Co vedlo k únorovému převratu v roce 1948 a jaké byly jeho důsledky? Jakou roli v tom sehrály západní mocnosti? Ještě sedmdesát let od této události, která zásadně ovlivnila vývoj poválečného Československa, jde o emotivní téma. To ukázal i pracovní seminář, který 19. února 2018 organizoval Historický ústav AV ČR ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. Akci podpořil i místopředseda Akademie věd Pavel Baran.

Na začátek setkání Jan Němeček z Historického ústavu zmínil, že aktuálnost tématu odráží i potíže s terminologií: pro někoho je to „vítězný únor“, pro jiné „únorový převrat“ a „komunistický puč.“

Klíčovým bodem, který ve svých příspěvcích akcentovali téměř všichni diskutéři, byly parlamentní volby v roce 1946 – zatímco na Slovensku vyhrála s šedesátiprocentní převahou Demokratická strana, v ČSR zvítězili komunisté s více než 40 procenty hlasů. „V zemi došlo k dramatické proměně voličské základny: z voleb byly vyřazeny osoby německé a maďarské národnosti i osoby trestně stíhané, byla snížena věková hranice voličů, poprvé se do voleb mohli zapojit také příslušníci ozbrojených sil. Redukce politického systému, z něhož byla vyřazena zejména agrární strana, přinesla velké přesuny ve voličské základně. Začal boj o voliče,“ řekl Jan Němeček.

Účastníci 1. panelu, zprava: Zlatica Zudová-Lešková, Jiří Kocian, Jindřich Dejmek, Jan Kuklík a moderátor Jan Němeček

Nemocný prezident

Na jeho vystoupení navázal děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jan Kuklík s přednáškou o tom, jaké možnosti dávala demokratickým politikům a zejména prezidentovi Edvardu Benešovi tehdejší ústava. „Platila ústava z roku 1920, která připomínala sýr ementál s daleko většími oky, než se může na první pohled zdát,“ řekl Kuklík. Podle něj měl tehdejší prezident v rukou poměrně velké pravomoci, na druhou stranu mu to však nedávalo odpověď na to, jak se zachovat politicky – zvláště když mezi demokratickými stranami necítil dostatečnou oporu.

„Nemyslím si, že by bylo rozhodující, že byl prezident nemocný. Podle mne by ani o deset let mladší prezident nebyl rozhodujícím činitelem, politicky moc jiných možností neměl. Mohl snad dát víc najevo, o co v tom únoru šlo,“ dodal.

Bez přímé pomoci Západu

Historik Jindřich Dejmek z Historického ústavu se poté věnoval zejména zahraniční politice. Upozornil na neochotu západních mocností se angažovat ve prospěch demokratického Československa – představitelé Spojených států i Británie byli názoru, že státy na východ od Německa mají mít přátelský postoj vůči Sovětskému svazu. „Pražští demokraté nemohli s jakoukoliv přímou podporou ze Západu počítat a pokus v podobě jakési „finlandizace“ z konce roku 1947 se neprosadil,“ uvedl Dejmek. Zmínil i britské obavy ohledně americké hospodářské pomoci, tzv. Marshallova plánu – britští diplomaté řešili, že Československo může rozporovat podporu plynoucí do západních zón Německa s logickým argumentem, že finance by v první řadě měly jít obětem, a ne agresorům. A co by se stalo, kdyby se k němu přidala i Francie? Neskončilo by to celé blamáží?

Mobilizující komunisté

Vnější politika nahrávala i té vnitřní: oproti mobilizujícím komunistům, kteří freneticky rozšiřovali členskou základnu, byly demokratické strany mnohem pasivnější. Poválečnou situaci analyzoval ve své přednášce Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny s tím, že řada rozhodnutí v demokratických stranách probíhala zákulisně a strany se dlouho nebyly schopné dohodnout na jednotném postupu vůči komunistům.

V dalších příspěvcích se pak historici věnovali příkladu Slovenska (Zlatica Zudová-Lešková), krajským a okresním aktivitám KSČ (Marián Lóži), manipulacím s historickou pamětí (Jaroslav Šebek), vzniku a funkci Lidových milicí (Milan Bárta), spotřebnímu družstevnictví (Jan Slavíček) a náladám na venkově v předvečer kolektivizace (Jiří Urban).

Připravila: Alice Horáčková, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Pavlína Jáchimová, Divize vnějších vztahů Střediska společných činností AV ČR