S odstupem dvou let oslovila redakce časopisu Česká literatura odborníky z řad literárních vědců i příbuzných disciplín a požádala je o doporučení na odborné práce, které je v uplynulém roce nejvíce zaujaly. Smysl akce zůstal stejný: záměrem je přispět k zpřehlednění současné literárněvědné bohemistiky a snad i napomoci k jisté hierarchizaci oboru. Přispěvatelé byli požádáni o doporučení dvě či tři práce vydané v letech 2016 a 2017, výběr se přitom neměl omezovat jen na knižní monografie, mohlo se jednat i o důležité edice či zásadní odborné studie, jež vyšly v periodikách, sbornících či kolektivních knihách, případně o jinojazyčné metodologicky podnětné kniha a studie, inspirativní pro zkoumání literatury české.

 

 

Petr A. Bílek (Univerzity Karlovy – Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích)

Za nejpodnětnější knihu pro české literárněvědné prostředí z produkce posledních dvou let považuji český překlad románu Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka (přel. Michala Marková; Praha, Argo, 2017), byť tento výběr může být vnímán jako konflikt zájmů, neboť jsem ke knize sepsal doslov. Jistě, jde o román, a nikoli o vědeckou práci, ale přesto tento návrh nemíním ani trochu jako provokaci. A důvodem volby není ani fakt, že v románu se vyskytují všichni velcí francouzští teoretikové literatury druhé poloviny 20. století, a kromě nich i řada teoretiků amerických. Důvodem je obraz teoretického bádání, který román vytváří – zdánlivě samoúčelného a zaumného, ale pod tímto povrchem zcela zásadního pro společnost i dožívající tradici západní civilizace. Román kontinuálně klade z ironického odstupu nad zobrazeným (a výtečně, takřka učebnicově shrnutým a precizně charakterizovaným) soudobým literárněvědným bádáním urgentní otázku – proč to vlastně děláme? Přesně tato otázka, mám pocit, nikdy nezazní nad většinou publikačních výstupů, jež náš obor v rámci vnucené honby za RIVovými body generuje.

 

Jan Budňák (Masarykova univerzita – Ústav pro českou literaturu AV ČR)

1. Peter Becher, Steffen Höhne, Jörg Krappmann, Manfred Weinberg (eds.): Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder, J. B. Metzler-Verlag 2017. – Z hlediska germanobohemistiky zásadní počin.

2. Tilman Kasten: Historismuskritik versus Heilsgeschichte: Die Wallenstein-Romane von Alfred Döblin und Jaroslav Durych, Köln, Weimar, Wien, Böhlau 2016. – Cenu Otokara Fischera dostala tato monografie plným právem.

3. Anselm Heinrich: Theatre in Europe under German Occupation, London, New York Routledge 2018. – Monografie zpracovává široký materiál o divadlech a nacistické divadelní politice v mnoha metropolích okupovaných Hitlerovým Německem. Kromě pražského divadla se věnuje také divadlům v Oslu, Rize, Lille, Lodži, Krakově, Varšavě, Haagu a Kyjevě. Jednotlivé divadelní instituce nepojednává jednotlivě, ale jako související příklady mocensko-kulturních technik, kterými nacisté chtěli přetvořit kulturu a společnost celé Evropy.

 

Eduard Burget (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

1. Na prvním místě bych rád upozornil na nejnovější svazky edice EGO, kterou ve spolupráci s Nakladatelstvím Lidové noviny vydává od roku 2012 Masarykův ústav AV ČR, jež se primárně zaměřuje na zpřístupnění memoárových, deníkových a korespondenčních pramenů významných osobností 19. a 20. století. V loňském roce vyšel mimo jiné druhý svazek rozsáhlých pamětí někdejšího národně demokratického poslance a novináře Vlastimila Klímy Druhý odboj (1939–1945). Svědectví a úvahy, a především mne potěšilo vydání zápisků a vzpomínek historika Františka Kutnara Děkuji životu, které edičně připravila Hana Kábová. Přestože se jedná spíše o malé útržky vzpomínek kombinované se zápisky deníkovými, nacházíme v nich zajímavá svědectví o těžké životní situaci v padesátých i sedmdesátých letech 20. století, ve které se historik ocitl.

2. Texty Michala Pullmanna a Pavla Koláře zařazené do knihy Co byla normalizace? (Praha, NLN a USTR 2017) sice vznikly již v letech 2007–2015, přesto jsou velmi inspirativní. Nemusíme nutně se vším, co autoři předkládají bezvýhradně souhlasit, jedno jim však upřít nelze: ve svých studiích se pokusili nahlédnout na normalizační režim zdola, analýzou života různých skupin obyvatel a jejich každodennosti. Tento způsob interpretace není samozřejmě samospasitelný, nicméně ukazuje, že při interpretaci 70. a 80. let 20. století si prostě nevystačíme pouze s jednoduchým, bipolárním rozdělením společnosti na „totalitně vládnoucí“ na jedné straně a „bezmocnou a ovládanou“ na straně druhé. K tomuto tématu se pak volně váže i kolektivní publikace, respektive soubor případových studií Kultura svépomocí: Ekonomické a politické rozměry v českém subkulturním prostředí pozdního státního socialismu a postsocialismu (Praha, FF UK 2017), jež zajímavě kombinuje historické, sociologické a kulturně antropologické přístupy ke zkoumaným jevům. V knize zaujmou nejen originální sondy do prostředí neoficiální hudební scény a popis fenoménu spontánně vzniklých hudební burz krátce před listopadovou revolucí, ale rovněž zamyšlení nad vznikem „mýtu“ o českém undergroundu, který se systematicky „budoval“ od začátku devadesátých let.

 

Libuše Heczková (Univerzita Karlova)

Loňský rok byl pro mne ve znamení literární historie. Nadace Charty 77 v tomto literárněhistorickém roce udělala neobvyklý krok – udělila cenu Jaroslava Seiferta dvěma literárním historikům, Jiřímu Brabcovi a Jiřímu Opelíkovi. Jedná se o autory, jejichž psaní přesahuje svoji disciplínu a je výrazem úcty ke slovu a jazykové individuální svébytnosti. Tato cena by neměla však zakrýt, že oba patří k pilířům české literární historie. Opelíkovy studie o Karlu Čapkovi, které postupně vyšly v minulých letech pod souhrnnými názvy Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek a Uklizený stůl, stejně jako reedice jeho monografie o Josefu Čapkovi, a německé vydání Čapkových Básní z koncentračního tábora, které Opelík připravil společně s Ursem Heftrichem, mně vždy obnovují ztrátu nadšení k literární historii svoji historickou přesností, soustavností, koncentrovaností a promyšleností.

Když jsem připomněla osobnost Urse Heftricha, nebylo náhodou, že právě Urs Heftrich získal v roce 2017 obnovenou cenu Premia Bohemica za mimořádný přínos české literatuře v zahraničí. Podobně jako první nositelka této ceny bohužel již zemřelá Susane Roth mne vždy inspiroval svým jiným a přitom znalým, filozoficky a historicky podloženým pohledem. Jak napsala Bohumila Grögerová na jednom ze svých pracovních Lístků (vydaných právě roku 2017): „Člověk se musí celý život snažit zvětšit si úhel životní perspektivy.“

Za takové zvětšení perspektivy české literární historie považuji také loňské literárněvědné publikace věnované kulturám našeho území, které vývoj válečný a poválečný vývoj vymazal, vymetl z naší paměti, a tím i českou literární historii nechal kulhat a zakrývat nepohodlné události, autory a vztahy, jež bez pochyb formovaly literaturu našeho malého území psanou česky. Pro mne se takovým malým vrcholem loňského roku stala výstava Zkušenost exilu, kterou připravil Památník národního písemnictví ve spoluprací se Slovanským ústavem Akademie věd ČR, v. v. i., Národní galerii v Praze a Národním filmovým archivem (Michaela Kuthanová a Jakub Hauser námět a libreto, architekt Zbyněk Baladrán, obsahově Dana Hašková (SLÚ AV ČR), Jakub Hauser (PNP), Sergej Gagen (SLÚ AV ČR), Anastazie Kopřivová, Michaela Kuthanová (PNP), Vlasta Smoláková, Věra Velemanová (IDU). K výstavě vyšel pozoruhodný katalog Zkušenost exilu. Osudy exulantů z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu.

