Časopis - Archiv

Jeřábek, Hynek, Jan Rössler, Pavel Sklenařík. 2013. „Mediální obraz Karla Schwarzenberga v tištěných denících před prezidentskými volbami 2013." Naše společnost 11 (2): 3-15, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.2.1

V lednu 2013 se odehrála historicky první přímá dvoukolová volba prezidenta ČR. Tato událost byla z pochopitelných důvodů ostře sledována českými i zahraničními médii a mnozí významní političtí aktéři připisovali již v rámci prvních náznaků předvolebních přestřelek zásadní vliv právě médiím. Dosluhující prezident Václav Klaus v prosinci 2012 dokonce prohlásil, že „hlavní věc je mylná představa, že toho prezidenta budou volit voliči. Prezidenta nám vyberou média, a voliči ho pak schválí.“ [Lidové noviny 14. 1. 2013] V podobném smyslu zaznělo i vyjádření tehdejšího premiéra Petra Nečase, který komentoval nezdar svého stranického kolegy Přemysla Sobotky v prvním kole voleb: „Volby byly primárně soubojem osobností. Rozhodovalo se až v úplném závěru, kde sehrál roli mediální obraz. Někteří tu mediální podporu dostali, někteří ji nedostali. Hlavní média zasáhla do voleb snad nejvíce za posledních dvacet let. Zejména pak během posledního týdne.“ [Lidové noviny 15. 1. 2013]. Jak můžeme na roli médií v  období před prezidentskými volbami nahlížet z perspektivy mediálních studií? Důležitá je v tomto směru především teorie primingu – tedy zdůrazňování témat. Iyengar a Kinder dle McQuaila [2009: 529] prokázali, že „politické záležitosti, jimž se dostává nejvíce pozornosti (…), zaujímají význačnější místo při veřejném hodnocení výkonu politických aktérů“. Jednotliví aktéři se tak snaží, aby byli v médiích spojováni s tématy, která považují za své silné stránky (nebo o nich soudí, že budou veřejností pozitivně přijímána), případně naopak usilují o to, spojit s některými problematickými tématy své soupeře.

Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

druhé letošní vydání časopisu Naše společnost, které právě otvíráte, navazuje na tradici předchozích ročníků časopisu, přece je však v určitém ohledu specifické. Jak jsme vám, našim čtenářům, již v úvodu minulého vydání slíbili, je toto číslo (s jedinou výjimkou) netradičně monotematické. Zaměřuje se totiž především na téma letošních prvních přímých prezidentských voleb v ČR. Společným jmenovatelem článků je snaha nahlédnout tyto volby a především různé formy komunikace, které s nimi souvisely, jako předmět sociálně vědního výzkumu. I toto číslo si však z již jedenáctileté tradice vydávání časopisu ponechává pestrost přístupů a perspektiv. Proto jsme se rozhodli zařadit do časopisu také jeden článek na jiné, avšak stejně aktuální téma.

...

Moravcová, Eva. „Jaká je ochota občanů spolupracovat s policií a co ji ovlivňuje?“ Naše společnost 11 (1): 47-56, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.1.5

Většina spáchaných trestných činů není odhalena policií samotnou. Její práce, pokud má být efektivní, výrazně závisí na ochotě občanů s touto institucí spolupracovat. Příspěvek porovnává míru této spolupráce v České republice a v ostatních evropských zemích, které se zúčastnily výzkumu ESS R 5, a zaměřuje se na faktory, které ji ovlivňují. Vzdělání, pocit bezpečí při procházení se po setmění v okolí bydliště nebo spokojenost s jednáním policejních úředníků hrají ve vysvětlení ochoty ke spolupráci s policií důležitou roli. Výsledky analýz dále ukazují, že Česká republika a další postkomunistické země jsou charakterizovány relativně nízkou legitimitou policie stejně jako nízkou úrovní spolupráce veřejnosti s touto institucí. Data přitom naznačují, že legitimita je značně ovlivněna důvěrou veřejnosti v policii a přesvědčením o její transparentnosti. Ty jsou však v České republice stále na poměrně nízké úrovni.

