčími nahlédnutími nebo konkrétními argumenty, mám za nesporné, že kniha přináší relevantní filosofické stanovisko a její vydání prospěje rozvoji filosofie v naší zemi.

Číslo 53 přináší čtrnáct příspěvků zahraničních a českých badatelů v tradičních tematických sekcích literatura, filologie a recepce, filosofie, historie a historiografie. Výjimečně pro číslo 53 byla realizována tematická sekce Aesthetica, kterou uvádí obsáhlá review essay profesora Karla Theina, jež je mimo jiné zaměřena na dlouho očekávanou knihu Jamese I. Portera The Sublime in Antiquity (Cambridge 2016). Obsah aktuálního čísla ZDE.

Kniha zabývající se Masarykovou Českou otázkou neznamená pouze historizující návrat do minulosti. Otázka po smyslu české existence, jíž Masaryk oslovoval společnost v devadesátých letech 19. století, se v naší radikálně proměněné, a přece podobné současnosti zdá zneklidňující a problematická: Představuje dnes ještě aktuální téma? Česká otázka je podle Masaryka otázkou humanitní, a v tomto smyslu je nutné ji chápat jako stálou konfrontaci mezi tím, jak žijeme, a ideálem, jemuž se naše skutečnost vzpírá. Publikace je svou povahou interdisciplinární; příspěvky zahrnují rozmanité humanitní, společenskovědné i přírodovědné obory, jejichž autoři se zamýšlejí nad povahou české otázky v současnosti a v dějinách.

Slovníkem spisovatelů Království českého Scriptores Regni Bohemiae, jehož autorem byl moravský zemský úředník, historik a sběratel Johann Peter Cerroni (1753–1826), vrcholí několik desítek let trvající snahy řady učenců druhé poloviny 18. století postihnout dějiny vzdělanosti českého státu v souladu s konceptem historia litteraria. Do svého slovníku, který tvoří celkem 24 abecedně řazených svazků, zařadil Cerroni všechny jemu známé vzdělance Českého království. Protože doufal v přijetí díla i mimo jazykově české či německé oblasti, zvolil jako jazyk své práce latinu. Ačkoli byl Cerroni za svého života ve světě učenců respektován a svými kolegy nabádán, aby výsledky své historické práce publikoval, k jejich vydání nakonec nedošlo. Na zpracování hesel se podílejí latinisté, germanisté, bohemisté a hebraista, kteří edici opatřili textově-kritickým aparátem a výkladovými poznámkami a přeložili latinské biogramy učenců do češtiny.

Pansofické pojmy J. A. Komenského a jejich dobové kontexty
Studie Martinu Steinerovi

Nejpozději počátkem šedesátých let 17. století dospěl Komenský ve svých pansofických snahách k myšlence sestavit výkladový slovník, který by přinášel definice všech důležitých pojmů z oblasti vědění. Rukopis, na kterém pracoval patrně v letech 1662 – 1665, nazval Lexicon reale pansophicum (Věcný pansofický slovník). Dosud spíše jen okrajově využitý pramen dává nahlédnout, jak závažným problémem se v kontextu raně novověkých kultur vědění znovu stal vztah věcí a slov, otázky definice pojmů a celá organizace vědění. Studie obsažené v této publikaci představují vybrané pojmy, jež Komenský do svého slovníku zařadil, a z historických, filosofických, filologických a dalších pozic interpretují jejich sémantický obsah, kulturní význam či rozličné diskursy, v nichž byly užívány.

Čyževského text se věnuje Komenského dílu Labyrint světa a ráj srdce. Autor vymezuje témata, která prostupují celým Labyrintem, přičemž pozornost upíná zejména ke čtyřem stěžejním: k tématu duchovní cesty, tématu vypuzené pravdy, nesmyslnosti či absurdnosti lidského světa a tématu Krista a lidské duše. Pozornost věnuje také propojení obou částí Labyrintu, negativní alegorii či podobnosti s díly J. V. Andreae. Text připravila k vydání a doplnila doprovodnou studií Jana Stejskalová.