Nyní se objevila ještě jiná syntetická kniha sledující německou literaturu (tedy židovskou i nežidovskou), na kterou bych chtěla upozornit. Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder (editoři Peter Becher, Steffen Höhne, Jörg Krappmann a Manfred Weinberg) je syntézou snah českých a německých germanobohemistů (včetně doyena Petera Demetze) v nedávno založeném Centru Kurta Krolopa pro německou literaturu v Čechách. Kniha je sice editována německými literárními vědci, ale soustřeďuje síly literární historie německé, rakouské a české. Mezi českými odborníky, kteří se podíleli na této „příruční knize“, bych chtěla připomenout práce Václava Petrboka, jehož edici Arnošt Vilém Kraus (1859–1943) a počátky české germanobohemistiky by měli znát nejen „germanobohemisté“, a Lucii Merhautovou, autorku studie a edice Paralely a průniky. Česká literatura v časopisech německé moderny (1880–1910).

 

Jiří Holý (Univerzita Karlova)

Pozoruhodných knih i studií v našem oboru je mnoho. Zde aspoň dvě.

1.V roce 2017 vyšel v Academii třetí svazek projektu Vladimíra Papouška a kolektivu Dějiny „nové“ moderny s podtitulem „Česká literatura v letech 1935–1947“. Předchozí svazky vyšly v letech 2010 a 2014. Jde o nový a inspirativní přístup k literárním dějinám v širokých kulturních souvislostech. I na tomto svazku se podíleli literární historici z Českých Budějovic i Prahy, jmenovitě Vladimír Papoušek, Michal Bauer, Petr A. Bílek, Jiří Brabec, Libuše Heczková, Veronika Veberová, Josef Vojvodík, Jan Wiendl.

2. Brněnský literární vědec Jiří Trávníček se už léta systematicky zabývá fenoménem čtenářství, výzkumu čtenářských kompetencí a čtenářské kultuře v České republice. Jeho poslední knižní publikace je nazvána Česká čtenářská republika. Generace. Fenomény. Životopisy (Brno, Host 2017). Vychází z rozsáhlého průzkumu pořízeného v letech 2009 až 2015. Čtení je zde vnímáno a interpretováno v několikeré perspektivě, například generačně, genderově, se zaměřením na konkrétní díla (Bible, Broučci, Čtyřlístek…). Kromě mnoha pozoruhodných údajů a analýz se tato kniha také dobře čte.

 

Tomáš Horváth (Ústav slovenskej literatúry SAV)

Samozrejme všetko nestíham nieže prečítať, ale ani sledovať, čiže existencia mnohých kníh unikla mojej pozornosti. Uvediem dve knihy, z ktorých sa teším ako čitateľ (aj odbornej literatúry):

1. Tomáš Jirsa: Tváří v tvář beztvarosti, Brno, Host 2016.

2. Patrycjusz Pająk: Hrůza v české literatuře, Praha, Academia 2017.

 

Milan Jankovič (Praha)

Za přínos prvořadé důležitosti pro všechny obory humanistiky považuji knihu Michala Ajvaze Kosmos jako sebeutváření (Praha, Pavel Mervart 2017).

 

Michal Jareš (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

1. Lucie Kořínková: František Gellner: Text – obraz – kontext, Praha, Akropolis 2017 (plus k tomu vydávání Kritické hybridní edice v tomtéž nakladatelství). Poctivá porce práce, takových monografií je stále jako šafránu. Jen houšť.

2. Petr Koura: Swingaři a potápky v protektorátní noci. Česká swingová mládež a její hořkej svět, Praha, Academia 2016. Rád si zpívám s bedlama z not.

3. Jakub Machek: Počátky populární kultury v českých zemích. Tištěná média a velkoměstská kultura kolem roku 1900, Praha, Pistorius & Olšanská 2017. Proč po sto letech trochu nekouknout pod sukni masovým médiím?

 

Lenka Jungmannová (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Uvedené knihy považuji za aktuálně přínosné k problematice, jíž se zabývají, v posledním případě je aktuálním přínosem překlad.

Marek Nekula: Smrt a zmrtvýchvstání národa: sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha, Karolinum 2017.

Vít Schmarc: Země lyr a ocele: subjekty, ideologie, mýty a rituály v kultuře českého stalinismu, Praha, Academia 2017.

Walter Benjamin: Původ německé truchlohry, přel. Martin Pokorný, Praha, Malvern 2016.

 

Roman Kanda (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Pestrost, a současně omezení podobných anket spočívá v tom, že v nich respondenti povětšinou odpovídají v závislosti na své odborné specializaci. V tomto ohledu nebudu výjimkou. Na úvod bych nicméně připomněl interdisciplinárně koncipovaný časopis Dějiny – teorie – kritika, konkrétně první číslo roku 2017. Z obsahu čísla upozorňuji zvláště na studii Ivana Landy „Struktury významu. Karel Kosík a problém kultury“, která představuje dosud nejsystematičtější rozbor Kosíkovy materialistické koncepce kultury. Autor v ní mimo jiné využil i dosud nepublikované archivní dokumenty z Kosíkovy písemné pozůstalosti a ukázal, jak se filozof účinně bránil reduktivním výkladům, jež významy uměleckého díla vposledku převádějí na ekonomická nebo společenská určení.

Na druhém místě zmiňuji drobnou, avšak důležitou antologii Hany Kosákové Formalismus v polemice s marxismem (Praha, ÚČL AV ČR 2017) obsahující klíčové texty Viktora Šklovského, Borise Ejchenbauma, Anatolije Lunačarského a Lva Trockého. Vzhledem k tomu, že marxismus má v českém literárněvědném prostředí spíše negativní pověst, jsou podobné počiny vítanou možností, jak se na základě studia pramenů posunout k novým interpretacím. Ocenění zasluhuje také editorčin doslov, třebaže zřejmě nepřekonaným českým příspěvkem na toto téma nadále zůstává studie Růženy Grebeníčkové „Cesty marxistické literární teorie a léta třicátá“ (Československá rusistika VI, 1961, č. 2, s. 88–101).

Také do třetice se přidržím nehynoucí zásady ad fontes a znovu uvedu antologii, kterou tentokrát připravili polští kolegové Anna Artwińska, Bartołomiej Starnawski a Grzegorz Wołowiec. Vyšla pod názvem Studies on Socialist Realism: The Polish View (Frankfurt am Main, Peter Lang 2016). Nalezneme v ní texty klasiků polské literární vědy: Michała Głowińského, Janusze Sławińského, Edwarda Balcerzana a dalších. Antologie je zajímavá minimálně ze dvou důvodů: a) svým přehledným a logickým kompozičním rozdělením osvětluje jednotlivé aspekty socialistického realismu (jeho sémantiku, genologické znaky, podoby jeho praktik i diskurzivní ekonomii literární kritiky a cenzury); b) sebevědomím, s jakým polští badatelé představují – formou překladu do světového jazyka – polskou tradici literárněvědného myšlení zahraničním recipientům. Tady by si česká literárněvědná bohemistika mohla vzít příklad.