Wawrosz, Petr; Herbert Heissler. „Vybrané bariéry investic do lidského kapitálu.“ Naše společnost 11 (1): 36-46, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.1.4

Ekonomická teorie v současné době obecně uznává, že investice do lidského kapitálu (human capital, dále HC) jsou jedním z podstatných faktorů hospodářského i společenského růstu. Za průlomovou lze v rámci této problematiky označit publikaci Garryho Beckera [1964] a téma je od té doby rozvíjeno a analyzováno v řadě dalších textů. Jako relativně aktuální zmiňme práce autorů Roy, Roberts, Ali [2012] nebo Rizzo, Gallo [2012]. Teorie zdůrazňuje především význam HC pro hospodářský růst [Savvides, Stengos 2009], pro plnohodnotný život jedince, pro to, aby jedinci byli v soudobém rychle se měnícím světě schopni reagovat na probíhající změny, rozvíjet svá nezadatelná práva a eventuálně je chránit [Keeley 2007], zapojit se do občanské společnosti, participovat na věcech veřejných [Hartog, Maassen van den Brink 2007; As-Saber 2011] apod. Teorie rovněž zdůrazňuje, že investice do HC jsou podmínkou úspěchu investic do sociálního kapitálu [Wawrosz, Heissler 2011a].

Chábová, Kristýna. „Komparace metodických postupů předvolebních průzkumů agentur CVVM, ppm factum, Median a STEM.“ Naše společnost 11 (1): 25-35, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.1.3

Tento článek se zabývá problematikou předvolebních průzkumů a nabízí přehled metodických postupů jejich provádění používaných v České republice. Článek představuje vybrané české výzkumné agentury a také doporučení různých odborných asociací. Jádrem práce je srovnání metodických postupů českých agentur zabývajících se předvolebními průzkumy: CVVM, ppm factum, Median a STEM. Cílem tohoto článku je zjistit, jak se od sebe jmenované české agentury liší metodickými postupy a jestli mohou tyto postupy ovlivňovat přesnost výsledků předvolebních průzkumů.

Čermák, Daniel. 2013. „Změny voličského chování ve volbách do krajských zastupitelstev 2012." Naše společnost 11 (1): 15-24, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.1.2

Na volby do krajských zastupitelstev v České republice obrátili svou pozornost mnozí politologové, sociologové a další sociálněvědní badatelé již od jejich prvního konání v listopadu 2000. O tomto tématu pojednávají monografie z nejrůznějších úhlů pohledu, ať už se jedná o zkoumání kandidátních listin, otázku tvorby koalic, volební kampaně, aplikaci teorie voleb druhého řádu či samotné výsledky voleb [např. Balík, Kyloušek 2005; Eibl et al. 2009; Kunštát, Mrklas et al. 2010; Mrklas 2001; Šaradín, Šulák 2001; Vajdová 2001]. Kromě monografií vyšla celá řada odborných článků např. na téma extrémních pravicových hnutí v krajských volbách [Kyloušek, Smolík 2008], preferenční volby [Brtník, Havlík 2009], analýzy regionálních koalic [Švec 2010], regionálních politických elit [Ryšavý 2007] nebo se zaměřením na vybraný mikroregion [Maškarinec 2010]. Z uvedeného výčtu lze usoudit, že problematika spojená s jednotlivými volbami do krajských zastupitelstev v letech 2000 až 2008 byla dosti podrobně prostudována. Tento text se však soustředí na poslední krajské volby roku 2012, a to zejména na méně zdokumentované otázky spojené s územní stabilitou voličských preferencí v jednotlivých krajích.

Linek, Lukáš. 2013. „Rostoucí sociální nerovnosti ve volební účasti v Česku v letech 1990-2010." Naše společnost 11 (1): 3-14, http://dx.doi.org/10.13060/1214-438X.2013.11.1.1

Cílem studie je analyzovat sociální a třídní podmíněnost volební účasti v České republice v letech 1990–2010. Proto se studie zaměřuje na popis vývoje vztahu volební účasti a jednotlivých charakteristik, které měří socioekonomický status (vzdělání, příjem a sociální třída), od počátku 90. let do současnosti. Studie využívá sloučená data z povolebních šetření v České republice z let 1990 až 2010 a používá standardní postupy analýzy vývoje účasti v jednotlivých podskupinách společnosti, tedy kontingenční tabulky a konvergenční model. V čase dochází k postupné krystalizaci sociální a třídní podmíněnosti volební účasti a k nárůstu sociální nerovnosti. Konvergenční modely prokázaly lineární nárůst nerovností ve volební účasti z hlediska vzdělanosti a sociální třídy. Krystalizace příjmem podmíněné volební nerovnosti byla způsobená nerovnoměrným vývojem účasti jednotlivých podskupin.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

prvním letošním vydáním, které právě otvíráte, vstupuje časopis Naše společnost do 11. roku své existence, a to s obnovenou tradicí úvodníku, který vám, jak doufáme, ulehčí orientaci v obsahu vydání a seznámí vás s novinkami redakce.

