Studie českých a polských medievistů zařazené do monografie Středověká univerzitní vzdělanost reprezentují moderní přístupy ke zkoumání pozdně středověkých univerzit. Autoři se v nich věnují jak osudům konkrétních univerzitánů (Jeroným Pražský, Jan z Hradce), tak nejrůznějším způsobům univerzitní výuky (kvestie, kázání, komentáře) včetně představ o šíření vědění z jedné univerzity na druhou (Praha, Krakov, Lipsko) formou tzv. translatio studii.

Vzdálenosti ve světě 14. století byly větší než ty, které vnímá člověk dnešního světa. Některé kontinenty o sobě ještě vzájemně nevěděly, komunikace na delší vzdálenosti byla otázkou týdnů, měsíců či let. Přesto je navýsost zajímavé se zamyslet, jak v jednotlivých částech světa v určitém okamžiku fungovaly vybrané fenomény. Ve výpravné monografii Jedno slunce na nebi, jeden vládce na zemi se tázání soustřeďuje na otázku vytváření a zdrojů panovnické autority stejně jako na teoretické koncepty, praxi a reprezentaci legitimity vládní moci. Více než třem desítkám historiků, orientalistů, filologů a kulturních antropologů, kteří se dlouhodobě zabývají studiem dějin a kultur oblastí velice prostorově a myšlenkově vzdálených, se podařilo dát dohromady víceméně komplexní pohled na to, jak se legitimita moci formovala a vstupovala v platnost v různých paralelně existujících kulturních a politických systémech napříč kontinenty. Před čtenářem se tak vynořuje plastický obraz světa 14. století nejen v jeho geografické a sociokulturní různorodosti, ale také v množství historických, filozofických a ideových tradic, jež spoluvytvářely kulturní prostředí v daných regionech. Autoři i editoři publikace se přitom cíleně snažili překonat primárně evropocentrické vnímání evropské historie. Slovo zde proto dostávají i kultury a tradice u nás dosud v širším povědomí méně známé, jejichž studium může do našeho pohledu na středověký svět a jeho jednotlivé části vložit jiné perspektivy a nové impulzy.

Nejstarší dosud známá táborská městská kniha trhová vděčí za své uchování folmavskému faráři a vlastenci Antonínovi Krejčímu, který ji roku 1868 získal od hokynářky v Českých Budějovicích. Tato ojedinělá památka o nově založené husitské pevnosti je jedinečným pramenem nejen pro údaje o původu, zaměstnání, komunálním statusu a nemovitém majetku původních obyvatel táborské komuny, ale i pro své jazykové ztvárnění, neboť představuje nejrozsáhlejší staročeský pramen úřední povahy.

Kolektiv autorů zastupujících různé obory bádání o minulosti zkoumá roli kalicha v náboženském a veřejném životě 15. století. Kniha je věnována nejen teoretickému odůvodnění a praktickému zavedení utrakvismu v roce 1414, ale především kulturněhistorickému kontextu přijímání pod obojí v dalším vývoji husitství. První století utrakvismu umožňuje sledovat posun významů mezi učenou a neučenou sférou, mezi husitským a katolickým prostředím i mezi oblastmi písemného a vizuálního vyjadřování. Jednotlivé příspěvky se zaměřují na symbolickou funkci kalicha, ale upozorňují také na její limity a na konkurenční identifikační prostředky, které se v 15. století objevily.

Studie shromážděné ve svazku zkoumají textuální konstrukce jinakosti s ohledem na stereotypní zobrazování druhého. Kdo byl ve středověku chápán jako druhý? Jak o něm pojednávali doboví autoři a jakou roli plnil ve vyprávěcích textech? Tyto a další otázky jsou aplikovány zejména na fenomén husitství a jeho ohlasu v soudobé Evropě.