 

Pavel Kořínek (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Při čtení stále početnějších studií zaměřených na transmediální vyprávění by někdy mohl v člověku vznikat pocit, jako kdyby před Matrixem sourozenců Wachowských nebylo zkrátka a jednoduše nic. Jako zvláště cenný korektiv mi proto přijde kniha Matthewa Freemana Historicising Transmedia Storytelling. Early Twentieth-Century Transmedia Story World (Routledge 2017). Ředitel Media Convergence Research Center při Bath Spa University v ní nejprve charakterizuje a kontextualizuje své myšlení o transmediální historii (či archeologii), aby poté na třech rozsáhlých studiích, věnovaných vesmírům Čaroděje ze země Oz, Tarzana a Supermana, doložil relevanci a interpretační podnětnost zvoleného přístupu.

Titulem v mnoha ohledech „z jiného světa“ je kniha kalifornské japanoložky Sabine Frühstückové Playing War. Children and the Paradoxes of Modern Militarism in Japan (University of California Press 2017). Na detailní analýze kulturních obsahů určených dětem – zejména dětských časopisů, učebnic, ilustrovaných knížek i komiksů – se tu odehrává analýza toho, jakými způsoby byla (a je) v Japonsku kultura určená dětem využívána při snaze o validaci a „zlidštění“ války coby legitimního řešení. Práce stojící na pomezí areálově asijských a kulturálních studií se přitom neobrací jen do historie – rozbory vztažené k japonskému militarismu první poloviny 20. století samozřejmě nechybějí, stejný prostor je ale věnován i produkci z dnešních dnů. Českému myšlení o kultuře dětí a mládeže (či o v širším slova smyslu o literatuře pro děti a mládež) by mohla kniha poskytnout zajímavý příklad k následování: například domácí dětská periodika let 1948–1989, dosud povětšinou připomínaná s nostalgickými povzdechy nad jejich vysokou didaktickou i estetickou kvalitou, by si podobně důkladnou, nápaditou a metodologicky zakotvenou analýzu rozhodně zasloužila.

 

Ondřej Koupil (Ústav pro jazyk český AV ČR)

Mohu jen stručně jmenovat za rok 2017 – Petr Voit: Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí II: tiskaři pro víru i tiskaři pro obrození národa 1498–1547, Praha, Academia, 2017.

 

Tomáš Kubíček (Moravská zemská knihovna)

Pro mě je to jasné, na prvním místě je to kolektiv autorů kolem Vladimíra Papouška a jejich Dějiny nové moderny (v posledním svazku jako „nové“). Cením si všech svazků a posledního zvlášť. Dále pak Jan Wiendl: Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 1919–1938, byť jde o titul již z roku 2015. A nakonec Michal Topor: Cizinci či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech a Moravy v textech Arneho Nováka. Precizně připravená edice.

 

Antonín K. K. Kudláč (Univerzita Pardubice)

Jelikož dávám přednost spíše monografiím než dílčím studiím (byť ty druhé nikterak nepodceňuji), rád bych upozornil na tři díla tohoto typu vydaná v uplynulých dvou letech.

Na sklonku loňského roku Martin C. Putna uzavřel svazkem Česká katolická literatura 1945-1989 (Praha, Torst 2017) vskutku monumentální obraz tohoto písemnictví na pozadí novodobé české kultury. Putnův v podstatě antropologický (konkrétně subkulturní) přístup zahrnuje jistě také řadu faktografických omylů (kdo by je ale dokázal v tom obrovském množství materiálu všechny najít?) a některé chtěně provokativní interpretace, ale jako celek právě završená trilogie ukazuje autorovu pronikavou literárněhistorickou intuici a schopnost panoramatického vidění. K tomu pak připočtěme styl, jakým u nás dnes vládne málokterý publikující učenec.

Zcela nezaslouženě stojí stranou většího zájmu odborné veřejnosti práce Jiřího Studeného. Předloni vydal Povytažený dráp. Eseje o tvůrčím psaní (Červený Kostelec, Pavel Mervart 2016), už druhou svou knihu, v níž prakticky jako jediný u nás soustavně propojuje teoretickou rovinu uvažování o literatuře s literární praxí. Opírá se přitom o myšlenkové koncepce z nejrůznějších oblastí vědy a filosofie (od neurověd přes kvantovou fyziku až po jógu), aniž by celek jeho myšlení ztrácel konzistenci a především skutečný odborný přínos. Navíc v éře blábolivé „vědečtiny“ Studený podobně jako Putna rehabilituje a dále rozvíjí žánr vědeckého eseje.

Bohemistům může jistě být inspirací práce badatelů v oblasti cizojazyčných literatur. Anglista Ladislav Nagy ve svazku nazvaném Palimpsesty, heterotopie & krajiny. Historie v anglickém románu posledních desetiletí (Praha, Karolinum 2016) cílí na zkoumání fikční konstrukce minulosti ve vybraných britských prózách, poznamenaných postmodernistickým obratem. Autor práce provádí podrobné tematologické a topologické analýzy textů a jejich prostřednictvím dokládá trvající napětí mezi fikcí a historiografií a zároveň dokumentuje rozličné formy reinterpretace literární tradice, pro Británii zvláště významné. Něco takového by nebylo od věci učinit na základě současné české historické beletrie…

 

Alena Macurová (Univerzita Karlova)

1. J. Hoffmannová – J. Homoláč – E. Chvalovská – L. Jílková – P. Kaderka – P. Mareš – K. Mrázková: Stylistika mluvené a psané češtiny, Praha, Academia 2016. – Protože už Jakobson byl názoru, že „lingvista hluchý k poetické funkci jazyka a literární vědec lhostejný k lingvistickým problémům a neznalý lingvistických metod jsou oba stejně křiklavým anachronismem“.

2. Karel Havlíček: Korespondence I (1831–1842), eds. R. Adam, F. Martínek, P. Píša, M. Pokorná, L. Rychnovská, Praha, NLN 2016. – Protože prostředkuje pramen poznání toho, jak to s Havlíčkem a jeho dobou bylo.

3. Petr Janeček: Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou. Praha, Argo 2017. – Protože klade otázku, co všechno ze současné orální kultury je/může být předmětem zájmu literární vědy.

 

Martin Machovec (Praha)

1. Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1945–1989, Praha, Torst 2017. Spolu s předchozími dvěma svazky (Česká katolická literatura 1918–1945 [2010]; Česká katolická literatura 1848–1918 [1998]) jde o syntetickou práci nebývalého rozsahu a zejména kvality. Putnovo pojetí toho, co je katolická, případně nábožensky orientovaná česká literatura, je jistěže diskutabilní, ale právě tím také inspirativní k navazujícím studiím i k jiným, polemickým koncepcím daného tématu.

2. Ladislav Klíma: Sebrané spisy III. Svět atd., Praha, Torst 2017. V pořadí čtvrtý svazek Klímových Sebraných spisů vyšel jedenáct let po předchozím a jednadvacet let po prvním svazku této řady. Editorskou práci Eriky Abrams nelze ani ocenit, jak náleží, tak nesmírně je pečlivá a záslužná. Doufáme jen, že zbylé dva svazky budou následovat již v menších časových odstupech.

