Česky
Do mozaiky dedikací letošnímu 125. výročí Akademie věd (více k 125. výročím Akademie věd ČR – Můj svět zázraků – na http://www.umenivedy.cz/) patří knižní portrét s výstižným názvem Volnomyšlenkář, dále upřesněným podtitulem Osudy a postoje molekulárního genetika Jana Svobody z pera Libuše Koubské. Vydalo Nakladatelství Academia v edici Paměť.
S panem profesorem Svobodou jsem se setkala později než autorka knihy, ale její premiérová vzpomínka v úvodu přesně sedí bez ohledu na čas: extrémně zajímavé věci dělá stále a umí o nich bezvadně mluvit. Živě, srozumitelně, přitažlivě a otevřeně.
Jenomže on takto definuje nesrovnatelně širší záběr než jen ten svůj profesní. Lze se o tom snadno přesvědčit např. na stránkách Akademického bulletinu nebo časopisu Vesmír, z nichž také autorka knihy místy čerpá. Setkání a spolupráce s Janem Svobodou je vždy zážitkem a tím více redakci AB těší, že skvělý portrét, jímž poutá titulní strana knížky, je dílem naší fotografky.
Jako mnoho jiných osudů také volnomyšlenkářův citelně poznamenal minulý režim. Přírodní vědy začal studovat proto, že měl zapovězenu medicínu i humanitní obory, ovšem biologie mu otevřela pomezí mezi exaktními a společenskými vědami. A tak svět nepřišel o špičkového genetika, který pomohl objasnit záhady životního cyklu nebezpečných retrovirů. Škoda, že česká veřejnost nemá ani ponětí o tom, co prohlásil Svobodův americký kolega genetik Howard M. Temin, když před čtyřiceti lety ve Stockholmu přebíral Nobelovu cenu (1975). Podle něj ji měl dostat také právě Jan Svoboda!
Jak tento muž chápe současné manažerské pří-stupy, které se uplatňují i v řízení vědy? Je přesvědčen, že vedou vždy ke krachu. Rozhodující je podle něj peer review, přičemž slovní hříčkou komentuje úskalí lidského faktoru: „Peeři jsou ti, kteří jsou člověku rovni, ale přitom kritičtí. Jak vyplývá z lidské povahy, ne všichni ,pýři‘ jsou objektivní a bez závisti. Poněvadž jsou mezi nimi i netopýři, je nutno stavět na stanovisku několika ,pýrů‘.“
Profesní myšlenky Jana Svobody jsou pevně připoutány k virům a nepřestal prožívat dobrodružství v laboratoři. Na čem nyní pracuje?
Moje zájmy se týkají molekulární a buněčné biologie obecně, retrovirů zvláště a nádorů i retrovirů obzvláště. Přestože je rozsah otázek svázaných s nádorovým bujením i s retroviry obrovský, nikdy jsme se v něm neztratili a neztrácíme. Soustřeďujeme se totiž na principiální problémy týkající se způsobů, jak buňka ovlivňuje – někdy i blokuje – nádorotvorné působení retrovirů. Ve hře jsou geny, jejichž produkty aktivně působí proti retroviru, a dále buněčné funkce, které kontrolují množení těchto virů. Stojí totiž před námi zásadní otázka, co umožňuje a za jakých podmínek dochází k přenosu retrovirů i mezi jednotlivými druhy. Dnes nikdo nepochybuje, že HIV způsobující AIDS se na lidi přenesl z afrických opic. V současnosti se znovu nastoluje otázka, jak takový přenos probíhá. Již před řadou let jsme ukázali, že je nejlépe zajištěn přímým stykem infikované buňky s buňkou normální. To platí určitě pro HIV, kde je takovýto styk (asociace) až 10 000 krát účinnější než infekce čistým virem.
Chystá se nová publikace?
Vzhledem k tomu, že máme naše vlastní virové a buněčné modely i osvojené molekulární postupy, dokončujeme nyní studii zaměřenou na průkaz, že buněčná spojení umož-ňují přínos retrovirů i mezi ptáky a savci. Mohlo by to představovat nový pohled na šíření retrovirů, ke kterému opakovaně došlo dříve v evoluci a dochází k němu i nyní. Nezapomeňme, že retroviry a jim příbuzné mobilní elementy významně ovliv-ňují složení i funkci genetické výbavy (genomu) všech organismů včetně lidských bytostí.