Již několik let se problematika způsobů hlasování ve volbách těší velké pozornosti odborníků v takřka všech vyspělých demokraciích. Politologové, právníci, počítačoví experti i běžná veřejnost diskutuje výhody a nevýhody nejrůznějších forem hlasování, ať už dlouhodobě používaných či nově zaváděných, přičemž všeobecná shoda panuje v názoru, že klasický způsob hlasování používaný od roku 1858, tedy vhazování tištěných volebních lístků do volebních uren, je již překonaný a neodráží životní styl obyvatel ve 21století. Faktem je, že proměna charakteru společnosti spočívající zejména v rozvoji moderních komunikačních technologií zakládá potřebu doplnit a v budoucnu dokonce nahradit tradiční metody hlasování novými alternativními formami. Alternativními formami hlasování se přitom rozumí netradiční způsoby výběru kandidátů ve volbách a jedná se konkrétně o korespondenční hlasování, telefonní hlasování (s využitím pevné linky i mobilního telefonu), hlasování prostřednictvím digitální televize a internetové hlasování rozšířené také pod názvem elektronické volby nebo on-line volby.

Tato stať si klade za cíl popsat nynější stěžejní pohled české společnosti na tzv. Benešovy dekrety. Je třeba přitom zdůraznit, že pod tímto novinářským označením „Benešovy dekrety“ se neskrývá všech 143 dekretů přijatých exilovou československou vládou, nýbrž že tím jsou míněny především dekrety regulující postavení Němců, Maďarů a dalšího „nepřátelského obyvatelstva“ na území Československa. Toho si ovšem česká veřejnost často není vědoma. Stať vyjde přitom jednak z teoretického zarámování, zejména z pojmu a konceptu kolektivní paměti, jednak z celorepublikového terénního výzkumného šetření realizovaného v listopadu 2011 CVVM na 1010 respondentech a ohlédne se také po meziročním srovnání s předešlými realizovanými výzkumy. Hlavními tématy je přitom pohled české veřejnosti na dekrety samotné a také na odsun sudetských Němců. Dekrety s odsunem sice nijak přímo nesouvisí, ovšem citelně poznamenaly postavení Němců a Maďarů v Československu a obě tyto historické události, tedy jak jejich podepsání, tak i odsun samotný, spolu bývají často dávány do souvislosti.

Předmětem příspěvku je rozbor mediální prezentace environmentální problematiky Ostravska. Jsou to právě média, která se témat zmocňují, upravují je a svojí výslednou agendou ovlivňují myšlenkové agendy veřejnosti. V roce 2010 jsme byli svědky výrazného nárůstu publicity témat životního prostředí Ostravska v důsledku mediální prezentace zhoršené kvality ovzduší. Jak prokázaly dostupné výzkumy, mezi oblastmi Ostravsko, městem Ostravou a zároveň také Moravskoslezským krajem panují silné percepční asociace. Tento fakt práci ulehčuje, jelikož údaje o kraji lze často brát jako platné i pro ostravský region, město Ostravu a naopak. Cílem příspěvku je ověřit hypotézu, že i v roce 2011 média setrvala v intenzitě prezentace sledované problematiky nastolené rokem 2010.

Povinná školní docházka a vzdělávání stojí v samém centru uchovávání, předávání a utváření kultury a celkově společenské integrace. Do základního školního vzdělávání musí být podle aktuálního školského zákona (č. 561/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů) zapojeny všechny osoby splňující podmínku věku, bez ohledu na jejich původ, rodinu, schopnosti či handicapy. Přinejmenším v deklaratorní rovině se stát zasazuje o prosazování rovných příležitostí, výslovně u žáků a žákyň znevýhodněných minoritní etnicitou nebo sociokulturně, kterými mohou (ale nemusí) být děti cizích státních příslušníků („děti cizinci"). Neoddělitelnou součástí aktuálního evropského kánonu a celospolečenským cílem zabudovaným do koncepčních dokumentů se stalo inkluzivní vzdělávání, tedy přijímání jinakosti, podpora komunikace a představa vzájemného obohacování vyplývající z existence různých kultur vedle sebe a pospolu.

Stať se zabývá situací, postoji a jednáním příslušníků ruské imigrační menšiny sídlících v Praze a okolí. V úvodu je podán přehled socioekonomického vývoje v Rusku v posledních dvaceti letech, shrnuty dosavadní dostupné poznatky o ruské menšině a představeny postoje českého obyvatelstva k Rusům jako ke skupině žijící v České republice. Jádrem stati je pak představení hlavních výsledků výzkumné sondy, kterou autor provedl na jaře roku 2010 mezi příslušníky ruského menšiny v Praze. Mezi klíčové hypotézy, které vyplynuly z výsledků a které je třeba otestovat ve skutečném šetření, patří růst důležitosti pozitivních motivací k migraci, rozšíření geografické i sociální základny, z níž se migranti rekrutují, pokračující uzavřenost ruské subpopulace kombinovaná se silnými vazbami na zemi původu a vzestup ruské etnické ekonomiky v Praze.