 

Iva Málková (Ostravská univerzita)

Zasílám své tři knihy, které mne zaujaly:

1. Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika. Generace, Fenomény, Životopisy, Brno, Host 2017. Čtenářské hledisko sleduje Jiří Trávníček dlouhodobě a stále je tam nadšení a okouzlení nahlížet na literaturu z této perspektivy. Metody se skládají a prostupují, informace narůstají a prohlubuje se znalost čtenářství v literárním životě. Poznatky se provazují s dalšími výzkumy.

2. Vladimír Papoušek a kol.: Dějiny „nové“ moderny. Česká literatura v letech 1935–1947. Praha, Academia 2017. Vyzvedávám opět dlouhodobou perspektivu výzkumu a odvahu setrvávat na jinakosti přístupu k dějinám literatury. Oslovujeme mě obrazová a grafická úroveň knihy, která dělá z vědeckého textu i kandidáta na nejkrásnější knihu roku. Listárna a Mapy polí literárního a kulturního dění tvoří „polovinu knihy“ a dávají podněty k vlastnímu studiu a konfrontacím.

3. Tomáš Horváth: K poetike literárního subjektu (Modernismus a okolie), Bratislava, Slovenská akadémia vied, 2016. Slovenská literární věda velmi intenzivně pojmenovává a interpretuje (v kontextu s dalšími středoevropskými literaturami) události, osobnosti, díla spojené s první třetinou dvacátého století a slovenskou literaturou. Ke Kontextům slovenskej moderny Dany Hučkové z roku 2014 letos přibyla Horváthova knížka zkoumající mimochodem poetiku subjektu a modernistickou melancholii.

 

Jan Malura (Ostravská univerzita)

Vyčlenil jsem si pracovně tři kategorie – monografie, edice, příručka, protože se domnívám, že to jsou pro obor žánry klíčové.

Mezi monografiemi tedy Stanislava Fedrová, Alice Jedličková: Viditelné popisy (Praha, Akropolis 2016). Velmi promyšlená kniha k zásadním tématům, jakými jsou textové vizualizace, vnímání prostoru, techniky deskripce apod. Je v ní důkladná znalost teorií, a to nejen aktuálně módních trendů, poučeně se tu zachází též s figurami klasické rétoriky či s praktickou stylistikou. Interpretačně se autorky dotýkají různých období, ale sám jsem knížku četl především jako poctu velkým vypravěčům české realistické prózy (zvláště Jiráskovi). Jde o četbu místy velmi vzrušující, ale náročnou, přednostně pro odborníky. To naopak úplně každý, kdo nějak obcuje s literaturou (učitel, knihovník, čtenář...), si může (a měl by) přečíst Českou čtenářskou republiku (Brno, Host 2017) Jiřího Trávníčka.

Mezi edicemi cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic: Putování aneb Cesta z Království českého… (ed. Hana Bočková a kol., Brno, Host 2017). Vynikající dílo české humanistické prózy konečně v pořádné edici z České knižnice. Dva svazky s důkladnými komentáři, které nás staví mj. před aktuální otázky konfrontace Středoevropana s kulturní jinakostí, tj. zejména s islámem. Harantovi dávám přednost před Bohuslavem Balbínem a jeho Rozmanitostmi z historie Království českého (přel. Jiří A. Čepelák, ed. Stanislav Komárek, Academia 2017), je skvělé, že máme v pěkném překladu první díl tohoto útěšného čtení o české zemi, ovšem je to vydání komentované de facto jen přírodopisné.

Mezi příručkami Jan Kouba: Slovník staročeských hymnografů (13.–18. století, Praha, Etnologický ústav AV ČR, 2017). Podstatná část našich předních básníků starší doby byli autoři duchovních písní (Michna, Bridelius, Campanus, Jan z Jenštejna aj.), proto je toto zdánlivě specializované a nenápadné kompendium podstatnou pomůckou pro poznání literatury starší doby. A nejen literatury, je to kniha mezioborová, autor je muzikolog, ale umí se poctivě vyrovnat i s bádáním literárněhistorickým a teologickým. Rozsáhlá hesla, jež sestupují pod povrch a vycházejí z důkladné znalosti oborové literatury, jsou projevem lexikografického řemesla v nejlepším slova smyslu. Záběr Jana Kouby zahrnuje autory nejen české, ale i latinské a německé, také proto, domnívám se, vstoupí tato příručka velmi brzy mezi povinné položky sylabů seminářů ke starší literatuře. Je pozoruhodné, že kniha je výkonem jednotlivce, ovšem impozantních kompendií jednotlivců je v posledních letech více (M. C. Putna, Petr Voit).

 

Lucie Merhautová (Masarykův ústav AV ČR)

Nejpodnětnějším čtením pro mě v minulém roce byly texty obou laureátů Ceny Jaroslava Seiferta za rok 2017, Jiřího Brabce a Jiřího Opelíka. Znepokojivě na mě zapůsobila obsáhlá studie Jiřího Brabce „Spisovatelé ‚ve věku železa a ohně‘. Česká literatura a její souvislosti v předválečné době“, vedená na hraně umění, ideologie a politiky a uveřejněná v třetím díle Dějin nové moderny (tentokrát je adjektivum nové v uvozovkách) zachycujícím léta 1935–1947. Tento závěrečný díl mnohaletého projektu, který vede Vladimír Papoušek, se mi zdá nejzdařilejší, za pozornost stojí všechny studie a celek by si zasloužil vážnou oborovou debatu, jde jistě o překročení zažitých literárně historiografických schémat. Myslím, že nikdo u nás nedokáže zachytit literární a kritické projevy v tak napjaté síti domácích a mezinárodních vztahů jako Jiří Brabec; ukazuje jejich zásadní nejednoznačnost právě díky rozsáhlým znalostem a metodologickému uvažování o literární historii. K stěžejním tématům Jiřího Opelíka patří tvorba bratrů Čapků, v roce 2017 vyšla v nakladatelství Triáda reedice melantrišské monografie z roku 1980 Josef Čapek, která je pro mě stále inspirativní především v částech o juveniliích bratří Čapků. K nim se vrací i první studie uveřejněná v Opelíkově souboru Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi (a opět s jedním přívažkem o Josefovi) (Praha, Torst 2016). Osobně a osobitě laděná kniha s charakteristicky trefným jazykem vtahujícím do nekonečného světa literární historie, v němž zůstává tvorba obou bratrů interpretačně stále otevřena, až po dlouholetém po dlouholetém přibližování je možné postřehnout „skryté“ zdroje („O skryté roli knihy Hovory s T. G. Masarykem“) nebo shrnout zásadní obecnější témata („Škola Lidových novin“).

Důležité impulzy pro myšlení o literárních dějinách, a především o spletitých česko-německých interakcích, které mě zajímají, přinesly v posledních dvou třech letech hlavně rozsáhlé ediční návraty k přetrženým tradicím literárně vědné bohemistiky a germanobohemistiky (spíš než práce odborné) – především dvousvazkové Literární studie a stati Otokara Fischera, připravené Josefem Čermákem a Emanuelem Mackem, jimž výslednou podobu vtiskl Michael Špirit, dále výbor ze studií Růženy Grebeníčkové O literatuře výpravné, připravený opět M. Špiritem, který jej doprovodil svazkem Růžena Grebeníčková a její rukopis. Studie – komentář – bibliografie. Objevný byl pro mě výbor Arnošt Vilém Kraus (1859–1942) a počátky české germanobohemistiky, který připravil Václav Petrbok (Academia 2015). Do tohoto okruhu patří i rozsáhlá edice Cizinci – či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech a Moravy v textech Arneho Nováka, který pro Moravskou zemskou knihovnu připravil Michal Topor, nebo výbor z díla Mileny Jesenské Křižovatky (Torst 2016), který je výsledkem mnohaleté práce Marie Jiráskové. Dále se těším na překlad studií Kurta Krolopa v nakladatelství Triáda. Událostí nejen pro bohemistiku je dokončení vydání Souboru díla F. X. Šaldy v Institutu pro studium literatury, za nímž stojí Jan Wiendl, Michael Špirit, Luboš Merhaut, Jiří Flaišman a Michal Kosák.