A co Vaši spolupracovníci v zahraničí – mají také tolik elánu jako Vy?
Začnu od nejzářivějších příkladů. Patřil mezi ně Josua Ledeberg, průkopník molekulární genetiky, který se ve svých více než 80 letech zúčastnil jednoho z Havlových For 2000. Byl v perfektním stavu mysli i těla. Společně s Jiřím Grygarem jsme s ním natočili rozhovor, který se na obrazovce nikdy neobjevil, poněvadž jej ideová elita českého národa sídlící na Kavčích horách označila jako plochý. Asi to byla pravda, opravdu nebyl kulatý, jak se teď nosí. Navíc se netýkal ani politiky, ani lásky a dokonce ani náboženství nebo interkulturního dialogu. Tedy rozhovore s prof. Ledebergem – spi sladce, poněvadž se zabýváš pouze nárůstem lidského vědění a jeho důsledky pro společnost.
Fota: Archiv Jana Svobody
Jan Svoboda s nositelem Nobelovy ceny Jimem Watsonem
Snad nejvíce na mne v životě zapůsobil Hillary Koprowski, se kterým jsem se poprvé setkal asi ve tři-ceti a naposled okolo sedmdesáti. V jeho znalostech, reaktivitě a šíři zájmu se za celou dobu nic nezměnilo. Úspěšně po řadu dekád řediteloval významnému Wistarově ústavu ve Filadelfii a když ho později pro věkovou hranici zbavili funkce, rozhodnutí soudně napadl a získal nemalé odškodnění. Znal všechny hlavní evropské jazyky, jen si poněkud pletl polštinu s ruštinou, takže způsobil nedorozumění, když v Rusku po promítnutí svých obrázků pravil, že chce světlo a ne rusky svět. Zůstal tedy ve tmě.
Jsem o pár let starší, než jsou dva pánové, a to David Baltimore a Harold Varmus. Oba byli poctěni Nobelovou cenou, prošli si a zůstávají ve vysokých ředitelských postech, ale zachovali si i tvůrčí aktivitu, a to tím, že si kultivují malou vědeckou skupinu, která pod jejich vedením pracuje na konkrétních, dobře vybraných problémech. Překvapivě i Američané využívají starých zkušených harcovníků a neukládají je prostě k ledu nebo do muzea. To ovšem platí nejen o Američanech, ale i o Angličanech.
Jan Svoboda s americkým kolegou Michaelem Bishopem
Valná většina mých kolegů, a to i mladších o 10–20 let, žije ve spokojené penzi – nejlépe na Floridě, cestují po celém světě a občas působí v nezávislých poradenských sborech. Je to reservoár vzdělaných a nezávislých lidí, který potřebuje každá demokratická společnost. Jen ta naše ne. Vzpomínám si, jak kdysi pan Šiling a paní Švermová přišli s heslem: Mládež vede Brno, a proletářské telenoviny nám ukazovaly výrostka v primátorském křesle razítkujícího listiny – skoro tak hbitě, jak by to dokázal i šimpanz. Problémem tedy zůstává, kdo, jak a k čemu vede mládež, a to nejen tím, že ji učí razítkovat, kopírovat a omílat fráze včetně těch tzv. učených.
Před pěti lety dostal profesor Jan Svoboda cenu Česká hlava. Možná by se hodilo říci, že je to hlava světová, hlava otevřená, bystrá a taky tvrdá. Jak výborně se na volnomyšlenkářovy životní postoje, na odpor k všeobecně tupě přijímaným nesmyslům i jeho přímočarou logiku hodí anglické rčení z úvodu knihy: „I am old enough to say what I mean.“ Autorčin závěr, že odhodlanost říkat, co si myslí, v jeho případě s věkem nesouvisí, zbývá jen zaglosovat: Ani odhodlanost bojovat s viry.
MARINA HUŽVÁROVÁ