Internetové vydání druhého čísla desátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Článek se zabývá vývojem projektu internetových voleb v Norsku, který prozatím vyvrcholil v září roku 2011, kdy měli voliči deseti vybraných obcí možnost volit v místních a regionálních volbách prostřednictvím internetu. Článek nejdříve analyzuje přípravné projekty internetových voleb a rozebírá také výsledky průzkumů připravenosti norské společnosti k internetovým volbám v kontextu konceptu tzv. digitální propasti. Zabývá se dále výsledky voleb z hlediska několika ukazatelů: podílu lidí, kteří využili internet k hlasování, a to v závislosti na místě bydliště, stranické preferenci a věku. Navzdory vysoké míře internetové penetrace lze v Norsku potvrdit teoretické předpoklady týkající se dvou subtypů digitální propasti: sociální propast a demokratická propast.

V tomto textu se z metodologického hlediska zabýváme otázkou důvěryhodnosti politiků. V první části se podíváme na to, jak se v sociologické a související literatuře vymezují pojmy důvěra a důvěryhodnost. Následující část se věnuje způsobům, jakými se zkoumá důvěryhodnost politiků. Třetí a hlavní částí článku bude představení vlastního výzkumu důvěryhodnosti politiků, který využil novou metodu zkoumání, založenou sociolingvisticky.

Volební účast a motivace k tomuto typu politické participace jsou předmětem řady zahraničních i domácích studií. Všechny tyto práce si kladou otázku, jaké okolnosti ovlivňují to, že lidé chodí k volbám. V literatuře lze nalézt rozdělení faktorů ovlivňujících volební účast do tří typů: socioekonomické prostředí, instituce a stranický systém [Blais, Dobrzynska 1998; Blais 2006], nebo také čtyři přístupy ke zkoumání volební účasti: 1) soustředit se na institucionální a právní uspořádání, 2) stranický systém, 3) vliv sociodemografických a socioekonomických charakteristik voličů na volební účast, 4) racionální uvažování o volební účasti, tedy proč se lidé voleb účastní, i když náklady mohou být vyšší než přínosy [Martikainen, Martikainen, Wass 2005 : 646 - 647]. V obecnější rovině lze tedy říci, že se zkoumané charakteristiky mohou vztahovat buď k nastavení voleb samotných, tedy ke kontextu, nebo k občanům, voličům, čili k jednotlivcům a jejich motivacím [Blais, Labbé St-Vincent 2011; Anduiza Perea 2002]. V případě individuálních podnětů k participaci na volbách lze rozlišit tři typy reprezentující: individuální zdroje (v zásadě sociodemografické charakteristiky jako věk, vzdělání, příjem), sociální integraci (operacionalizováno jako návštěva kostela a rodinný stav), a zapojení do politiky (zájem o politiku, blízkost straně, členství v straně, členství v odborech nebo ideologická orientace na pravo-levé škále) [Anduiza Perea 2002; viz též Vlachová 2012].

Celá řada empirických studií ukazuje, že zdraví a celková pohoda člověka úzce souvisejí s rodinným stavem [Brown 2000; Hamplová 2006; Murphy et al. 2007; Rogers 1996; Ross et al. 1990; Stack, Eshleman 1998] a rodinný stav a partnerské historie se považují i za jeden z klíčových faktorů tzv. úspěšného stárnutí [Crosnoe, Elder 2002; Hughes, Waite 2009; Lillard, Waite 1995]. Dosavadní práce věnovaly rozsáhlou pozornost rozvodovosti a ovdovění a jejich důsledkům pro zdraví a sociálněekonomickou situaci stárnoucí populace, mnohem méně však víme o podmínkách a důsledcích formování nových partnerských svazků.

Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010 přinesly řadu překvapení a v kontextu dlouhodobého vývoje české politické scény a stranického systému, který se od druhé poloviny 90. let až donedávna jevil jako již poměrně usazený a stabilizovaný, představovaly silný otřes, jenž těžce zasáhl prakticky všechny etablované strany. Ve volebním vysílání České televize v reakci na zveřejnění prvních odhadů volebních výsledků, jež se od skutečnosti tentokrát příliš neodchýlily, padala ze strany renomovaných politologů a komentátorů vyjádření, že to je „největší revoluce v jedněch jediných volbách“ (Tomáš Lebeda), „že tyto volby jsou zemětřesením z hlediska politologického a že dojde k restrukturalizaci celého stranického systému“ (Michal Klíma) nebo že to je „revoluce v stranickém systému a nejsenzačnější výsledek od voleb v roce 1996“ (Jindřich Šídlo), jakkoli zde zaznívaly i poněkud odlišné názory. Mohutný dojem převratnosti volebního výsledku ještě do konce téhož dne umocnila i okamžitá rezignace či poskytnutí funkce k dispozici hned tří předsedů doposud parlamentních stran a jedné strany mimoparlamentní. Posléze o květnových volbách jako o revoluci v stranickém systému nebo o politickém zemětřesení poměrně běžně referovali nejen novináři, političtí komentátoři nebo aktéři politického dění, ale i autoři odborných politologických textů. Ačkoli podobná vyjádření lze vnímat i jako určitou terminologickou nadsázku, senzacionalizující žurnalistickou zkratku nebo rétorickou hyperbolu, těžko jim lze při pohledu na suchá fakta upírat jakékoli věcné opodstatnění.

Výzkum je zaměřen na kvantitativní analýzu časových perspektiv v české společnosti. K tomuto účelu byla využita Zimbardova baterie časové perspektivy (Zimbardo Time Perspective Inventory). Baterie ZTPI sestává z 56 položek postihujících pět časových dimenzí (orientací): pozitivní minulost, negativní minulost, hédonistickou přítomnost, fatalistickou přítomnost a budoucnost. Data byla získána od reprezentativního vzorku české populace v letech 2003 a 2008. Faktorová analýza poukázala na existenci vícefaktorové struktury časových perspektiv, která se zásadně neliší od originální americké verze ZTPI, ani od jejích adaptací v dalších zemích. Na základě položkové analýzy byla provedena úprava modelu tak, aby co nejlépe vystihoval česká data. Relativně nejvýrazněji se v českém souboru projevily časové orientace na minulost s pozitivním nábojem a na budoucnost. Byly nalezeny souvislosti časových orientací s věkem, pohlavím, dosaženým vzděláním a náboženským vyznáním.

Stať představuje vybrané výsledky sociologického šetření, které proběhlo krátce po volbách do Poslanecké sněmovny. Toto rozsáhlé specializované reprezentativní šetření velmi komplexně zmapovalo hodnotovou orientaci, ideologické, sociokulturní i historické složky politických postojů a sociodemografický profil respondentů, kteří ve volbách podpořili Komunistickou stranu Čech a Moravy.

Internetové vydání druhého čísla devátého ročníku časopisu Naše společnost, který vydává Centrum pro výzkum veřejného mínění Soiologického ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i.

Výzkum Media Tenor sledoval mediální prezentaci politických stran v televizních a rozhlasových relacích v období třech měsíců před termínem voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v letech 2006 a 2010. V prvním sledovaném období měla vládní ČSSD k dispozici podstatně větší mediální prostor než její oponenti, v roce 2010 si mediální převahu užívala ODS. Ani v jednom ze sledovaných období neskončily volby nejvyšším volebním ziskem pro mediálně nejprezentovanější politickou stranu. Z výzkumu mimo jiné vyplynulo, že zvláště komerční zpravodajské relace prosazují jisté konzervativní tendence při (ne)zobrazování nových a méně známých politických subjektů. V roce 2010 totiž o TOP 09 a Věcech veřejných informoly spíše okrajově. Pozornost analytiků byla zaměřena také na prezentaci osob předsedů nejsilnějších stran a zpravodajský prostor, který politikům k vyjádření o vlastní straně a spolustranících televizní a rozhlasové relace poskytly.

Evropa vymírá. Vymírá v tom smyslu, že porodnost je hluboko pod hranicí prosté reprodukce, tedy pod počtem 2,1 dítěte na jednu ženu . Tuto skutečnost víme dlouho a s jistou nonšalantností hodnou evropských intelektuálů ji označujeme za „demografickou sebevraždu". Je pochopitelné, že tento jev fascinuje myslitele konzervativní, ultrakonzervativní a stejně tak liberály nebo levicově založené komentátory. Konečně bylo nalezeno kolbiště, kde se lze pobít až do posledního argumentu, jakýsi ideologický Mortal Kombat . Avšak nehledě na vášnivé boje a přestřelky, na surové výpady a vzájemné osočování vlastně všichni, bez rozdílu politického vyznání, sledujeme naše umírání strnule jako oběť hada, která zkameněle čeká na svůj neodvratný osud. Mudrujeme, očekávajíce tupě a hloupě konec.