 

Richard Müller (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Dnes již klasická práce Friedricha Kittlera Gramofon, film, typewriter (Karolinum 2017) je nejen jedním z nejsilnějších vyjádření principů, za jejichž působení se spojují a vzájemně interagují různé mediální a technické aparáty, diskurzy a řády včetně literatury, a popisem „zapisovacího systému roku 1900“, ale též knihou schopnou naznačit samotné literární vědě její současnou „situaci“, a to snad až příliš nemilosrdně; Kittlerův text sám je ovšem pozoruhodným literárním výkonem a vědomě symptomatickou inscenací vztahu mezi psaním a věděním. A jsme-li u „symptomů“, z jiného, kulturně-společensky účastnějšího pohledu vrhá světlo na „kulturní logiku pozdního kapitalismu“ Postmodernismus Fredrica Jamesona (Rybka Publishers 2016). A jsme-li u psaní, a zvláště vztahu psaní a obrazu, nelze číst, a zůstat nezasažen(a) Psaním vzpomínání, třetí částí výboru z díla Waltera Benjamina (Oikoymenh 2016). Zdaleka ne pouze na okraj si v těchto souvislostech a ve všech třech případech zaslouží uznání kvalitní překlad náročných originálních textů.

 

Jiří Pelán (Univerzita Karlova)

1. Vladimír Svatoň: Na cestě evropským literárním polem. Studie z komparatistiky, Praha FF UK 2017. – Jako všechny Svatoňovy knihy: živý proud historického a teoretického myšlení. Jednotlivé stati jsou věnovány tak klíčovým tématům, jako je „obecná půda smyslu“ jako předpoklad interpretace, ontologie fikčních světů, vztah mezi symbolem a mimezí, kulturní fenomenologie Evropy (ruská identita, Střední Evropa), žánrové vzorce (zejména ty kardinální: tragédie a román).

2. Vladimír Papoušek a kol. (M. Bauer, P. Bílek, J. Brabec, L. Heczková, V. Veberová, J. Vojvodík, J. Wiendl): Dějiny „nové“ moderny 3. Věk horizontál, Praha Academia 2017. – Třetí svazek velkorysého projektu: po dvou průhledech do evropské kulturní situace následuje pět interpretačně pronikavých a faktograficky dobře fundovaných studií, mapujících českou prózu v letech 1935–1947. Soustředěné, materiálově bohaté pohledy, psané s vědomím internacionálních a intermediálních souvislostí.

3. Martin C. Putna: Česká katolická literatura (1945–1989), Praha, Torst 2017. – Třetí díl ojedinělé syntetické literárně-historické práce. Putna mne přesvědčil, že tato cílená sonda do korpusu českých literárních textů, vedená po diachronní ose, je smysluplná.

Mimo protokol: Jiří Opelík: Josef Čapek, Praha, Triáda 2017. Reedice publikace z roku 1980, ale málo platné, nejlepší osobnostní monografie roku 2017.

 

Martin C. Putna (Univerzita Karlova)

Za nejpodstatnější pokládám nové komentované edice, zvláště pak (ale nejen) edice děl starší literatury. Jelikož edice Linkova Hájkovy Kroniky už se do ankety časově nevejde (vyšla 2013), uvádím příklad nejnovější: edici cestopisu Kryštofa Haranta (Česká knižnice, Host 2017), kterou připravily Hana Bočková a Markéta Melounová. Díky edici a komentáři vyvstává nejen sám text, ale jeho široký kontext, tedy kontext české vzdělanosti a českého mentálního obzoru oné doby.

 

Ivo Říha (Univerzita Pardubice)

Letos vybírám tři ediční počiny, za kterými stojí mimořádný editorský (a nakladatelský) výkon a jejichž vysoký odborný přínos pro literárněvědnou bohemistiku je nezpochybnitelný:

Karel Havlíček: Korespondence I., eds. R. Adam, F. Martínek, P. Píša, M. Pokorná, L. Rychnovská Praha: NLN, 2017.

Listy tří bratří a sestry Květy, ed. Hana Vaníčková, Praha,Torst 2017.

Bohumil Krčil: Sebráno v New Yorku, Praha, Torst, 2017.

 

Ondřej Sládek (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Z knih, ke kterým se budu určitě vracet a na které bych rád upozornil ostatní, zmíním tři.

1. Petr Plecháč a Robert Kolár: Kapitoly z korpusové versologie, Praha, Akropolis 2017. – V publikaci autoři řeší vybrané otázky týkající se českého verše 19. století, v centru jejich pozornosti je však především komplexní charakteristika rytmického stylu veršovaného textu. Ačkoli samotná kniha je poměrně útlá (má 136 stran), představuje nicméně závěry mnohaletých výzkumů a má tedy poměrně rozsáhlé „okolí“ – materiálovou základnu (Korpus českého verše) a některé on-line nástroje, které jsou veřejně přístupné (viz http://versologie.cz/v2/web_content/corpus.php?lang=cz). Kniha svým způsobem završuje mnoho desítek let trvající diskuse a bádání o českém verši 19. století.

2. Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika. Generace, fenomény, životopisy, Brno, Host 2017. – Kniha o čtenářích a pro čtenáře. Vznikla na základě čtenářských životopisů, rozhovorů z let 2009–2015. Autor přináší informaci o tom, jaká je současná čtenářská kultura. Zabývá se různými generačními zkušenostmi, hlavními čtenářskými fenomény, představuje ale také několik konkrétních čtenářských životopisů. Knihu lze číst samostatně, je však patrné, že je součástí většího celku – Trávníčkova dlouhodobého výzkumu českého čtenářství (viz jeho starší publikace z let 2008, 2011, 2013 aj.).

3. Pavel Hošek: Evangelium podle Jaroslava Foglara, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2017. – Kniha je zajímavým pokusem podívat se na literární tvorbu Jaroslava Foglara, ale vlastně na vše, co souvisí s Foglarem a foglaringem, z hlediska religionistiky. Mýty, rituály, náboženské i nenáboženské symboly, posvátná společenství, iniciační zkoušky atd. – to vše má u Foglara významnou roli. Soustavnější pohled na tyto fenomény v kontextu náboženství a studia náboženství však dosud chyběl. Hošek v knize postihuje některé dosud opomíjené aspekty Foglarova díla.

 

Václav Smyčka (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Tomáš Dvořák: Temporalita (nových) médií, Praha, AMU 2016. – Na knize mi je sympatické, že předvádí mediální studia ne jako projekci tradičních přístupů na pole digitálních médií, ale klade si otázky, které lze klást pouze z perspektivy této problematiky. Současně se neutápí v sebezahleděném zájmu o (nové) médium jako takové, ale ptá se po tom, co je dnes čas, takže slouží i těm, kteří se o nová média bezprostředně nezajímají. Dotažený design a typografie knihy jsou pro čtenáře (i přes zanedbanou redakci) velkým požitkem.