Evropa pozdní renesance očima moravského kavalíra

Zdeněk Brtnický z Valdštejna (1582–1623), moravský šlechtic předbělohorské doby, je autorem pozoruhodného deníku, ve kterém zachytil mnoho zajímavého o každodenním životě vyšších vrstev v českých zemích v daném období, ale především své zkušenosti a zážitky z kavalírských cest po řadě evropských zemí. Ondřej Podavka využívá tento unikátní pramen k vykreslení života Zdeňka Brtnického. Věnuje se humanistickému vzdělání, jehož se mu dostalo, jeho četbě a intelektuálním a uměleckým zájmům, hudbě a divadlu. Pozornosti se dostává síti kontaktů, jež si moravský šlechtic na svých cestách vybudoval, a jeho luteránskému náboženskému zázemí. Zvláštní místo zaujímá vztah ke Karlu staršímu ze Žerotína, nejvlivnější postavě mezi moravskými nekatolickými šlechtici. Zdeněk Brtnický je představen také jako manžel a správce svých panství vyřizující záležitosti poddaných. Epilog knihy sleduje jeho zapojení do stavovského povstání na Moravě, kdy byl v roce 1619 zvolen jedním ze zemských direktorů a stal se komorníkem krále Fridricha Falckého. Po Bílé hoře za to zaplatil zatčením, propadnutím veškerého majetku a uvězněním na brněnském Špilberku, kde záhy nato zemřel.

První list Petrův četli na přelomu 1. a 2. století maloasijští křesťané, kteří se ve většinové pohanské společnosti cítili jako vyděděnci (a právě tak ho četli a čtou i věřící v jiných těžkých dobách). Autor je nabádá, aby se jako svobodní lidé v Kristu nebáli a ve zkouškách stáli pevně zakotveni ve víře. Podle Kristova příkladu mají i nelehké společenské postavení vnímat jako příležitost ke zvěstování evangelia. List věrně i tvořivě navazuje na prorocké a žalmové tradice Starého zákona, teologii apoštola Pavla i synoptická evangelia.

Komentářovou řadu Český ekumenický komentář k Novému zákonu (ČEK) připravují čeští teologové z různých církví. Komentáře vydává Česká biblická společnost ve spolupráci s Centrem biblických studií. Jednotlivé svazky jsou číslovány podle pořadí knih v Novém zákoně.

Mgr. Jan A. Dus, Th.D. (*1966)
Vědecký pracovník Centra biblických studií AV ČR. Na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vyučuje novozákonní řečtinu a ranou křesťanskou literaturu. Studoval v Praze a Amsterodamu, zabývá se apokryfní literaturou a spisy apoštolských otců.

Studie českých a polských medievistů zařazené do monografie Středověká univerzitní vzdělanost reprezentují moderní přístupy ke zkoumání pozdně středověkých univerzit. Autoři se v nich věnují jak osudům konkrétních univerzitánů (Jeroným Pražský, Jan z Hradce), tak nejrůznějším způsobům univerzitní výuky (kvestie, kázání, komentáře) včetně představ o šíření vědění z jedné univerzity na druhou (Praha, Krakov, Lipsko) formou tzv. translatio studii.

Kniha představuje Aristotelovo pojetí člověka s důrazem na jeho biologický rámec. Jejím východiskem je Aristotelovo vysvětlení způsobu, jímž anatomie a fyziologie podmiňují způsob života každé živé bytosti. Zvláštnost člověka spočívá v tom, že pouze lidská bytost není předurčena k určitému počtu vymezených úkonů, ale vybavena tělem, které umožňuje téměř neomezený počet činností včetně těch, které se promítají do složitého politického života. Orientace v této mnohosti je možná díky myšlení, které však samo závisí na tělesné stavbě: specifická teplota krve, na ni vázaná činnost srdce a z obojího vyrůstající lidská postava jsou podle Aristotela podmínkami našeho myšlení a zvažování různých budoucích situací. Kromě podrobného výkladu, jenž vede od fyziologie přes vnímání a představování až k rozumu, jemuž má tělesná stavba sloužit, nabízí kniha též srovnání s chápáním lidské přirozenosti u starších myslitelů včetně Platóna. Cílem je ukázat, proč právě u Aristotela přestává být člověk „malým světem" a stává se jedinečnou bytostí, současně zakotvenou v živočišné říši a přerůstající její přirozené meze.