Peter Becher; Steffen Höhne; Jörg Krappmann; Manfred Weinberg (eds.): Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder. Metzler 2017. – Germanobohemistům, kteří se zabývají německou literaturou z českých zemí (od osvícenství dále), se podařilo vytvořit v reprezentativní „rukojeti“ Metzlerova nakladatelství sumu své práce za poslední desetiletí. Ačkoli mají články nevyrovnanou úroveň, nalezneme zde mnohé koncepční rozpory a ne vždy autoři dostatečně čerpají z českého bádání, jedná se o mimořádnou událost, která nemá jako kolektivní gesto v posledních letech obdoby. Poprvé zde byl učiněn (byť ne úplně dotažený) pokus postavit tradičně „mikrologické“ bádání této subdisciplíny na ambiciózní teoretické základy soudobých kulturních věd.

 

Daniel Soukup (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Z uplynulého období vybírám tři publikace, které spojuje téma raně novověkého bohemikálního písemnictví v jeho teritoriální, náboženské i jazykové různorodosti. Kniha Radmily Prchal Pavlíčkové O útěše proti smrti: Víra, smrt a spása v pohřebních kázáních v období konfesionalizace (Praha, NLN 2017) využívá žánr pohřebního kázání k výzkumu konfesní plurality a identitotvorných strategií uplatňovaných česko- a německojazyčnými kazateli říšského a domácího prostoru všech křesťanských denominací. Z jiných pozic k homiletice přistupuje Miloš Sládek v rozsáhlé studii Slovo ze srdce jejich…: aneb Nedělní kázání v pobělohorských bohemikálních postilách a tradiční perikopní systém (Praha: Památník národního písemnictví 2017). Ten se soustředí téměř výlučně na českojazyčné katolické postily a vedle ucelené syntézy nabízí rovněž tematický katalog řazený podle nedělních perikop, představující užitečnou interdisciplinární příručku pro výzkum duchovní kultury 17. a 18. století.

Poslední kniha náleží oblasti domácí židovské literatury. Událostí srovnatelnou s vydáním novodobé edice Hájkovy kroniky je totiž zpřístupnění českého překladu hebrejské kroniky Davida Ganse Ratolest Davidova (eds. J. Šedinová, D. Boušek, P. Sládek; Praha, Academia 2016), která představuje unikátní dílo jak v kontextu židovské, tak i domácí křesťanské historiografie. Edici nezávisle doplňuje monografická studie o Gansově kronice od Jiřiny Šedinové a monotematické číslo časopisu Judaica Bohemiae.

 

Lucie Storchová (Filozofický ústav AV ČR)

Velký vliv do budoucna bude podle mne mít svazek Za (de)konstruktivismem. Kritické koncepty (post)poststrukturální literární a kulturní teorie vydaný Janem Matonohou (Academia 2017). Na poli starší literatury je skvělým počinem dvoudílná edice Harantova Putování aneb Cesty (Host 2017), kolegyně Bočková při její přípravě odvedla naprosto obdivuhodný kus práce.

 

Petr Šámal (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Problémovým pojetím oživujícím zpravidla konzervativní žánr „monografie o spisovateli“ mě oslovila kniha Lucie Kořínkové František Gellner. Text – obraz – kontext (Praha, Akropolis 2017), zúročující mj. autorčin podíl na kritické hybridní edici Gellnerova díla (2014). Zvláště oceňuji důkladnost, s níž kniha analyzuje různé typy uměleckých, ideových i mediálních kontextů Gellnerovy tvorby. Z edičních projektů chci vyzdvihnout svazek Kritické studie Josefa Kodíčka (eds. Michal Kosák, Jan Pospíšil a Daniel Řehák, redakční spolupráce Eva Šormová, Praha, Divadelní ústav 2017), zpřístupňující texty osobnosti, která s mimořádnou soustavností, podnětností a v neposlední řadě i vtipem komentovala meziválečné kulturní dění. Věřím, že stati o divadle v budoucnu doplní i výbor z Kodíčkových literárních kritik. Z výjimečných odborných studií mi utkvělo pojednání Jiřího Pelána „Překlady Vítězslava Nezvala. Rimbaud, Baudelaire, Mallarmé“ (Česká literatura 1/2017), které považuji za mistrovskou ukázkou filologicky založené literární historie, nabízející nové podněty jak pro historii překladu, tak pro výklad Nezvalovy autorské poetiky. Pokud mám vykročit mimo hranice literární vědy, upozorňuji za monografii filmového historika Petra Sczepanika Továrna Barrandov. Svět filmařů a politická moc 1945–1970 (Praha, Národní filmový archiv 2016), nabízející teoreticky podnětnou analýzu produkčního zázemí poválečné české kinematografie, která pro popis dění v centrálně řízeném filmovém průmyslu smysluplně využívá výkladového modelu využívaného při zkoumání hollywoodské produkce.

 

Ivana Taranenková (Ústav slovenskej literatúra SAV)

Vyberať najzaujímavejšie práce z nášho odboru alebo inšpirujúce texty z príbuzných oblastí za bezprostredne uplynulé obdobie nie je ľahkým podujatím, keďže často sa ich čítanie neriadi kritériom aktuálnosti. Podnetne totiž môže pôsobiť v tomto kontexte i práca spred desaťročia, ktorá mohla doteraz unikať pozornosti bádateľa (napokon domácich i zahraničných titulov v humanitných vedách pribúda každý rokom požehnane).

Náš výskum sa teda pohybuje v akomsi „rôznočasí“ a objavujeme – možno i oneskorene – knihy a štúdie, ktoré sa šťastne stretávajú s našimi výskumnými témami a posúvajú ich ďalej, hoci boli vydané už dávnejšie, čo platí dvojnásobne pri zahraničných prácach.

Našťastie, prekladanie týchto titulov do češtiny sa kritériom „novosti“ neriadi, čoho prípadom je preklad práce amerického kultúrneho teoretika Frederica Jamesona Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu (Rybka Publishers, 2016), ktorá sa, hoci bola vydaná v roku 1991, stala kľúčovým textom pre koncipovanie konceptov našej „post-postmodernej“ skutočnosti. Skutočnosť, že sa táto kniha nedostala do nášho prostredia v dobe svojho vydania napokon svedčí i o vtedajšom špecifickom diskurze domácich humanitných vied.

Podobné, predtým neprítomné, prípadne ignorované tendencie v literárnej vede predstavuje i podnetná antológia zostavená editormi Richardom Müllerom a Josefom Šebkom Texty v oběhu. Antologie z kulturně materialistického myšlení o literatuře (Academia 2014), ktorá – aj keď nespadá do obdobia sledovaného anketou – v plnej miere zodpovedá kritériám „významného prínosu pre výskum“.

Pokiaľ ide o zahraničné tituly, s vedomím množstva podnetov, ktoré sú k dispozícii, spomeniem prácu kanadského literárneho historika John Zilcosky Uncanny Encounters: Literature, Psychoanalysis, and the End of Alterity (Northwestern University Press 2016), ktorá predstavuje akýsi alternatívny výklad problematiky sledovanej postkoloniálnymi teóriami, ktoré sa v poslednej dobe čoraz častejšie aplikujú na kontext Strednej Európy. Zilcosky tu približuje situáciu nemeckojazyčných intelektuálov na prelome 19. a 20. storočia, ktorý chceli objavovať svet pôvodných prírodných civilizácií, kultúr „inakosti“, no v exotickej cudzine našli len nepríjemne napodobneniny svojho domova – tu sa k slovu dostáva freudovská kategória Unheimlich. Ich reakciou teda bolo hľadať túto alteritu na vidieku vo svojom domova, či už v Nemecku alebo v Rakúsko-Uhorsku – v rurálnom prostredí. V tomto kontexte je zaujímavá skutočnosť, že Zilcosky je i autorom knihy Kafka's Travels, Exoticism, Colonialism, and the Traffic of Writing (2003).

 

Dušan Teplan (Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre)

V rokoch 2016 a 2017 ma z oblasti literárnovednej bohemistiky upútalo viacero publikácií, ale spomeniem na tomto mieste len dve z nich. Rád by som najskôr vyzdvihol bibliografický súpis prác českého literárneho kritika a spisovateľa F. X. Šaldu, ktorý minulý rok pod názvom Bibliografie díla F. X. Šaldy vydal pražský Institut pro studium literatury. Publikácia sa opiera o dva predošlé súpisy Šaldových prác (autorom prvého z nich je Jiří Pistorius, druhý napísal Emanuel Macek) a jej editormi sú Michael Špirit, Luboš Merhaut a Jan Wiendl. Táto kniha nás priam vyzýva k tomu, aby sme sa Šaldovmu dielu venovali nanovo, hlavne však vecne a nepateticky. Zároveň ukazuje, akými cestami by sa dnes mohol uberať bibliografický výskum.

Tou druhou publikáciou je kniha Cirkus pictus. Zázračná krása a ubohá existence, na ktorej sa autorsky podieľali Stanislava Fedrová, Hanuš Jordan, Pavla Machalíková a Tomáš Winter. Cieľom tejto práce je predstaviť svet cirkusu v českej literatúre a výtvarnom umení od začiatku 19. storočia po prvú polovicu 20. storočia. Pri jej čítaní som sa opäť raz mohol presvedčiť, ako ma ten čarovný, hoci i trochu čudesný a ťaživý svet klaunov a artistov fascinuje. Oceňujem výber témy aj spôsob spracovania.

 

Martin Tichý (Slezská univerzita)

Subjektivně nejvíc inspirující pro mne byla četba eseje Paula Veyna Foucault, jeho myšlení, jeho osobnost (Filosofia 2016, přeložil Petr Horák). Ačkoliv nejde o práci literárněvědnou, myslím, že tato bravurní syntéza metodologické studie a osobní vzpomínky může být zajímavá i pro literárního historika, samozřejmě především v oné své metodologické rovině: osobitým přemýšlením o tom, jak je nám přístupná minulá skutečnost.

 

Jindřich Toman (University of Michigan)

Z monografických prací bych nepochybně vyzdvihl rozsáhlou práci Marka Nekuly o české vzpomínkové kultuře devatenáctého století Smrt a zmrtvýchvstání národa: Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře (Karolinum 2017). Mezi tématy je funerální kultura, např. Hankův „národní“ pohřeb; zde vidím mj. i příspěvek k vývoji českého veřejného prostoru, tedy fenoménu, o kterém toho vlastně moc nevíme. Jinou podstatnou a archivně detailně podloženou studií je kapitola o vzniku a činnosti spolku Svatobor. Zde vidím špičkový přínos k historii a funkcím spolkového života ve společnosti, která spěje k nacionální homogenizaci. Nejdůležitější se mi ale zdá, že tato kniha je modelovou studií způsobem, jakým provazuje existenci zdánlivě marginálního fenoménu panteonů a pohřbů s nacionalistickým diskurzem druhé poloviny 19. století. Nekulovi se podařilo překročit žánrové a mediální hranice a představit „panteonizaci“ českého devatenáctého století napříč kulturním spektrem. Dokázal propojit fyzickou vzpomínkovou kulturu (architektonické panteony, pomníky, hřbitovy, ale i funerální performance) s dobovou literární historiografií, tedy s žánry „obrazů vynikajících mužů“, antologií, čítanek, až po Slavín žen českých Terezy Novákové. Závěrečná analytická kapitola „Historie literatury jako stavba Slavína“ je pro mně exemplární.

Z edičních projektů bych vyzdvihl vydání obsáhlého výboru z díla Mileny Jesenské, editované Marií Jiráskovou pod názvem Milena Jesenská: Křižovatky (výbor z díla) (Torst 2016). Zaplňování mezer sice nepatří mezi špičkové metodologie, ale v daném případě není důvodu, proč tento počin zpochybňovat. Je vlastně jen politováníhodné, že tato edice nevyšla mnohem dříve. Ale ať už zde byly důvody jakékoli, vydání je důležité a přesvědčivé. Milena Jesenská byla doposud zredukována na jedné straně do role Kafkovy přítelkyně a na druhé straně do aktivní odpůrkyně nacistické okupace. Na těchto dvou kapitolách jejího životopisu není nutné nic měnit – bylo jen nutné „doplnit“, co bylo mezi těmito dvěma body. Jak edice ukazuje, bylo toho mnoho. Je tu opět modelový potenciál v tom, že z edice může vyjít řada následných analytických studií. Mým favoritem je esej „Plyn v domácnosti“ (1927) – vlastně i proto, že nakladatelství neváhalo převzít text i s původními ilustracemi, včetně plynových žehliček.

Na úrovni článků mne zaujala studie Veroniky Košnarové "Surrealistické stopy (z) okrajů aneb Možná kapitola z dějin jednoho žánru" v České literatuře 2016, č. 1. Zde mně zvlášť potěšilo, že autorka posunula můj badatelský projekt o fotoilustrované poezii o krok dopředu. Její výzkum přinesl nejen nový materiál, ale i nové teoretické pohledy, zvláště na Josefa Bartušku z budějovické skupiny Linie. Jinými slovy, v České literatuře vycházejí podnětné studie – možná, že by se v ní sem tam mohlo publikovat i něco anglicky, aby se o tom svět dověděl.

 

Dalibor Tureček (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích)

1. Julian Drews et alli (edd.): Romanistik in Bewegung. Aufgaben und Ziele einer Philologie im Wandel, Berlin, Kadmos 2017. – Systematické a analytické obhlédnutí základních obrysů proměn jedné z klíčových disciplín, která se neomezuje jen na „národní filologii“, ale má značný inherentní přesah komparatistické povahy. V principu instruktivní pro jakoukoli literární historii, ať již je vymezena jakýmkoli prostorem či kulturním (i jazykovým) kontextem.

2. Jan Philipp Reemtsma: Was heißt: einen literarischen Text interpretieren? Voraussetzungen und Implikationen des Redens über Literatur, München, C.H. Beck 2016. – Nikoli techniky nebo školy interpretace, ale její základní, nejobecnější axiomatické předpoklady. Literatura navíc není rozpouštěna v ideologických projektech, ale nazírána sub specie své (různorodě navrhované) specifičnosti.

3. Peter Drews: Die deutschsprachige Rezeption slavischer Literatur: die Aufnahme slavischer Belletristik im deutschsprachigen Raum von den Anfängen bis 1945, Berlin, Wissenschaftlicher Verlag 2017. – Obdivuhodná syntéza, rozprostřená napříč časem, materiálově impozantní. Především ale pohled z reálně recepčního stanoviska, ukazující, jaké selekce a apropriace byly nutnou součástí „přivlastnění“ slavic německým kontextem. Kéž by vznikla podobná publikace o recepci německé literatury u nás.

 

Svatava Urbanová (Ostravská univerzita)

1. Jiří Holý (ed.): Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století, Praha, Akropolis 2016. – Obsáhlá kolektivní monografie devíti autorů, z nichž mnozí jsou editorovými doktorandy, představuje závěrečný výstup z mnoholetého výzkumu. Nezapře se v ní pevná ruka J. Holého, jeho literárněhistorická erudice a zaujetí německou kostnickou školou. Možná právě proto se v ní autoři neomezují na historiografii a práci s archivními materiály, ale směřují k mezioborové historické sémantice a k pojetí literatury jako formy svébytných estetických komunikací s antropologickými dimenzemi. Aktuálně vyznívají zejména reflexe děl z novější literární tvorby.

2. Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika: Generace, fenomény, životopisy, Brno, Host, 2017. – V pořadí pátá kniha, která se zabývá čtenářstvím, dotváří pozoruhodnou mapu soudobé české literární a čtenářské kultury. Od roku 2008 máme možnost sledovat výstupy promyšleného výzkumného projektu, a to jak výsledky široce pojatých a důkladných empirických výzkumů jejich účastníků, tak čtenářských životopisů, dovídáme se z jiné perspektivy o fungování knižního trhu a historicko-sociologických aspektech. Tentokrát zaujme Trávníčkova typologie čtenářů, jejich preference a chování podle nosných médií (uvažuje se o rozhlasové, televizní, počítačové a internetové generaci), reflektování rozdílných vzorců čtenářského chování, přitom se nic neodsuzuje, pouze konstatuje. Soubor Trávníčkových knih o „čtení sdíleném a pospolitém, oficiálně situovaném a empirickém“ je unikátní, bude dozajista doceňován příštími generacemi, protože vyplňuje mezeru, která by na poli polistopadového kulturního poznání mohla nastat.

3. Mariana Čechová – Ľubomír Plesník: Tematické algoritmy a existenciální stratégie v Oceáne príbehov, Nitra, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre 2016. – Monografie o dvou soustavách archetypů v klasických evropských pohádkách a v staroindických příbězích (mýtech a pohádkách), které autoři nazývají „arcigramatikami slovesného zobrazení životního světa a jejich transcendencí“, se vyznačuje vysokou teoretickou erudovaností, formulační hutností, dobrou znalostí Proppova modelu a zejména pak navazováním na Františka Miku, čelného představitele nitranské koncepčně-metodologické školy. Intersemiotickými a interdisciplinárními přesahy ve slovesném umění se zabývají také další studie a knižní soubory, které v Nitře vycházejí.

 

Zuzana Urválková (Masarykova univerzita)

Cenné interdisciplinární podněty přináší monografie Žanety Dvořákové Literární onomastika (FF UK 2017), s podtitulem Antroponyma, v níž se autorka pokouší systematicky zpracovat literární vlastní jméno z hlediska jeho podoby a funkce ve vybraných původních, ale i přeložených literárních textech. Ve svém výkladu inspirativním způsobem propojuje lingvistické a literárněvědné přístupy k předmětu svého zkoumání.

Za materiálově bohatou a metodologicky inspirativně koncipovanou považuji odbornou monografii Marka Nekuly Smrt a zmrtvýchvstání národa (Karolinum 2017), jež podtitulem Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře upomíná na Macurovy semioticky koncipované „sny“ o českém národě. Nekulova práce uchvacuje šíří záběru a důkladnou analýzou fenoménu Slavína v rozličných, nejen literárních konkretizacích.

 

Irena Vaňková (Univerzita Karlova)

Ráda bych upozornila na dvě publikace vytvořené v Polsku, které se sice nevěnují primárně literární vědě, ale svými širokými antropologicko-lingvistickými (a kognitivně-kulturními) východisky snad mohou být i pro literární vědce v mnohém inspirativní – pokud jde o širší náhled na některé literárněteoretické problémy, o ukotvení interpretace konkrétních literárních textů do obecnějšího rámce, a pak ovšem i četnými poukazy k zajímavým zdrojům či teoreticko-metodologickým východiskům.

1. Ewa Masłowska; Dorota Pazio-Wlazłowska (red.): Antropologiczno-językowe wizerunki duszy w perspektywie międzykulturowej. Tom I. Dusza w oczach świata. Warszawa 2016.

Magdalena Kapełuś; Ewa Masłowska; Dorota Pazio-Wlazłowska (red.): Antropologiczno-językowe wizerunki duszy w perspektywie międzykulturowej. Tom II. Świat oczyma duszy. Warszawa 2016.

Dvousvazsková publikase se týká konceptu duše, a to v mezioborové, mezikulturní a mezinárodní perspektivě, oba svazky jsou elektronicky dostupné. Autorský okruh (i okruh témat tak či onak souvisejících s pojetím duše v různých jazycích i kulturách, od těch nejstarších až po současnost, i v různých sférách umění) je velmi široký a pestrý, stačí se podívat na obsah obou svazků. (První část druhého svazku je věnována pojetí duše v literatuře, od děl středověké mystiky přes romantismus až po texty Mariny Cvetajevové nebo Josepha Conrada.)

2. Joanna Szadura: Czas jako kategoria językowo-kulturowa w polszczyźnie. Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej 2017. – Autorka druhé doporučované knihy pochází z okruhu badatelů kolem Jerzyho Bartminského z Univerzity M. Curie-Sklodowské v Lublinu. Její rozsáhlá, bohatá a teoreticko-metodologicky i interpretačně zajímavá monografie se věnuje jazykové a kulturní konceptualizaci času v polštině (s širokým filosofickým a kulturněantropologickým zázemím). Ve vlastních výzkumech využívá zejména metod kognitivní lingvistiky a etnolingvistiky, interpretuje jazykový (a ovšem i jazykovědný) obraz času s ohledem na lexikon i gramatiku polštiny, systematicky ukazuje polské metafory času a v etnolingvistických analýzách se pak věnuje vybraným aspektům časovosti, od tradiční kultury až po současný veřejný diskurz.

 

Petr Voit (Univerzita Karlova)

Zde jsou moje typy za minulé dva roky, samozřejmě ze starší literatury:

1. Mikuláš Konáč z Hodiškova: Pikartské dialogy, ed. Ota Halama, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2017.

2. Miloš Sládek: Slovo ze srdce jejich, aneb, Nedělní kázání v pobělohorských bohemikálních postilách a tradiční perikopní systém. Praha, Památník národního písemnictví 2017.

 

Richard Změlík (Univerzita Palackého)

Za velmi podnětnou pokládám knihu Aleše Hamana, Dalibora Turečka a další autorů Český a slovenský literární parnasismus, která sice vyšla již v roce 2015, nicméně se jedná o velice důsledné, analytické a systematické zmapování kulturního diskurzivního pole (nejen českého, ale i francouzského, polského a slovenského), v rámci kterého se etablovala parnasistní poetika. Podnětnost publikace spočívá nejen v inovativním metodologickém přístupu k literárním dějinám 19. století, ale rovněž ve snaze je nově interpretovat.

V roce 2016 vydal Karel Piorecký knihu Česká literatura a nová média (Academia), která mapuje oblast literární produkce spojené s elektronickými médii. Autor ji u nás jako jeden z prvních dokázal přehledně utřídit a systematizovat.

Dále soubor sice starších studií, avšak v češtině publikovaných až v roce 2017 O fikci nově. Za výborný počin považuji celou Edici možných světů, vycházející v nakladatelství Academia.

Ze zahraniční provenience bych rád upozornil na publikaci Canon/Archive: Studies in Quantitative Formalism (2017), která předkládá výsledky práce členů tzv. Stanfordské literární laboratoře, mj. F. Morettiho nebo M. L. Jockerse, které spojuje metoda kvantitativní analýzy aplikované v kontextu literárněvědného výzkumu.